Kolorování

O tom, jak se Václav loučil a jakou zemi po sobě zanechal.

Připusťme názor, že fotograf svým dílem předává divákovi sdělení. Pak, ať už podává svědectví o nějakém jevu, či prostřednictvím obrazu předkládá jistou myšlenku nebo dojem, využívá k tomu zejména prostředky fotografické. Mohou jimi být například světlo, hloubka ostrosti, doba expozice a podobně. Při použití techniky kolorování dochází ke kombinaci fotografických vyjadřovacích prostředků s prostředky čistě malířskými. Fotografie tím získává nový rozměr. Barvu. Na rozdíl od barevné fotografie, má zde fotograf možnost nedržet se absolutně barevné reality.

Stejně jako musí být účelné použití fotografických prostředků, abychom se vyvarovali otázek typu: "A proč tady čouhá ta větev?", musíme i s barvou nakládat účelně. Zde se totiž, více než kdykoliv předtím, pohybujeme na hranici kýče. Musíme se tedy chovat tak, abychom výsledný účinek snímku nepokazili, ale naopak zvýšili, a tak podtrhli to, co je nutné divákovi sdělit.

Podstata výše uvedené techniky spočívá v tom, že uměle (nefotografickou cestou) obarvíme černobílou nebo tónovanou fotografii. Je jedno, zda to uděláme klasicky, tedy nanášením barvy na hotovou fotografii, nebo digitálně, v některém z grafických programů. Oba způsoby se na první pohled liší, ale postup je velmi podobný. Abychom totiž zcela nezakryli původní fotografii, musíme nanášet barvu, jejíž míra nasycení musí být tak nízká, aby byl původní obraz stále viditelný. V digitálním provedení toho docílíme například tím, že barvu naneseme do nové vrstvy a pak nastavíme míru průhlednosti. Ve světě bez počítačů na to stačí obyčejná voda. Prostě barvu více zředíme.

Dnes se budeme hlouběji věnovat technice klasické. První věc, kterou musíme podstoupit, je výběr vhodné fotografie. Ne každý motiv se totiž ke kolorování hodí. V tomhle ohledu vás nebudu nijak ovlivňovat, neboť to je věc osobního vkusu. Pro začátek byste si ale měli vybrat spíše jednoduchý motiv, aby vás zdlouhavá práce spíše neodradila. Dále doporučuji, abyste si na začátek zvolili jiný žánr než portrét. Trefit se správně do odstínu pleti je totiž jedna z nejtěžších disciplín.

Máme tedy vybranou fotografii. Abychom byli komplet, potřebujeme ještě paletu, barvy a štětec. Pro začátek si pořídíme barvy anilinové, popřípadě vodové. Štětce budeme potřebovat dva až tři: jeden tenký (o průměru cca 0,5mm), jeden silnější (asi tak 2mm) a jeden o šíři 5mm a můžeme začít. Do paletky s kalíšky si nalijeme vodu a navlhčíme a odmastíme vybranou fotografii tak, aby nám na ní nestály kaluže vody. Můžeme ji položit třeba na spodní stranu fotografické misky, aby moc rychle neuschla a můžeme začít míchat barvy. Lehce navlhčíme tenký štětec, nabereme kýženou barvu a rozředíme v kalíšku palety tak, abychom stále viděli na dno. Nedivte se, kolorujeme opravdu jen takovou špinavou vodou. Má to své opodstatnění. Málokdo z nás je totiž tak šikovný, aby ani jednou nepřetáhl, a tak použijeme skoro neviditelnou barvu. Když přetáhneme, není to vidět. Nasycenějších barev pak docílíme aplikováním více vrstev. Nedivte se, když jich bude třeba deset, je to naprosto v pořádku.

Máme teď připravenou fotografii, namíchanou barvu a můžeme začít. Jako první budeme kolorovat větší plochy. Nejprve si na nějaké kazové nebo jinak neupotřebitelné fotografii vyzkoušíme, zda máme správně namíchanou barvu (odstín a sytost), jemně přiložíme štětec (silnější) na fotografii a vybarvíme plochu, jako omalovánky. Tuto látku jsme probírali v mateřské školce, tak ji nebudeme více rozvádět. Počkáme než nám vrstva zaschne a tento postup opakujeme do doby, než bude nasycení barvy takové, jaké potřebujeme. Na tmavší místa musíme nanést více barvy, neboť na světlých plochách je odstín více zřetelný. No a to je v základu všechno. Ostatní závisí jen na vaší trpělivosti a zručnosti. No dobrá, ještě vám prozradím pár triků.

Tuto fotografii laskavě zapůjčil Jindřich Čermák

Na internetu se například vyskytují i taková individua, která vám budou tvrdit, že kolorovat lze i na papíry s RC podložkou. Není to vyloženě nepravda, jednoduché motivy samozřejmě bez problémů lze kolorovat i na RC. Věřte však, že práce s nelaminovaným papírem je podstatně pohodlnější. Při přidávání dalších vrstev se zaschlé vrstvy tolik nevymývají, protože do papírové podložky se mohou vsáknout a splynout tak s emulzí. RC papíry mají tu nevýhodu, že aby uschly, musí se voda odpařit z povrchu. V praxi se to projeví třeba tím, že když si namícháte barvu z více barev, rozdělí se na zdrojové složky dříve, než se voda odpaří. Na fotografii pak vznikají nevzhledné fleky. Dá se to sice řešit postupným vysoušením jemným hadříkem, ale věřte, práce je to dvojnásobek a uspokojivých výsledků dosáhnete zřídkakdy.

Tip číslo dvě se tyká kolorování pleti. Podstatně pohodlněji se vám bude pracovat, pokud budete pracovat s fotografií tónovanou. Toto oceníte hlavně u osob s jemnou pletí, neboť zde téměř vždy působí šedý podklad velmi rušivě.

Další věc, kterou si začátečník většinou neuvědomí je, že neexistuje univerzální pleťová barva. Je třeba do míst, kde na kůži prosvítají vlásečnice, přidat trošičku červené (ale opravdu jen trošičku). Jedná se o tváře, partie kolem nosu a očí. Pak jsou na obličeji (ale i jinde na těle) místa, kde prosvítají silnější žíly nebo tepny. Ty výsledný tón pokožky posouvají naopak k chladným barvám. Odstín ze kterého obyčejně vycházím v kalíšku palety vypadá jako vojenská barva na maskáče.

Na obloze směrem k horizontu obvykle ubývá modré. Pokud tento jev nezohledníte, fotografie ztratí prostor.

Dalším prostorotvorným prvkem je použití jasnějších a teplejších barev na popředí a chladnějších v pozadí.

Pokud se při kolorování něco nepovede, hoďte fotografii na noc do vody, ráno ji najdete opět černobílou. (Bez záruky, některé barvy vydrží opravdu hodně.)

Neberte všechny výše uvedené rady jako dogma. Prostě vemte fotografii, kterou chcete kolorovat a zkuste to. Uvidíte sami.