Bílé Karpaty - pokus druhý

Dojeli jsme do Bystřice pod Hostýnem a za jedenáct korun se nechali vyvézt skoro nahoru. Kombinace katedrály, do níž se nesmělo ve sportovním oblečení, natož pak v krátkých kalhotách, a hned vedle stojící větrné elektrárny, jako by byla symbolem dnešní doby - střet moderny a tradice přímo v koncentrované podobě. Dolů jsme šli pěšky, abychom si zasloužili oběd a Zubra v Bystřici v hospodě.

Když jsme opět vystoupili v Holešově, šli jsme hledat slavnou synagogu, kterou jsme sice našli, nicméně zavřenou. Náměstí bylo celé rozkopané, protože se vyměňovala dlažba, ale přesto jsem si neodpustil celé ho neobejít a nenalézt dům, kde bydlí Zdeněk Zapletal, podle mého mínění snad nejlepší současný český spisovatel, jehož knihy umím i pozpátku. V Ludslavicích nás Martinovi příbuzní pohostili tak, že jsem až nevěřil, co všechno lze sníst a vypít. Bylo toho hodně.

Bílé Karpaty

Další den, další pokus o dobytí Slovenska, letos tak mimořádně nepohostinného (mluvím samozřejmě o počasí). Opět Horní Lideč, Púchov atd., tentokrát jsme ale vystoupili v Iľavě, která - ač blízko krásného Trenčína - je spíš jen větší a velmi ošklivou vesnicí. Nicméně dvacet minut po příjezdu do Iľavy nám jel od nádraží autobus do Červeného Kameňa. Odtamtud jsme chtěli podniknout další výzkumnou cestu do nitra Bielych Karpát, pohoří s bílými skalami a rozbahněnými cestami, na nichž jsme za celou dobu potkali snad dva lidi. Slovenský dopavní systém je prostě vynikající! Ujel vám vlak? Nevadí! Za chvíli jede autobus! Dopravní obslužnost i té nejmenší vesnice je záviděníhodná. Stačilo zachovat starý systém ČSAD - vždyť přece ne úplně všechno před rokem 1989 bylo špatné... Autobusy i vlaky jezdí plné; české zdůvodňování nevytíženosti spojů prostě nechápu. Jak může být spoj vytížen, když nejezdí???

Červený Kameň

Z Červeného Kameňa jsme stoupali strmou stezkou nahoru k nejvyššímu hřebenu Bílých Karpat. Opět nám vstříc tekl proud vody, naneštěstí právě tam, kde normálně vede cesta. Když jsme ale vyšli na louku, naskytl se nám nádherný pohled, navíc začlo svítit i slunce. Na louce jsme ztratili značku, po chvíli odpočinku ji našli a vydali se dál, či spíše vzhůru. Hovor vázl, jelikož na něj nezbývalo sil. Po každém kroku se noha po kluzkém bahně svezla o hodný kus dolů a pak nebylo snadné ji zdvihnout, bahno lepilo a cesta se nedala už nazvat cestou. Vyšli jsme do sedla a odhodili batohy, padli do trávy, kupodivu suché, a chvíli jen tak dýchali. Když jsme se jakž takž zotavili, začli jsme sestupovat dolů po druhé straně sedla.

Hrad Vršatec

Za chvíli nás uvítal hrad Vršatec, což je zřícenina gotické stavby ze 13. století. Pokud bych měl točit film o loupežnících a jejich sídle, nejedu nikam jinam než právě tam. Ve Vršatském Podhradí měli obchod a hospodu v jednom domě, před ním byla autobusová zastávka a autobus do Iľavy jel asi za hodinu. Chvíli jsme váhali, ale pak začalo opět pršet. S první sprškou krup bylo rozhodnuto - bleskově jsme změnili plán a dalším cílem se staly Trenčianské Teplice, kam jsme - opět už za snesitelného počasí - dojeli "električkou", neboli úzkorozchodnou železnicí z Trenčianské Teplé za směšný poplatek sedmi slovenských korun.

Električka do Trenčianských Teplic

Chodili jsme po lázeňském centru Trenčianských Teplic a připadali si poněkud nepatřičně, protože naše obleky a batohy působily jako pěst na oko. Hezké místo. Blížil se večer. Co dál? Rozhodli jsme se najít koupaliště Zelená žaba a pak někde v parku nebo prostě v lese přenocovat. Tento plán opět zcela zmařila další průtrž mračen. Byli jsme už za městem a zmokli jsme opravdu důkladně.

Pak jsme uviděli čekárnu na autobus, zamířili k ní a nestačili se divit - uvnitř stál dědula s babetou a čekal, až přestane pršet. Potud bylo všechno v pořádku; kromě dědy ale bylo v čekárně i stádo koz, které jsme automaticky přiřkli onomu muži (třeba je vede z pastvy apod...). Když přestalo pršet, řekl děda "Dovidenia" a odjel, koz si absolutně nevšímaje. Byli jsme překvapeni. Kozy evidentně taky a maskovaly to tím, že se nám snažily dostat do báglů pro cokoli k snědku. Nic moc jsme neměli a radši se vydali zpět.

Opět začlo pršet, ovšem až v dostatečné vzdálenosti od čekárny. Bylo rozhodnuto. Jedeme do Nitry a to hned nejbližším vlakem, kde se usušíme a možná i přespíme. Električka nás dovezla do Teplé a tam jsme si čas čekání krátili dvojitým gulášem v nádražní restauraci a pivem Topvar, které se ukázalo být ještě horší než se povídá.

Cesta do Nitry byla jak z filmu o utečencích - divné typy lidí, kteří mluvili nesrozumitelným nářečím, táhl z nich laciný alkohol atd. Spát tedy nebylo příliš vhodné, natož pak bezpečné. Do Nitry jsme přijeli přesně v 0:07 - už ten čas sám o sobě vypadá dobře, že, Jamesi Bonde? Neprodleně jsme opustili nádraží a šli do města. Nikde ani noha, obrázek jak z hororu. První, koho jsme potkali, byl neskutečně opilý muž se psem a se svým jen o něco málo lépe vypadajícím kumpánem. Řekli jsme jim, že s nimi rozhodně nikam pít nejdeme, a oni na nás za tu urážku začali křičet cosi o nafoukaných Češích. Ještě že toho psa nepustili, vypadal, že toho dne ještě nevečeřel...

Noční Nitra, to je kapitola sama pro sebe. Na výstavní pěší zóně nikde nikdo, jen z dálky ještě doznívalo opilé hulákání mužů se psem (pes pochopitelně nehulákal). V jakési boční ulici stála skupina lidí a pokřikovala na jinou skupinu na druhém chodníku. Občas kolem se svištěním pneumatik projelo Audi nebo Mercedes s černými skly. Taxíkáři v klidu pokuřovali. Tato scéna mi utkvěla v paměti snad navždy - mohla by se jmenovat "zavíračka v bordelu", neboť tak to přesně a doslova bylo.

Nitra

Po noční exkurzi jsme se vrátli na nádraží a našli jedinou lavičku, na níž nikdo nespal. Chvíli jsme spali, ale báli jsme se, že nás někdo okrade. Ráno v pět hodin otvíral první bufet, šlo se tedy na snídani. Muži nejedli, ale objednávali si pivo a borovičku. Strašná snídaně. S polévkou a rohlíkem jsem si připadal jako vyvrhel, který ostatním kazí pěkné ráno. Po snídani nás čekala prohlídka historické části města, hlavně hrad a Pribinovo náměstí. Bylo nádherně (a jakmile je nádherně takhle brzy ráno, odpoledne je vždycky strašně). Ještě nikdy jsem si historické jádro města neprohlížel v šest ráno, ale má to něco do sebe, protože nikde nejsou davy turistů, které na svých fotkách prostě nesnáším. Poslali jsme pohledy a v duchu se rozloučili s Nitrou.

Další vlak, dalších x přestupů a ahoj, Slovensko, zase někdy. Pršelo, jako ostatně skoro pořád. Večer jsme v Ludslavicích ve zdraví přestáli další neuvěřitelnou dávku jídla a pití a šli spát. Ráno jsme vlakem odjeli směrem na Brno, kde jsem nikdy předtím nebyl, a doufám, že už tam nikdy nepojednu. Kdo máte rádi Brno, tak mi to, prosím, odpusťte. To město se mi nelíbí, jedině snad katedrála na Petrově. Celkově špatný dojem nespravil ani pověstný Špilberk - co vlastně může být na věznici hezkého...?

V Brně se naše cesty rozdělily - já jsem jel do Prahy a Martin zpět k příbuzným, kde chtěl ještě pár dní zůstat. Aby byla celá výprava zakončena opravdu nezapomenutelně, čekal jsem dvě hodiny na rychlík do Prahy, který se zdržel kdesi v Maďarsku kvůli povodni. Jel jsem tedy jiným rychlíkem, zpožděným "jen" o čtyřicet minut. České dráhy jsou zkrátka podnik snů. Ovšem na Slovensko (nebo kamkoli, vždyť všude dobře, tak co doma...) se těším, protože i letos bude léto a prázdniny.

Snímky byly pořízeny zrcadlovkou Olympus IS-100 s objektivem 28-110 mm f/4,5-5,6 na materiál Kodak ProFoto 400 a kompaktem Olympus AF-S2 na film Konica VX 200.