Dnes stále ještě výrazně převažují fotografie pořízené klasickou cestou, na film. Procento těch, které vznikly digitálně je pořád poměrně malé, nicméně rychle narůstá. Digitální fotoaparát totiž poskytuje řadu nezanedbatelných výhod. Například je možné fotografii na displeji ihned zkontrolovat a pokud neodpovídá představám, tak ji jednoduše smazat a poučeni z chyb udělat nový pokus. Také je možné leckteré chyby poměrně snadno napravit dodatečně. Digitální obrázky lze velmi dobře manipulovat a upravovat je. Často bývá také obrovskou výhodou, že fotografie jde ihned stáhnout do počítače a bleskově poslat na nějaké vzdálené místo nebo je okamžitě zveřejnit prostřednictvím internetu. Nevýhody, jako vysoká cena, malé rozlišení snímačů, pomalost, nízká kapacita paměťových médií, vysoká spotřeba baterií, horší dostupnost a kvalita přenosu digitálních dat na papír a pod. s tím, jak se digitální technologie rozvíjejí, rychle mizí. Lidí, kteří mají přístup k počítači a umí s ním zacházet kvapem přibývá. Vedle fotek na papíře dnes hrají významnou roli i fotky na prezentované na obrazovce. A tak tu dnes máme vedle čistých digitálistů i početnou skupinu těch, kteří sice fotí na film, ať už ze setrvačnosti nebo protože stávající úroveň digitálních technologií stále ještě nenuspokojuje všechny jejich potřeby, ale přitom vedle fotek na papíře chtějí mít i obrázky na monitoru. A také těch, kteří chtějí využít toho, že fotografie převedené do digitální podoby lze snadno manipulovat a mohou tak získat větší kontrolu nad tím, jak jejich fotografie budou v vypadat v závěrečné formě, ať už je to na monitoru nebo na papíře. Většina digitálních fotografií v dnešní době vzniká ne v digitálním fotoaparátu, ale ve skeneru.
Digitální technologie mají vedle příznivců i spoustu odpůrců. Většinou ale vůbec nejde o nějaké racionální důvody. Odmítání digitální cesty jako takové plyne hlavně z přirozené nedůvěry a k něčemu novému, čemu člověk nerozumí a neumí to ovládat. Řada fotografů, kteří digitální úpravy odmítají, argumentují tím, že je to podvod, protože upravovaný obrázek už není tak, jak je na filmu, a také že digitální úpravy jsou laciné a připravují obrázky o duši. Dovolím si prohlásit, že je to oboje totální blud, plynoucí pouze z neznalosti a nepochopení. Každý, kdo s digitálním zpracováním má trochu zkušenost ví, že pokud má výsledek k něčemu opravdu být, tak je to kumšt a že různé laciné digitální efekty se velice rychle okoukají. Bohužel v dnešní době není standardem řemeslně dobře udělaná ruční zvětšenina, ale barevná fotografie 10x15 cm vyprodukovaná automatickým minilabem. Fotografování se scvrklo na zkomponování záběru v hledáčku a zmáčnutí spouště. Těch, kteří si sami doma zvětšují, je menšina. Většina fotografujících je zvyklá na to, že fotka vždycky vypadá tak, jak jim ji vyplivne automatika labu a že výsledek můžou ovlivnit pouze nepatrně, po delším handrkování se s obsluhou. A tak mnozí považují něco, co přesahuje jejich silně omezené možnosti za podvod a třeba ani vůbec nechápou, že žádná papírová fotografie není "přesně tak, jak je to na filmu" (jak nekvalifikovaná obsluha minilabu často ráda tvrdí) a to ani když obsluha labu udělalá fotky "bez korekcí". Ten, kdo si sám zvětšuje doma, tak dobře ví, že převod obrazu z filmu na papír je proces, ve kterém hraje roli mnoho proměnných, a že neexistuje žádná fixní hodnota těchto proměnných, která by znamenala "přesně tak, jak je to na filmu". I kontaktní kopie filmu na papíře vypadají různě, podle toho, jaký se zvolí papír, jaká se zvolí délka expozice a barevná filtrace, v čem a jak se papír vyolá, atd. Neexistuje žádná ta jediná a správná volba. To, co je na papíře, je vždycky jen nějaká interpretace toho, co je na filmu. Ono posvátné "tak, jak je to na filmu", kterým se řada lidí ohání, není nic jiného, než "tak, jak to automatice minilabu na nejběžněji používaném papíře vyjde".
Digitální úpravy jsou v tomhle směru úplně stejný podvod, jako fotoaparáty, které kromě plné automatiky umožňují také manuální nastavení času a clony. Je to stejný podvod, jako ruční zvětšování. Je to svobodná interpretace toho, co film nebo digitální snímač zachytil, nespoléhající na to, co vyplivne automatika. Digitálními úpravami člověk vloží do obrázku svoji vizi, kousek sebe. O duši nepřipravuje fotografie digitální zpracování, připravují je o ni automatické minilaby!
Mnozí namítnou, že vůbec nezavrhují úpravy jasu, kontrastu, barev, nepatrné přiostření a podobně, ale jen všelijaké ty digitální montáže a manipulované obrázky, kdy už to není fotka, ale počítačová grafika, a že tyhle dvě věci nejde házet do jednoho pytle. Ono je to ale trochu složitější. Tyhle dvě věci není potřeba do jednoho pytle dávat, ony tam jsou, ať chceme nebo ne. Jsou to taková siamská dvojčata, která nelze dost dobře oddělit. Když se například řekne vyretušování prachu, drtivá většina lidí pokýve hlavou, že to je v pořádku. Na druhou stranu, když půjde o přikopírování ptáka na oblohu, řada lidí bude tvrdit, že to už v pořádku není. Problém je ale v tom, že digitální retuš prachu je také kopírování kousku fotky na jiné místo. A kde je ta hranice mezi tím, co se ještě může a co už se nesmí? Jak velký kus fotky můžu okopírovat jinam? Můžu škrábanec jdoucí přes půl fotky nebo velký barevný reflex vyretušovat okopírováním pruhu oblohy odjinuď? Jak velký? A co z fotky můžu k retuši použít a co ne? Můžu smítko zamáznout kouskem oblohy, ale ne ptákem? Můžu kopírovat kusy zdi domu, ale ne celý dům? A co vlastně můžu vyretušovat? Jen škrábance a prach, nebo i papírky na zemi, které jsem při fotografování přehlédla? Nebo snad jen ty papírky, které jsem nepřehlédla, ale nemohla jsem je sebrat, protože byly za plotem? A co telegrafní dráty, kterým se nešlo vyhnout? A můžu nakopírovat do prázdné nudné oblohy mrak, když tam v okamžiku zmáčknutí spouště takový zrovna nebyl, ale někdy jindy tam takové jsou? Podobně je tomu se všemi dalšími úpravami. Kde je hranice pro parametry filtru, který smím a nesmím použít. Jak moc můžu ještě změnit barvy? Můžu zredukovat žlutý nádech způsobený světlem žárovky, ale nesmím udělat úplně tu samou operaci na fotce, která původně nebyla žlutá, protože výsledek je nerealisticky modrý?
Stručně, žádnou rozumnou, obecnou a jasnou hranici mezi "přípustnými" a "nepřípustnými" digitálními úpravami vymezit nelze. Řada lidí se to snaží vyřešit tím, že se pokusí zakázat šmahem všechny digitální úpravy. To je ovšem nesmysl. Něco takového jako "zcela bez úprav" neexistuje. Je to jen chiméra. Jakýkoli sken nebo výstup z digitálního fotoaparátu je upravovaný a stejně tak je upravovaná i nedigitální fotografie z minilabu. Upravovala je automatika toho kterého zařízení a jsou to úpravy stejně subjektivní, jako ty, které provede člověk sám. Někdo někde vybral, jaký algoritmus bude automatika používat a jaké parametry se zvolí. To, že my osobně je nenastavíme, neznamená, že tam žádné nejsou. Stejně tak se tohle nedá vyřešit tím, že se uměle oddělí fotografie, které v nějakém stádiu byly jedničkami a nulami od těch ostatních. Na papírové fotografii prakticky vůbec nemusí být poznat že byla zpracovaná digitálně. Například i přes to, že je z digitální předlohy, klidně může být na klasickém fotopapíře. A ani třeba sám autor nemusí tušit, že když do labu donesl film, lab mu jeho fotografie zpracoval digitální cestou.
Argument, že jakkoli digitálně upravovaná fotografie už není fotografie, ale že je to digigrafika, je nesmysl. Digitální úpravy, kromě toho, že jsou snazší, nepřinášejí celkem nic nového. Fotografie se manipulovaly odjakživa. Odjakživa se na oblohu přikopírovávaly mraky a měsíce, měnily se chemickou cestou barvy, zkoušel se Sabattier a jiné efekty, fotografie se ručně kolorovaly, domalovávaly, dělaly se koláže atd. Zajděte si do knihkupectví nebo knihovny a podívejte se na knížku nazvanou "Česká fotografie 90. let". Ejhle, co tam nenajdete. Davidovy portréty vzniklé nahražením jedné poloviny obličeje symetrickým obrazem druhé (jestlipak on je darebák nedělal digitálně?), Pohribného manipulované krajiny, Saudkovy kolorované fotky, koláže od Bromové (a vida, ta se k čudlíkování dokonce i veřejně hlásí!), polaroidové transfery od Mackú, Švolíkovy fotografie s liskými a zvířecími hlavami a končetinami přilepenými k rámečkům fotografií, fotografie doplněné textem od dua Jasanský-Polák, Silveriovy koláže. Zkrátka a dobře, různým způspobem manipulovaných fotografíí je tam přinejmenším tolik, jako těch tradičně vypadajících. Fotografie je široký pojem. Neexistuje a nikdy neexistovala žádná jasná hranice mezi tím, co fotografie ještě je a co už není.
Digitální fotografie je tady. Nemá smysl schovávat hlavu do písku. Pojďte se naučit čudlíkovat. Nejsou to žádné černé čáry. Přestaňte věřit na jakési vznešenější, neposkvrněné fotografie, vzniklé bez úprav a nebojte se dělat fotky takové, jaké je chcete mít vy a ne takové, jak vám je vyplivne nějaký stroj ovládaný nekompetentní obsluhou. Není to žádný hřích, žádné podvádění. Je to jen návrat k něčemu, co je přirozenou součástí fotografie a co fotografové odjakživa dělali. Je jen na vás, jaké úpravy budete nebo nebudete používat, jestli se budete snažit o realistický vzhled a zachování dokumentárního charakteru nebo jestli popustíte uzdu fantazii a vytvoříte něco, co jako fotografie už třeba ani moc nevypadá, a jestli výsledku budete říkat fotografie nebo ne.
