Je sobota ráno a já se vydávám s rodinkou na malý výlet. Vše nezbytné máme už s sebou, ještě kontroluji povinnou výbavu, jo, můj miláček, Canon 10D a potřebná hromádka skel od těch pěkných bílých zoomů až po 40 let stará pevná skla, všechny jsou v objemné fotobrašně, tak můžeme jet...
Konečně nacházíme krásné místo, kde si děti můžou krásně hrát. Trávník, písek, prolézačky, dokonce bazén. Hned cítím svou příležitost a otevírám fotobrašnu. Už vidím tříletou Kačenku v pozici, kterou musím cvaknout, náběh trvá nekonečné dvě vteřiny, pak ještě zvolit pevnou clonu, tak 4 bude akorát. Během deseti vteřin začínám fotit, dostavuje se ten neopakovatelný stav vzrušení. Cvakám raději více, večer to přeberu. Občas kontroluji na displeji, co tam mám a ujišťuji se, že je to dobré. Ještě vyměním jiné sklo, aby i fotky byly jiné. Blahořečím digitálu, být tam film, měl bych tak 5 fotek a určitě všechny špatný. Pětiletý Kuba si hraje ve vodě, tak hned měním sklo za dlouhý teleobjektiv a hledám šikovné protisvětlo. Voda stříká a protisvětlo je mimořádný efekt, stačím udělat tak 15 snímků, než si mě všimne. Expozici jsem hned nestrefil, na automat z toho lezou blbosti, ale po dvou korekcích vím, že to bude také dobré. Ještě zkouším starý Zeissův teleobjektiv, uvidíme, třeba to bude i lepší..... Musím hlídat kartu, už jen 150 snímků. Má žena si to chce také zkusit, je nadšená tím, jak je to snadné, i děti občas přiběhnou s prosíkem tati, ukaž a jsou nadšené, já taky.....
První kroky po příjezdu domů vedou k počítači. Pravda, to přenášení je zbytečně zdlouhavé, neměl bych koupit něco rychlejšího? Napřed fotky projíždím, hned mažu ty nepovedené, je jich dost, nebyl čas vše kontrolovat, také expopzice někdy není dokonalá a někdy je to i neostré. Ale žádný problém, stále z těch 450ti snímků zbývá asi 150. Selektuji nejlepších dvacet a ty upravuji expozičně, také trochu doostřuji. Zlatý digitál, fotka, která za moc nestála je jako mávnutím proutku jako ze škatulky. Pak obřadně zavolávám rodinku, všichni jsou nadšeni a chtějí fotky na papíře, aby nebyli omezováni sezením u monitoru. Fotky tisknu na své inkoustovce a jak vylézají, pyšně zdůrazňuji, že až doposud nás tolik krásných fotek vůbec nic nestálo a i to vytištění je vlastně levné, nemusím ztrácet čas ježděním do minilabu, čekáním a pak vyhazováním většiny fotek do koše.
Sedím s manželkou v obýváku, popíjíme lahev vína a na fotkách obdivujeme, jak ty děti rostou a jak jim to sluší. Dokonce i fotky, které fotila manželka, jsou parádní, škoda, že jsme digitál neměli už před deseti lety, měli bychom takových fotek o mnoho více. Já trochu přemýšlím, jestli by nestálo za to vyměnit svou 10D za novou D5, přeci jen to rozlišení a kvalita.... Navíc, když to focení nic nestojí, tak by stálo za to se rozšoupnout a těch 80000 našetřit, vlastně jsme to našetřili už tím focením. Držím se ale při zemi, zůstane při starém, jen, kdybych měl ještě jeden objektiv, ten mi dneska chyběl....
Jdu spát, dnes byl krásný den a ráno vstávám.
Neděle ráno. Je 5 hodin a budík zvoní. Hned vstávám a kontroluji, jestli je ještě skutečně tma, abych nic neprošvihnul. Povinná kontrola výbavy, ano, je tam vše. Ježíšmarjá, destička ke stativu, málem bych zapomněl. Rychle vše nakládám do auta a odjíždím.
Zastavuji a vyndávám z auta vše potřebné. Ta velká černá kožená brašna má snad 15 kilo. Nikdy jsem jí ale nevážil. Ještě přemýšlím, jestli budu ten velký teleobjektiv potřebovat a usuzuji, že ne. Ale kazety, ty musím vzít obě, 6krát 9 a kdyby bylo třeba i 6krát6. Můjpohled spočine na samotném fotoaparátu Linhof Press70. Je to má pýcha, před čtařiceti lety se za to dalo koupit slušné auto a velké procento světových fotografů s tím širokoúhlým Distagonem 53mm udělalo skvosty světové fotografie. Jsem na to pyšný. Ještě stativ přes rameno a můžu jít. Poslední kilometr jen pěšky, ale vím přesně kam a navíc, do východu slunce to určitě stihnu. Cestou potkávám dva čundráky, jednomu z nich se na krku houpe nějaký digikompakt, jak říkám, krabička na mýdlo. Usmívám se nad tím kouskem bakelitu, vždyť s tím se nedaj dělat ani rodinný snímky, navíc se mu určitě během několika měsíců rozsype. Přicházím na to přesné místo. Byl jsem tu již několikrát, ale zatím nikdy štěstí nepřálo na to správné světlo. Vybaluji stativ a pak na hlavu obřadně přidělávám Linhofku. Asi deset minut přemisťuji stativ po decimetrech do stran a po centimetrech nahoru a dolů. Konečně mám ten úhel, který potřebuji, ještě musím srovnat aparát do vodováhy. Ještě kontrola raději kontrola přes matnici, přeci jen něco nemám, jeptišku jsem doma nechal, ale nevadí. Drátěná spoušť je na místě, planžeta vytažená, závěrka natažená a film převinut již z posledního snímku. Čekám s expozimetrem v ruce, abych mohl před expozicí nastavit správný čas, clona 11 je již připravena. Vzrušení je velké a očekávání také. Dnes by to mohlo vyjít. Slunce vychází za obzorem a já vím, že je to tady. Pečlivě měřím a nastavuji půlvteřinu, ještě chvíli počkat a cvak. Ten lahodný zvuk, kam se hrabou ty digitální hračky. Vím, že když to nezkazím, mám obrázek na celé dveře. Pro sichr ještě dvakrát opakuji s upravenou expozicí a ještě stihnu popondat stativ o 30 cm doleva. Minule to vypadalo taky výborně, ale světlo bylo špatný. Za 20 minut je po všem. V srdci plápolá nadšení a uspokojení.
Večer vyvolávám film, je to jako první rande, vždy stejné očekávání. Dnes to určitě vyjde. Ruce mám sice potřísněné vývojkou, ale s vývojnicí se mazlím, jako s dítětem. Vyvolaný film věším na uschnutí, nikdy ale do rána nevydržím. Letmý pohled na negativ mě utvrzuje v tom, že dva obrázky jsou ty, na které jsem čekal. Ještě lupou kontrola ostrosti a zrna. Ostrost dokonalá, zrno žádné, kdepak, kam se hrabe nějakej digitál... Vysílen, ale nadšen jdu spát, ráno musím jít pro filmy a vývojku, ještě, že jsem těch 1500 Kč ušetřil.
Prožil jsem krásný a neopakovatelný víkend. Děkuji fotografie, že existuješ.
reagovat
|