V posledním pokračování seriálu o zpracování černobílé fotografie se budeme věnovat ne zcela běžným technikám a pracovním postupům, které černobílou fotografii posunují k vyšší kvalitě a mnohdy plní i umělecké ambice.
Každý se občas dostane do situace, kdy nestačí prosté zvětšení negativu, ale přeje si, aby výsledná fotografie měla “cosi navíc”, něco, co se špatně popisuje, ale co se mimoslovně velmi dobře vnímá jako rozdíl mezi “obyčejným” a “neobyčejným” snímkem.
První – a nejčastěji využívanou – technikou z tohoto soudku je tzv. nadržování, které se odborně nazývá parciální osvit. Tento proces spočívá v nestejnoměrném osvitu různých částí fotopapíru – máme-li kontrastně nevyrovnané negativy (na jednom snímku jsou velmi světlá a zároveň zcela tmavá místa), můžeme některé stinné partie poněkud odstínit. Používají se k tomu různě tvarované papírové terčíky, děrovaný papír nebo třeba pro konkrétní snímek přesně vytvořený obrys postavy či obličeje. V posledně uvedeném případě je pak dosaženo efektu, kdy světlejší postava či tvář vystupuje ze zcela zatemněného pozadí, neboť postava je exponována správně, zatímco pozadí je výrazně přeexponováno.
Při zvětšování lze papírovým terčíkem nad papírem pohybovat, čímž dosáhneme pozvolného přechodu mezi místy s normální a upravenou expozicí. Pokud tuto techniku používáme jen výjimečně, lze nad papírem pohybovat i rukama, např. při zastínění nebe, které by při dobře exponované krajině bylo příliš tmavé. Technika parciálního osvitu umožňuje vyrobit z průměrných negativů nadprůměrné snímky, protože upravený kontrast a optická hustota může zcela změnit celkový vzhled a divácký dojem ze snímku.
Další nestandardní technika se nazývá restituce, což sice nemá nic společného s politikou, ale základ tohoto slova pochází ze stejného zdroje; restituce znamená nápravu. Ve fotografii se restitucí rozumí náprava “kácejících se” svislých os na snímku. Zejména se toho využívá při snímcích architektury. Vlastně se nabízejí dvě možnosti – buď rovnou při fotografování použít speciální objektiv označený “PC” (= Perspective Control; umožňuje úpravu perspektivy), nebo nežádoucí jev kácejících se svislic opravit při zvětšování. PC-objektivy jsou velmi drahé a vyplatí se skutečně jen profesionálním fotografům zabývajícím se architekturou. Druhý způsob je dostupný každému, kdo vlastní zvětšovací přístroj.
Nápravy sbíhajících se linek dosáhneme tak, že nakloníme rovinu negativu tak, aby nebyl rovnoběžný s papírem. Tedy nakloníme světelnou skříň zvětšováku (pokud pracujeme s přístroji Meopta, pak se náklon provádí doleva) a polohu objektivu naopak upravíme tak, aby zůstal rovnoběžně s papírem. Odborně řečeno, jde o to, že “nakloníme negativ ve zvětšovacím přístroji tak, že se prodloužené roviny papíru a negativu protínají v kolmici procházející objektivem” (E.Einhorn: Flexaret v praxi, Praha 1968, s.41). Zní to složitě a stejného výsledku lze dosáhnout i tak, že nakloníme zvětšovací přístroj a poté nakláníme opačným směrem rovinu objektivu do té doby, než se svislice přestanou sbíhat. Snímky architektury – a hlavně vysokých staveb, jakými jsou např. různé věže či kostely – se pak budou divákovi jevit přirozeněji.
Solarizace je způsob zpracování obrazu, při němž je výsledkem zčásti pozitivní a zčásti negativní fotografie. K takovému postupu se ovšem hodí jen velmi kontrastní negativy, protože solarizace výrazně snižuje kontrast. Technika solarizace, zvaná též Sabbatiérův jev, spočívá v osvětlení částečně vyvolaného snímku bílým světlem – nejpohodlnější způsob je tento: exponovaný fotopapír ponořený v misce s vývojkou ještě jednou osvětlete pomocí přídavného blesku, pak dále vyvolávejte a ustalujte již bez jakýchkoli úprav. Dokonalejší, ale mnohem náročnější způsob spočívá v solarizaci filmu – pak můžete zhotovit libovolný počet zcela identických kopií.
Černobílá fotografie také může sloužit jako základ pro ruční kolorování, což je technika, při níž, laicky řečeno, vybarvíme pomocí speciálních barev část nebo celou plochu snímku. Nejprve je ale nutno vyvolaný snímek ponořit do bělícího roztoku, který sníží hustotu stříbra tvořícího obraz; roztok je možno aplikovat na celou plochu nebo jen místně. Poté nanášíme vodovou, akrylovou či olejovou barvu. Techniku ručního kolorování využívali autoři starých pohlednic a v dnešní době s ní pracuje proslulý fotograf Jan Saudek. Odtud tedy ta zvláštní barevnost…
Poslední v amatérské praxi použitelný způsob úpravy černobílé fotografie je zvětšování s rastrem či vzorem. Dosáhneme toho velmi jednoduše – na maskovací rám s fotopapírem položíme fólii s rastrem nebo třeba prolamované sklo, to už záleží na konkrétním záměru. Vyvolávání nevyžaduje žádné další úpravy.
Z hotové fotografie lze samozřejmě zhotovit i koláž. Fotografii nastříháme či lépe nařežeme na podélné nebo příčné pruhy a poté je v pozměněném pořadí nalepíme na čtvrtku stejného formátu jako měla původní fotografie. Zvláštního efektu lze dosáhnout tím, že si pořídíme několik zcela stejných fotografií a pak je kombinujeme do jedné koláže. Koláž však je spíš obecně výtvarná než výhradně fotografická technika, proto ji zde uvádím jen na okraj.
Závěrem
Tento miniseriál si kladl za cíl seznámit čtenáře se zpracováním černobílé fotografie a naznačit její další možnosti. Záměrně jsem se nepouštěl do velkých podrobností, protože – alespoň se domnívám – detailním otázkám souvisejícím s černobílou fotografií se budeme věnovat v budoucnu ještě mnohokrát. Stará dáma jménem Černobílá fotografie ještě zdaleka neumírá, ačkoli si to mnoho svátečních fotografů hrdých na svůj bakelitový kompakt, kterej umí všechno, myslí a zasvěceně tuto zaručenou informaci předává dál jako hotovou věc. Doufejme, že alespoň někoho vyvedl tento seriál z omylu a že to s černobílým fotografováním alespoň jednou zkusí.
