National Geographic - podruhé do stejné řeky

První výrazný rozdíl je technický, nové skeny mají větší rozlišení a nižší kontrast spolu s větším prokreslením stínů i světel. I když mám osobně blíže spíše ke staršímu štavnatějšímu podání, je zřejmé, že teprve nové vydání využívá plně původní obrazový materiál. Dobře je to vidět například na snímku koncertu z Klementina na straně 95 (původně 162). Na některých snímcích mě také zaujal žlutý nádech, jako kdyby se na diapozitivech projevilo stárnutí. Protože byly fotografie pořízeny na materiály Kodachrome a Ektachrome, napadlo mě, že Kodachrome drží barvy a Ektachrome žloutne. Domněnka se potvrdila jen asi na 80% (nádech měly i některé Kodachromy), což považuji za vyvrácení teorie. Každopádně by mne zajímalo, proč nebyl barevný posun korigován - je to opomenutí nebo záměr?

Druhý rozdíl je dán aktuální grafickou podobou časopisu. Dnes jsou fotografie uzavřeny ve stránce, mají široký bílý (v případě zvláštního vydání lehce krémový) rámeček. V roce 1968 tiskl časopis fotografie tzv. na padačku či na spad, tedy až do krajů. V každém podání může fotografie působit nepatrně jinak. Rámeček možná některé fotografie trochu uzavírá, ale má výhodu v lepší kontrole výřezu. Nemusíte bádat, jestli se stránky oříznou na tom správném místě nebo zda ucho potrétovaného neskončí pod vazbou. Každopádně i u nového vydání sáhla redakce několikrát k fotografiím přes celou stranu.

A konečně poslední rozdíl plyne ze samotné práce redakce. Grafická podoba není mechanickou kopií, každý snímek byl očividně znovu posouzen. Některé se liší jen nepatrně a to proto, že v novém vydání má fotografie o pár procent jiný poměr stran. U jiných doznaly výřezy i velikosti zásadních změn. A tak například malý, nudlózní a zažloutlý snímek Karlových Varů (113) je pro mne jen slabým odvarem toho původního a širší výřez montáže dynama (116) působí díky černému pozadí jako studiový. A opačně - dívka u telefonní budky (90) v původním vydání budky postrádá, což bylo pochopitelné, neboť je pozná jen tuzemec (a dnes pamětník). A tak víme, že dívka nehledá jen něco v peněžence, ale že chce telefonovat. A hned na protistraně překonávají novomanželé stuhu, kterou v nové podobě drží lidé na obou stranách a její význam tím vzrůstá. Původně byl snímek oříznut kousek nad a vlevo od nevěsty, takže snímku vévodila linie od hlav novomanželů k fotografovi s prstenem na ruce.

Jak vidíte, rozdílů je hodně. Přesto nelze říci, jsou-li fotografie v novém vydání lepší nebo horší. Jsou prostě jen trochu jiné a každý si udělá svůj názor na základě vlastního vkusu, díky němuž je fotografie (a veškeré výtvarné umění) tak rozmanitá a bohatá.

Další články v původním vydání nemám, koupil jsem si ale kdysi číslo z února 1939. Ve srovnání s ním má česká reedice článku ze srpna 1938 tmavší fotografie, přesněji řečeno má střední tóny posunuty k tmavým. Nevím, jak vypadaly původní snímky, ale světlejší podání té doby by mi vyhovovalo více. Zajímavým nápadem je ale bezesporu mírný teplý tón černobílých fotografií, americký výtisk té doby je má neutrálně šedé. To je vlastně důsledkem toho, že celé zvláštní vydání je na papíře lehce krémové barvy - prostě starý zažloutlý časopis. Tón se tak projevuje především ve světlých partiích fotografií, takže spíše než klasickému tónování odpovídá zvětšenině či kontaktní kopii na papír s krémovou podložkou, například Fomatone Chamois.

Každopádně jsem rád, že tuzemské vydání připravilo tento zajímavý materiál, mohu ho doporučit všem, kteří zatím váhají. A jako fotograf si jen povzdechnu, že už se do vydání nevešla Československá Cyclorama, soubor třiceti barevných panoramatických fotografií, pravděpodobně se zorným úhlem 360° (vyšel v srpnu 1938). Zamáčknu tedy slzu a vyrazím prohrabovat antikvariáty.