Svátek a filmy z popelnice

Beirette VSN spolu s originální brašnou

Byl červen roku 1986 a já měl svátek. Už odmala jsem pokukoval po fotoaparátech, které měli táta a děda. Ty stroje se mi opravdu líbily, nemohl jsem si pomoct. „Tati, půjč mi kůži od Feda...!“ (rozuměj brašnu od ruského dálkoměrného fotoaparátu), říkal jsem, sotva jsem uměl mluvit a šli jsme někam ven (aparát mi z bezpečnostních důvodů do rukou dát nemohli), a tak logickým vyústěním tohoto mého zájmu bylo, že mi byl po čase pořízen foťák, abych měl nějaké ty ušlechtilé koníčky. Pamatuji si to červnové odpoledne, kdy mi rodiče popřáli všechno nejlepší a abych nezlobil (což tedy přáli spíše sobě) – a dali mi konečně tu věc. Beirette VSN, stálo na krabici, ale než jsem se jí mohl zmocnit, táta přístroj vybalil a předvedl mi ho, dostal jsem několik rad a úkol přečíst si návod, jak už to tak bývá.

... s návodem a filmem

Uposlechl jsem všechny rady (!), dával na přístroj pozor a fotil všechno a všechny. Byl jsem ostatně pro tuto fotografickou nestřídmost dosti dobře vybaven, protože jsem takřka současně našel v kontejneru doslova hromadu nepoužitých (byť prošlých, ale to mě naprosto nemohlo rozházet) filmů. Pořád jsem se na něco ptal (zpravidla zcela blbě), četl fotografické knížky a byl jsem s tím vším určitě hrozně otravný. Byl jsem ale také asi jediné dítě v celém socialistickém Československu, které zcela běžně fotilo na filmy Ilford – Made in England (a že byly z popelnice, opravdu nebylo poznat). Měl jsem také Fomapany a ORWO, měl jsem docela všechno! Kdosi nejspíše likvidoval temnou komoru a cosi vedlo mé kroky (resp. moje jízdní kolo, abych byl přesný) zrovna kolem onoho kontejneru, kde všechny ty věci měly skončit – shodou okolností však neskončily, naopak se v té památné popelnici začala má fotografická kariéra, lze-li to tak nazvat.

Technika z DDR aneb Docela Dobré Retro

Technické parametry Beirette VSN znějí dnes poněkud legračně: žádná baterie ani automatika, jen kov, plast a sklo. Nutno ale podotknout, že bajreta uměla opravdu dobré fotografie a kam se na ni hrabali Rusáci se svou Smenou 8M, která byla v oné době mnohem rozšířenější (a taky hnusně bakelitová a fórová a vůbec – teď je to možná jakási legenda, ale rád ji nebudu mít nikdy). Čistě pro pořádek: Smenu mám taky a možná o ní jednou něco napíšu.

Počítadlo bylo spolehlivé

Výrobcem tohoto fotopřístroje byl východoněmecký závod VEB Kamerafabrik Freital (KFF), původně Beier (zal. 1923). Název Beirette se užíval od roku 1958 (existuje několik typů) a model VSN se objevil v roce 1974, ovšem zpočátku byl vybavený jinými ovladači expozičních hodnot a kovovou natahovací páčkou. Můj přístroj byl takzvaně z druhého vrhu, z 80. let, kdy byly ovládače už jen celoplastové. I tak však bylo kovu více než na jiných jednoduchých přístrojích této kategorie. Měsíc a rok výroby je vyražen uvnitř přístroje, v tomto konkrétním kuse je "1/86". Zpracování je vcelku kvalitní a celkově vzato patří Beirette VSN rozhodně k nadprůměru své kategorie, dokonce se dá říci, že je hezká, byť je to pochopitelně relativní. Cena v roce 1986 činila 280,- Kčs; v ceně byla i pevná brašna, zato chyběla krytka objektivu (ale přesně pasovalo víčko od zvětšovacího objektivu Meopta).

Beirette VSN je kinofilmový přístroj formátu 24 × 36 mm s průhledovým hledáčkem bez kontroly zaostření (ostří se odhadem, ale vzhledem k tomu, že jsem odhad vždy měl docela dobrý, nedělalo mi to vůbec žádné potíže). Ve světlém hledáčku je reflexní rámeček pro kontrolu paralaxy.

Objektiv Meritar 2.8/45 mm je tmelený triplet (4 skleněné čočky) s antireflexní úpravou. Ostrost byla dobrá a světelnost vynikající, rozsah zaostření činí 0,5 m až ∞ a dokonce lze na objektivu najít i stupnici hloubky ostrosti (než jsem ji tehdy pochopil, dalo mi to opravdu dost práce). Clony se nastavují buď podle symbolů počasí (od sluníčka, které odpovídá cloně 16, až po černý mráček odpovídající cloně 5.6), případně lze přímo nastavit clonové číslo v rozmezí f/2.8 – f/22. Tento systém je docela mazaný, a pokud si dobře pamatuji, i bez expozimetru většina fotografií byla na negativním filmu docela dobře exponovaná (všechny negativy stále mám). Přední příruba objektivu nemá žádný závit na filtry, ale používal jsem žlutý nasazovací filtr, který mě v bazaru přišel i s pouzdrem na 8,- Kčs (už je to prostě dávno).

Do těla nevýměnného objektivu je vestavěna mechanická centrální závěrka Priomat s časy 1/125, 1/60 a 1/30 s + B. Časy se nastavují kroužkem na objektivu – z jedné strany má stupnici časů, z druhé pak citlivost filmu v jednotkách DIN a ASA (22 – 21 DIN = 1/125 s, 19 – 18 DIN = 1/60 s, 16 – 15 DIN = 1/30 s). Na rozdíl od Smeny a podobných přístrojů byl posun filmu spřažen s natažením závěrky, šlo zkrátka o (skoro) dospělý foťák. Návod uvádí, že pro vyšší citlivost filmu, než je rozsah uvedený na objektivu, je nutno více clonit (jako by bylo lepší počasí), pro nižší pak naopak. Primitivní až blbé, ale docela dobře to fungovalo (expozimetr jsem neměl), samozřejmě v případě, že jsem se nepouštěl do fotografování za zcela výjimečných světelných podmínek, na něž tento aparát není stavěný.

Beirette VSN má také bleskové sáňky se středovým kontaktem; synchronizační čas je 1/30 s (u tohoto času je vyveden i symbol blesku), ale u centrální závěrky je to prakticky jedno. Film se samozřejmě posouvá ručně, zpět do kazety rovněž (pomocí vyklápěcí převíjecí kličky, před převíjením je však nejprve třeba stisknout tlačítko aretace na spodní straně přístroje). Počítadlo je mechanické a na rozdíl od ruských přístrojů i zcela přesné. Spoušť je vybavena závitem pro drátěnou spoušť, na spodní straně přístroje je také závit pro stativ. A to je všechno - jak málo stačí ke štěstí, že...?