Měsíc fotografie v Bratislavě - letem světem

Tři dny jsou málo, na druhou stranu vydržet více v jednom kole je těžké. Zkusíme Vám zprostředkovat alespoň hlavní dojmy z navštívených výstav a vernisáží. S loňskou reportáží z Bratislavského Měsíce fotografie pomohl Petru Jiskrovi náš společný přítel amatérský fotograf Jirka Bohuslav. I letos jsme byli v Bratislavě společně, a tak abych pomohl své paměti, poprosil jsem jej o rozhovor:

Artificial light od Matyáse Miseticse.

Jirko, co se ti líbilo v Bratislavě vůbec nejvíc?

Asi největší dojem na mne udělaly snímky Václava Slámy "Vlčí med" – krásné černobílé snímky jdoucí na samou podstatu, melancholické smutné, plné prožitků a pocitů. Ze snímků na Vás dýchá prožitek různých životních situací, které již každý někdy zažil, a nyní znovu ožívají. Jsou plné života. Jsem rád za tyto fotografie, protože mi ukázaly, že se fotografie nemusí opírat o žádné "berličky" jedinečnosti, novosti, ale že jde udělat krásné fotografie čistě klasickým již známým postupem. "Jedinečnost" je zde dosažena plným prolnutím vlastních prožitků fotografa do snímků a vírou ve vlastní schopnosti. I když jsou fotografie navenek jednoduché, čisté, jejich vytvoření bylo jistě velmi bolestivé a namáhavé.

Já jsem Dom umenia sice prošel dvakrát, ale vždy poměrně krátce. Byl začátkem i koncem mého Bratislavského putování. WPP jistě všichni znají z Prahy, Vladimíra Birguse asi taky, i když tentokrát mimořádně velké barevné zvětšeniny byly opravdu působivé, no a fotografie z cyklů vybraných a poskládaných do projektu Via Lucis jistě znají naši čtenáři z velké části taky. Rád jsem se s mnohými z cyklů opět po letech setkal, bylo to pro mě příjemně nostalgické a osvěžující, ale důvod spojení v uvedeném cyklu jsem docela nepochopil. Tebe tedy projekt obsahující i Slámovy fotky zaujal?

Oslovily mě některé série z projektu Via Lucis, krom Vlčího medu např. snímky Ibry Ibrahimoviče z oblasti severních Čech. Též již známé snímky o podnikatelích od Hankeho výrazně vybočují z uvedeného projektu. Jinak ale projekt jako celek na mne dělal dojem roztříštěnosti, bez žádné společné linky, soubor několika autorů, kteří se v ničem neprotínají, jejichž díla jsou zcela mimoběžná a samostatná. Spíše mi připadal jako dodatečně vytvořený „důvod“ pro to, aby mohlo být vystaveno několik prací různých autorů, obalených nic neříkajícím obecným "zadáním".

V tom se shodneme, jinak já jsem viděl letitý Hankeho cyklus Podnikatelé poprvé a měl jsem velikou radost, že jsme se večer u medoviny na náměstí měli tu čest s autorem seznámit. Vůbec je na Bratislavě skvělé i to, co člověk prožije mimo výstavní sály. Co ještě stálo v Dome umenia za to?

Dalším výrazným vystavujícím fotografem v Domě umenia byl Jens Olof Lasthein s projektem "Bílé moře, Černé moře" s širokoúhlými snímky doslova zachycujícími "jedinečné okamžiky" života lidí z oblasti nových demokracií z bývalého východního bloku. Zachycené momenty. Divák je vtažen do situací, ve kterých lidé ztrácí obvyklou masku a vypovídají tak o sobě vlastní strhující příběhy.

Dokument fotografky Inge Morath "Rumunské listy" jsem shlédl dvakrát a musím říci, že v řadě "nenápadných" až přehlédnutelných snímcích se Vám zobrazují životní osudy lidí na vesnici, ve městech, v práci i při zábavě. Nenápadnost snímků jednotlivými kapkami postupně naplňuje a rozehrává celkový obraz života lidí v Rumunsku v určité době. Skláním se před mistrovstvím autorky, která nám podává ucelený strhující dokument o lidech. Vychází z všedních nenápadných dnů a skládá nádhernou mozaiku života.

Zmiňoval jsi Birguse a jeho "Fotografie 1972-2009" – zde musím říci většinou již známé fotografie, které v zobrazeném formátu pohltí snad každého návštěvníka. Více se mi líbily barevné snímky, propracované do nejmenších detailů, vynikající práce s barvou. Snímky, ze kterých čišel chlad, odosobnění, kalkul, "cosi nevyslovitelného" – jak příznačné pro současnost.

A co za to nestálo?

Dorota Sadovská, "Nouzový východ". Její modelace z prsou, rukou a břišních faldíků mne nějak nezaujala. Smysl výpovědi mi zůstal skrytý – snad jediné, ukázka jak jde zmuchlat něco tak krásného, jakým jsou ženská prsa, oproti tomu co jde vytvořit za krásné linie z tak strašných faldů břišního tuku. Dost málo, abych se tím vůbec zabýval.

Portréty od Imogen Cunningham.

V den vernisáží jsme doslova přebíhali z jedné výstavy na druhou. Měl jsem problém zastavit se, soustředit a něco si užít. V sobotu ráno nás ale pan docent Prokop vzal do Stredoeurópskeho domu fotografie a já mohl snít spolu s Imogen Cunningham. Ta žena byla kouzelnice. V zelenině a květinách objevila víc tajemných symbolů než Weston, její souputník ve skupině F64. Taky prý fotografovala první výtvarný autoakt. V Bratislavě byla pro mě ale především portrétistka. Nad velikým portrétem Fridy Kahlo jsem stál s otevřenou pusou. S fotografií to nemělo nic společného – to byl obraz, jemně malovaný, klasický a uchvacující portrét. Veliká zvětšenina nesimulovala původní technologie dvacátých let, jak bylo psáno v katalogu. Tomu nevěřím. Obraz mluvil tiše a já nemohl odtrhnout oči.

Ano, "Intimní obrazy" světoznámé fotografky pro mě taky byly významným uměleckým zážitkem. A i když se jednalo o kopie – tisky z klasických fotografií, dýchly na mě kouzelné a skvěle zpracované makro snímky, portréty a květinová zátiší i známé akty. Překvapující je jemnost, čistota a jemné až snové světlo, se kterým pracovala.

V Stredoeurópskom dome byl i Nový dokument, ale vážněji jsem v něm byl zaujat jenom sérií Artificial light Matyáse Miseticse. Ukřižovaná loutka uprostřed křižovatky volala na pomoc Lynche a Crewdsona. Trochu jsem se bál.

Piroska Nagy před svými fotografiemi z Maďarských demonstrací.

Zpět k vernisážím, sice to byl spěch, ale řady zážitků jsem nelitoval. Byl jsem za poznání autorů vděčný a leckde bych se naopak bez nich ztratil. Piroska Nagy fotografovala demonstrace osmdesátých let a rozpad společenského systému v Maďarsku. Prošel jsem mezi fotografiemi a amatérský dokument na mě nijak nedýchl. Ale jen do té doby než jsem si přečetl anotaci, promluvila autorka a měl jsem možnost se s ní i seznámit. Celá výstava se pro mě proměnila a já žasnul nad tou změnou. Stejně jako Piroska jsem najednou viděl dění na ulicích zevnitř! Byl jsem nechtěným disidentem a doufal ve změnu. Z výstavy jsem odcházel překvapen, jak může autorovo vyznání proměnit divákův pohled. Ještě intenzivněji jsem měl prožít výstavu v Polském institutu.

Tomek Sikora pózuje s námi před vlastními obrazy - na nichž si pózuje sám.

Vernisáž Tomka Sikory byla akční! Vtipná výstava ironizující drzost mladých autorů při jejich životopisné sebeprezentaci. Krom přebytečné vysvětlující doušky v popisném textu opravdu vtipná výstava, když se však obrazy z ničeho nic samy začaly řítit na zem a tříštit a do toho chlapci rozpoutali „fotostřelbou“ souboj na život a na smrt s polskými fanynkami, který vyvrcholil tím, že jsme přepadli a nekompromisně oddělali samotného autora vracejícího se ze zákulisí, ... Tomek Sikora z nás měl radost a nezapomněl nám povědět o bezdomovecké fotogalerii pro mladé cestovatele, o níž snad brzy napíšeme víc.

Já jsem velmi dobrý dojem měl z fotografií Matúše Zajaca "Krajina tvárí". Zde bych upřednostnil černobílé portréty, které jsou opravdu vynímečné svým ztvárněním, oslavujícím člověka. Tvář zde představuje mapu životních osudů i strhující emoce okamžiku.

Barevné fotografie pak spíše vystupují jako dokument o lidech, ale považuji je za velmi dobré.

Fotograf Josef Ptáček na vernisáži Matúše Zajaca.

Matúš Zajac je velký portrétista, černobílá byla pro mě tím pravým, ale v jeho barevné práci jsem se také ztratil. A bylo takových výstav víc. Dokumentárne rozpominania mě nechaly chladným, stejně jako odtažitá výstava Claudio Hilse. Na té jsem ovšem zíral na autorovy knihy a kurátorské projekty. Oceňuji, že svět seznámil s Lucií Nimcovou, a nad jeho vlastními knihami jsem stál déle, než jsem procházel aktuální výstavou.

V Galérii mesta Bratislavy přeskočím nepochopeného Rietu a přejdu hned k Anselu Adamsovi. Stručně: není co dodat. Přesné, přesné a přesné. Fascinoval mě rozdíl mezi mnoha tisky, jež znám z Anselových knih a autentickou podobou snímků (i když to nebyly vintage printy, ale zvětšeniny Adamsova muzea). Mohu-li citovat Jaroslava Prokopa (vedoucí Zlínského ateliéru reklamní fotografie), jenž se nás se spolužáky uvolil několika výstavami provést: „banality, řekli bychom o mnohých, ale provedené tak fantasticky, že nad výsledkem se tají dech“.

Ano, Ansel Adams je ikonou světové fotografie. Prvotřídně zvládnutá klasická fotografie stále promlouvá do současnosti a má co říci i novým rodícím se fotografům. Možná se ve snímcích odráží zúročené roky dřiny, které pak rozehrávají nevšední zážitek.

Na výstavě Korejských mladých tvůrců - dárečky ~Menstruation syndrome.~

Korejská vlna v Galérii PF01 potěšila. Nejednalo se o zázraky moderní fotografie, ale snímky přece dýchaly jiným světem a černobílá část cyklu „Alice get lost“ mě nadchla.

Zklamal mě Salim Issa se Štěpánkou Steinovou. Těšil jsem se na jejich novou práci asi příliš. V katalogu vypadá vietnamský portrét lépe, možná to bylo příliš velkým formátem na malém prostoru? Nebo jsem příliš hledal nápad?

Salim Issa a Štěpánka Steinová, "Little Hanoi". Barevné fotografie Vietnamců žijících v České republice ve vlastní komunitě. Využívá výrazné světlo portrétovaných s efektem šedého tmavého pozadí, které má vyjádřit uzavřenost komunity, určitou vykořeněnost z rodného prostředí. Jistě velmi náročná práce, ale nejsem si jist, zda zvolenou formou lze podat dostatečnou výpověď o způsobu života a osudech lidí v komunitě "Little Hanoi". Snad pokus ozvláštnit tradiční dokument, který spíše utvrdí diváky o uzavřenosti vietnamské komunity, než že by vypovídal o životě lidí v komunitě, o vztazích a o složitosti udržet tradice mimo rodné místo. I pro mě spíše zklamání.

Před (mým osobním) vrcholem sobotního odpoledne jsme v kostele navštívili výstavu Marigji de Maar. Stálo to za to. Škoda, že cyklus zůstal víceméně jen v Asii a nezavedl nás do jiných společností a světů. Ze snímků čišela empatie autorky. Jak sama prozradila, na cestu za fotografií se vydala až s důchodem, ale její povolání sociologa jí jistě poskytlo dostatečnou zkušenost a zázemí k uskutečnění prezentovaného projektu.

Marigje de Maar, "Zakletý prostor". Fotografie prostorů místností, jurt a cel, ve kterých žijí lidé. Prostory vypovídají o svých obyvatelích více, než si myslíme. Prostor zde představuje odraz osudů obyvatel, povídá příběhy – stačí jen naslouchat, jak v pohádce "Tisíc a jedna noc". Rozhodně velmi zajímavé, opět výpověď o člověku.

Timotheus Tomicek, opravuje osvětlení svého cyklu ~Point of view 031~.

Vrcholem sobotního dne byla podle mě vernisáž Timotheuse Tomiceka. Loňský vítěz portfolio review (kde můžete i vy za 49€ prezentovat své práce a získat odezvu kurátorů a znalců, kteří věci rozumějí) žije, jak tvoří. Možná se nenoří do hlubin našich duší a nefilozofuje příliš, ale o to je bezprostřednější. Královsky jsem se bavil, lezl po zemi, omylem poškodil instalaci osvětlení (a nebyl jsem sám). Křehce a introvertně působící mladík mluvil s respektem a nezdráhal se seznámit. Byl jsem vděčný za tu příležitost. Výstava odkazuje mnoha směry a hraje si s velkými vzory nebo jen s naší vážností a vnímavostí.

Timotheus Tomicek, "Point of view 031". Vidíš, tady se úplně rozcházíme. Multimediální akci, spíše ve stylu "free style" nebo ve stylu "hledej šmudlo" jsem bohužel nepochopil a její význam mi zůstává nadále skryt.

Výstava Láska k vlasti v galerii Cvernovka

Nedělní dopoledne mi začalo vyhnáním démona noci z Galerie Cvernovka. Fantastický výstavní prostor v bratislavských brownfields, ale jedna hala s fotografiemi soch, partyzánů a dětských tanečnic mě zklamala. Fotografie tance byly nejen technicky a obrazově nezvládnuté, ale také zbytečně dehonestující. Škoda.

Helnweina znám z Rudolfina, a tak jsem v neděli spěchal hlavně na Vladimíra Židlického. Čekal mě druhý z vrcholů celé akce. Galerie Slovenských plynáren je prostě přepychová. Velké průmyslové podniky se chtějí a dokážou tvářit reprezentativně. Pro obrazy Židlického je galerie důstojným místem.

Výstava Vladimíra Židlického.

Nejprve jsem na doporučení přítele Karla strávil dobrých dvacet minut nad dvacetiletou retrospektivní monografií Židlického monochromatických děl. Fantastická kniha. Ale čím víc mě to táhlo rozhlížet jsem kolem, tím rychleji jsem prolistoval její poslední stránky. Výstava je však úplně jinou kapitolou. Stojí na práci s barvou, hlavně všemožnými odstíny červené, rudé, purpurové. Modelky jsou opět deformovány vrypy a dalšími technikami zásahu do obrazu, ale vůbec jsem už neměl ten pocit tíhy a až bolestného napětí jako u starších děl. Mnohé z obrazů mi prostě připadaly nádherné, bez dalších potřebných komentářů. Obrazy jsou na jedné straně komplikovaně složené z mnoha postav, na druhé straně jsou tu i průzračně jednoduché akty a portréty. Mnohé odkazují do historie malby z počátku dvacátého století - a nejen ten nejzřetelnější odkaz přímo dedikovaný Munchovi. Možná jsem jen milovníkem ženské krásy, ale nejvíc na mě zapůsobily jednoduché, čisté a krásné obrazy ze série negativ (snivě bílomodré) a noční šaty (visící na protilehlých stěnách). Bílé noční šaty z odlesků a červené rty portrétované dívky mě uhranuly. Dlouho po odchodu mi stále zůstávají před očima.

Večerní šaty v podání Vladimíra Židlického.

To já mohu pochválit už jen Ukrajinskou fotografii 1989-2009. Výběr současných Ukrajinských autorů prezentovaný v kostelní výstavní síni Klarisky Borisem Kosarevem stál taky za vidění.

Děkuju za rozhovor, Jirko. Nemáš zač.

P.S.

O víkendu jsme viděli ještě několik dalších expozic a prožili mnoho pěkného. Nejen na vernisážích, ale i během společných večerů v tradičním prostředí 1st Slovak pub. A na ulicích města. Potkali jsme se také s dosud virtuálním přítelem z galerie Fotoprůvodce – dokumentaristou Lamou. Vidět Bratislavu stojí za to. A během Měsíce fotografie víc než dvojnásob!

A co Vy, byli jste v Bratislavě? Líbilo se Vám? Pokud mohu doporučit, nenechte si to napřesrok ujít!

Zdeňek Tichý se s Vámi loučí - za rok!