Normandie a Bretaň

Do západní Francie se dá sice dojet autem přes noc, článek ale považujte jako tip na delší dovolenou. Byla by velká škoda tenhle krásný a specifický kraj odbýt pár dny…

Výběr destinace pro loňskou dovolenou byl po zhlédnutí několika fotek vcelku jednoznačný. Západní pobřeží Francie – konkrétně Bretaň s velkým rozdílem přílivu a odlivu, vysokými útesy i pozvolnými plážemi, ať už písečnými nebo kamenitými s kulatými žulovými balvany, spoustou majáků a stálým počasím. To vše ve mně vyvolalo očekávání vyslovených fotografických žní, vždyť je to krajina tak vzdálená od domovských Jizerek, kde je to “buď do kopce, nebo prší“! Předtucha se splnila, cvakal jsem, co se dalo. Navíc jsem si tu zemi zamiloval a určitě jsem tam nebyl naposled…

Normandie

Cílem naší čtrnáctidenní cesty bylo pobřeží Bretaně, kterou jsme chtěli objet dokola, nicméně byla by škoda ignorovat Normandii, přes kterou se musí tak jako tak přejet. Je ale pravda, že jsme ji vzali hodně zkrátka a první ochutnávku (doslovně) jsme uskutečnili v malém přístavním městečku Honfleur, vlastně až v polovině cesty skrz tuto část Francie. Jedná se o malé historické městečko hojně navštěvovaně turisty, jehož starý přístav “Vieux Bassin” rozhodně stojí za to vidět.

Dnes samozřejmě přístav slouží jako kotviště soukromých jachet, ostatně jako ve většině okolních měst. Obchod a průmysl se zkoncentroval do několika větších center, kde vyrostly přístavy velikostí vhodnější pro dnešní plavidla. Historická městečka tak jsou dnes postavena na cestovním ruchu a je pravda, že právě v Honfleur to bylo stejně rušné jako třeba na Václaváku.

Když se řekne Normandie, patrně se každému vybaví rok 1944 a vylodění spojeneckých vojsk v rámci operace “Overlord – Day D”. Pláže, na kterých vylodění probíhalo (Sword, Juno, Gold, Omaha a Utah Beach), se nacházejí pár kilometrů od Honfleur na východ, za tak zvanou Normandskou riviérou. Na pobřeží najdeme spoustu míst invazi připomínajících, ať už to jsou rozlehlé hřbitovy nebo památníky u jednotlivých pláž. Samotné pláže jsou dnes ale uklizené a slouží zase svém původnímu, rekreačnímu účelu.

Počínaje poloostrovem Cotentin severně od pláže Utah, nejzápadnější a s třiceti kilometry i nejdelší vyloďovací pláže, začíná mít pobřeží členitý charakter a je tak vlastně předvojem skalnaté Bretaně. U městečka Barfleur se nachází první z majáků po naší trase, a to hned s více než 80 metry druhý největší ve Francii: Phare de Gatteville. Maják na vás určitě zanechá silný dojem, zvlášť pokud nejste na takové stavby úplně zvyklí. Fotograficky se u něj dá doslova vybláznit, zvlášť v době odlivu, když si štelujete kompozici, proměřujete scénu a po těch pěti minutách je moře o metr až dva jinde. U odlivu to jde, při přílivu to moc příjemné (a vlastně ani bezpečné – pro vás i techniku) není.

Sever pobřeží poloostrova je částečně využíván pro vojenské cvičné účely, nicméně postupem na jih se jeho charakter mění, existuje zde spousta zákoutí určených pro klidnou, nenáročnou a romatickou rekreaci (například pláže u le Rozel mezi Cap de Flammanville a Cap de Carteret), nebo pro rekreaci v letoviscích nabízejících veškerý komfort – níž kolem městečka Granville. Většina domků poblíž pláží nemá své stálé obyvatele a vesničky ožívají hlavně v době letní sezóny. Průjezd po hlavní spojnici stojí za to, těch třicet kilometrů pojedete alespoň hodinu.

Odtud je to také už jen coby kamenem dohodil k symbolu západní Francie, k ostrůvku le Mont St. Michel. Označení ostrůvek dnes už vlastně není pravda, protože ke skalnímu masivu byl postaven umělý násep, který se díky usazeninám neustále rozšiřuje. Počátky opatství na ostrůvku se datují z osmého století, kdy avranchský biskup Aubert na skalním ostrově zřídil klášter. V jedenáctém století započala stavba kostela na úplném vrcholu ostrůvku a jeho okolí bylo postupně zastaveno směsí románských a gotických domů. Vznikla tak finální silueta, která je s eifelovkou asi to nejznámější z Francie.

Na pravé straně náspu je plocha s parkovištěm, to je však v přílivové zóně a pokud ho využíváte, všimněte si u vchodu do opatství cedule s pro ten den platným plánem přílivu a odlivu. Součástí informace je i výška přílivu a zda je auto na parkovišti bezpečné či nikoli. Pro klid duše a hlavně časově nerušenou procházku po ostrůvku doporučuju zaparkovat na parkovišti v městečku asi kilometr vzdáleném a zbytek dojít. Připravte se na to, že na poměrně malé ploše se budete v úzkých uličkách míjet s davy turistů, zvlášť pokud jste přijeli v hlavní sezóně. Pokud máte rádi spíš klid a přesto chcete toto místo navštívit, pak vyjděte brzo ráno. Obchůdky a restaurace budou teprve otvírat, ale kvůli nim tam nejdete, že? S focením uvnitř koplexu je to složitější, klid na to mít rozhodně nebudete, lidem v záběru se nevyhnete. Pokud budete fotit zvenku siluetu ostrůvku, navíc za setmění se stativem, počítejte s tím, že na náspu nebudete sami, mnoho lidí se postaví za vás a budou fotit kompakty odtamtud, co si ten „profík“ staví stativ. Průšvih je, když si vyberete místo, postavíte a čekáte na setmění. A za tu dobu si postaví stativ další tři lidi o dvacet metrů před vás… Vzdal jsem to…

Bretaň

Mont St. Michel leží vlastně na hranici Normandie a Bretaně. Po opuštění tohoto magického místa už jsme v Bretani. To poznáme nejen na trochu jiném stylu budov, ale i z toho, že cedule měst jsou dvojjazyčné. Kromě francouzštiny se zde objevuje i další jazyk, francouzštinu v ničem nepřipomínající. Čím víc na západ, tím je to zřejmější. Domorodci ale mluví prakticky jen francouzsky, komunikační problémy naštěstí nejsou (tedy pakliže francouzsky umíte vy).

I když do Bretaně jedete kvůli přírodě (hlavně tedy útvarům na pobřeží), byla by škoda vynechat i některá města. Prvním z těch, která rozhodně stojí za vidění, je St. Malo. Jedná se o poměrně velké město se spoustou domorodců, nicméně v jeho historickém centru obehnaném hradbami (nazváno Intra Muros) se potkáte převážně s turisty. Opět, i toto město je turisticky docela exponované a může být problém už třeba se zaparkováním, a to přesto, že záchytná parkoviště u přístavu na vnější straně hradeb mají kapacitu obrovskou.

Historie St. Malo sahá až k počátku 7.století, kdy do oblasti připluli šiřitelé křesťanství z Británie a po jednom z nich (MacLaw) byl jeden z ostrůvků pojmenován. Později se Malo (zkomolenina jména) stalo součástí nedaleké pevniny. St. Malo se díky strategické poloze stalo místem, kterému se nevyhnula prakticky žádná válka, o čemž nakonec svědčí i jeho mohutné hradby. Během druhé světové války bylo město prakticky komplet zničeno. Zatímco se Němci opevnili v předtuše útoku z moře, ten přišel nečekaně z pevniny. Dnešní historické město tak bylo znovuvystaveno v padesátých letech minulého století, původní budovu asi nenajdete. Nicméně kdybyste tuto informaci neměli, na místě samotném by vás to rozhodně ani nenapadlo.

Při odlivu se můžete suchou nohou dostat na nedaleký ostrůvek Grand Be, kde je hrob spisovatele a politika Chateaubrianda, nebo na pevnost Fort National. Je důležité mít ovšem na paměti čas k bezpečnému návratu. Rozdíl mezi přílivem a odlivem je tu i 14 metrů a chodníček je úzký. Při davech lidí tudy proudících tak návrat na hraně může být docela adrenalinovou záležitostí a můžete se nechtěně stát hlavními aktéry napínavé podívané pro turisty pozorujících moře z hradeb.

Pokud vás omrzela města a památky a chcete se těšit spíš z přírody, vydejte se ještě dál na západ – na pobřeží Côte de Goelo a Côte de Granit Rose. Obě tyto oblasti jsou si podobné členitostí i strukturou pobřeží, přesto jsou jiné. Ta první z nich na mě působila trochu divočeji.

Výchozím bodem pro poznávání Côte de Goelo je městečko Paimpol s příjemnou atmosférou a výborným kempem na pobřeží, prakticky jen sto metrů od moře. Je to tedy ideální místo pro vycházku na focení odlivu nebo ranního přílivu (východní orientace).

Okolí města je však i tak pouze slabým odvarem k výletu, který nás čeká na nedaleký ostrov Brehat (Ile de Brehat). Na ostrov se dostanete jen malým trajektem z asi 10 km vzdáleného Pointe de l´Arcouest. Ostrov samotný (ve skutečnosti to jsou ostrovy dva spojené malým mostem) je asi 3 – 4 km dlouhý a dá se po cestě spojující přístav na jihu s majákem Phare du Paon přejít za hodinu. To byste ovšem nesměli fotit. Připravte se na to, že na ostrově vydržíte klidně celý den. Já osobně při příští cestě do Bretaně využiji zdejší kemp. Pro fotografa jsou vcelku pozdní příjezdy a brzké odjezdy trajektů docela limitující. Příliv a odliv navíc zapříčiní to, že stejná místa můžete fotit při cestě k majáku a stejně je vyfotíte i cestou zpátky, protože prostě vypadají jinak. Nelekněte se, když při příchodu do přístavu najednou nebude nikde voda a váš trajekt má za pár minut odjezd. Trajekty odplouvají ze tří míst podle stavu moře, prostě jděte po betonovém chodníku (o němž jste při výstupu z lodi před pár hodinami vůbec neměli potuchy) asi deset minut dál, vaše loď bude odplouvat odtamtud. Nebojte se, zmateni nebudete sami, společně s dalšími turisty ale cestu najdete.

Nejsevernější část pobřeží Bretaně od ostrova Brehat až k městu Trébeurden je známa pod označením Côte de Granit Rose, neboli Pobřeží růžové žuly. Pobřeží je poseto obrovskými žulovými balvany, nejvíc je to pak patrné mezi městy Perros Guirec a Trébeurden. Atraktivní lokalita je využívána místními zbohatlíky k výstavbě víkendových sídel, naštěstí tyto baráčky nenabourávají dojem z místa. Díky své západní orientaci můžete tady fotit nejen už tak růžové nebo načervenalé žulové sestavy v podvečerním světle, které tyto barvy ještě znásobí, ale i „kýčovité západovky“. Teda pokud se vám nestane to, co mně… Celý den pražilo slunko, bylo bez mráčku, ale k večeru, když už jsem byl připraven se stativem na místě, se od moře přihnala mlha… No co, další místo, na které se ještě určitě vrátím. Pokud máte procházek po plážích dost a chcete uniknout do stínu a zároveň se i trochu vzdělat, zamiřte do akvária v Trégastel. Kromě pohledu na nejrůznější mořské potvory se zde máte možnost dozvědět i to, jak vlastně funguje příliv a odliv.

Nejzápadnější oblast Bretaně se nazývá vcelku příznačně Finistére, tedy v bretonštině „konec světa“. Tato část Bretaně má poněkud divočejší charakter, pobřeží již není balvanovité s oblázkovými či písčitými plážemi, ale tvoří jej vysoké útesy. Tato část Francie je rozdělena do tří poloostrovů, objíždět ji po pobřeží je jistě krásné, ale i zdlouhavé. S ohledem na další plán cesty jsme tedy návštěvu omezili „jen“ na dva jižní poloostrovy – menší Crozon a větší Cornouaille. Na poloostrově Crozon určitě zajeďte až na konec do malebného přístavního (jak jinak) městečka Camaret sur Mer. Můžete si odsud udělat krátký výlet k mysu Pointe de Pen-Hir (v překladu Mys Koňská hlava), jehož útes je vysoký 55 metrů a je považován za jeden z nejkrásnějších při volném oceánu v Bretani. Cestou k tomuto mysu projdete kolem menhirového pole Lagatjar. Menhiry jsou sice menší než ty daleko známější v Carnacu, narozdíl od nich jsou tyto ale volně přístupné.

Poloostrov Cornouaille na sobě skrývá mys Pointe du Van a Pointe du Raz (často bývají zahaleny mlhou nebo alespoň je mlze ukryt horizont), dva nejzápadnější výběžky celé Francie, jsou vzdálené asi kilometr vzdušnou čarou a odděluje je Baie de Trépasses, tedy Zátoka zesnulých. Ta vděčí za svůj název mořským proudům, které v této zátoce vždy vyplavily zbytky ztroskotaných lodí i s posádkou. Pokud vám někde v okolí spadne náhodou některý příbuzný do moře, nevíte sice, kdy ho najdete, každopádně ale víte kde. Samotná zátoka ale díky písečné pláži vložené mezi dva vysoké o moře vybíhající útesy vypadá krásně a přes svůj název je využívána ke koupání (pravda, díky Atlantiku trochu chladnějšímu) a hlavně k surfování na přílivových vlnách. Osobně se mi atmosféra úplného západu Francie moc líbila, dojem zkazilo jen parkovné na Pointe du Raz (5 €). Zatímco všude byla možnost kromě placených parkovišť využít i ta neplacená, byť třeba jen 300 metrů vzdálená (o horší poloze tedy nemohla být řeč), tady tu možnost nemáte. Aby vás donutili zaplatit, ve vzdálenosti asi 5 km od tohoto místa je zákaz parkování, tedy zase na Francii věc poněkud neobvyklá.

Přírody a divokého pobřeží už bylo dost, je třeba zase zamířit mezi lidi (ne, že byste jich po trase nepotkávali už tak dost). Cestou do Carnacu k proslulým menhirovým polím se zastavte v městečku Concarneau, konkrétně ve staré pevnosti ukryté v hradbách. Toto místo vás dokonale připraví na turisty přeplněný Carnac, do kterého zamíříme následně. V jeho okolí se nacházejí řady tisíců menhirů (alignements) – stojících kamenů, které lze považovat za nejvýznamnější prehistorické naleziště v Evropě pocházející z doby dávno před pyramidami v Egyptě. Menhiry postavené do záhadných linií a kruhů (kromlechů) byly postaveny odhadem mezi roky 5500 – 3500 před Kristem. Stáří „staveb“ je dodnes předmětem dohadů, stejně jako jejich účel. Na poměrně malé vzdálenosti jsou tisíce těchto kamenů poskládány ve čtyřech velkých skupinách Le Ménec, Kermario, Kerlescan a Le Petit Ménec. Menhirová pole jsou oplocená a volně přístupná jsou pouze ovcím spásajícím trávu mezi nimi. Turisté k menhirům mohou jen ve skupinách s průvodcem za příslušný poplatek. Ostatní se musejí dívat skrz pletivo. I to ale stojí za to.

Od městečka Honfleur jsme ujeli něco přes 1500 kilometrů a strávili na různých místech úžasné dva týdny. Do konce dovolené zbývají dva dny, je čas se vydat na cestu zpět domů. Čekají nás přibližně dva tisíce kilometrů…

Praktické informace

Doprava

Dálnice ve Francii jsou placené, nicméně existuje vždy silnice víceméně paralelní, která se neplatí. Je to sice časově delší, protože maximální rychlost je 90 km/h a navíc vede vesničkami, zato je levnější a víc toho vidíte. Bretaň má ale obrovskou výhodu v tom, že má silnice pro motorová vozidla (vypadají jako dálnice, ale je tam max. rychlost 110 km/h) bez poplatku. Síť je poměrně hustá, ale při cestě po pobřeží ji moc nevyužijete. Oceníte ji ale určitě při delších přejezdech nebo cestou domů.

Ceny pohonných hmot jsou skoro srovnatelné. Tedy pokud čepujete u supermarketů. Ty jsou prakticky v každém malém městečku. Zatímco na dálnici může litr nafty vyjít i na 1,3 – 1,4 €, u supermarketů jsme čepovali za 1,05 – 1,15. Rozdíl v kvalitě jsem nepozoroval. Benzinky jsou sice non-stop, ale mimo pracovní dobu jsou bez obsluhy, pouze na kartu. Je docela překvapivé, že mezinárodní embosované karty automat ignoruje, nenechá vás ani načepovat. V tuto dobu musíte ke značkovým pumpám nebo počkat. To platí i pro dobu polední siesty.

Stravování

Jídlo si vemte s sebou jen na cestu. Jakmile přijedete do Francie, jezte to samé co domorodci. Není nic lepšího než koupit čerstvou bagetu (asi 60 – 80 centů) a k tomu nějaký jejich sýr. S malými obměnami jsem to vydržel celé dva týdny a vydržel bych to určitě ještě déle. I ve Francii funguje něco jako polední menu, mívá ho většina restaurací, i když to je třeba jen jedno jídlo. Určitě zkuste nějaké ty mořské potvory, třeba i jen slávky jako předkrm nějakého menu. Zaskočte do některé z všudypřítomných créperií a dejte si palačinku. Sladkou (crépe) nebo slanou (galette) plněnou vším možným. Jste sice ve Francii, ale v její západní části. Tady se pije k obědu místo vína spíš Cidre – jablečný mošt, lehce alkoholický, na rozdíl od našeho vůbec ne sladký.

Ubytování

Kempování je asi národní zábavou. Kempy jsou prakticky všude a bývají v porovnání s českými na velmi slušné úrovni. Ceny jsou trochu vyšší než u nás, ale není to zase tak strašné. Za auto, dvě osoby a stan jsme platili od 9 do 15 €, některé kempy mívají přirážku za hlavní sezónu i 5 €. Kempy jsou buď soukromé, nebo městské (Camping municipal), rozdíl v kvalitě jsem nepozoroval, i když obecně ty městské by měly být trochu horší. Oproti těm českým ale určitě ne. My jsme jeli mimo sezónu a místo bylo vždy, v srpnu je ale potřeba nepřijíždět na poslední chvíli a někde si místo rezervovat dopředu.

Samozřejmě je možné se ubytovat v hotelích či penzionech, jak je komu libo. Je jich tam spousta, o cenách a kvalitě vám ale informace nepodám, neb je nemám.

Kdy jet?

O Bretani se říká, že v září je tam počasí nejstálejší, prakticky bez deště. Mohu potvrdit, jeli jsme v první polovině září a pršelo nám jen poslední dva dny. Načasování na tuto dobu je vhodné nejen kvůli počasí, ale také kvůli turistům. Je jich touto dobou mnohem míň, i když třeba na Mont St. Michel je narváno asi vždy. Dalším plusem pro září je blízkost rovnodennosti. Ta má spolu s fází měsíce (konkrétně úplňkem) velký vliv na sílu přílivu a odlivu. Ten je v tuto dobu nejsilnější.

Na co si dát pozor?

Na příliv a odliv. Příliv nastává dvakrát denně, pokud si uvědomíte, že rozdíl je až 14 metrů, napadne vás i to, jaký fofr to je. Hrozí riziko, že vás moře odřízne na nějakém tom ostrůvku a vy si počkáte šest hodin, až budete moci jít zpět. Přeplavat se nedoporučuje. Zvlášť fotograf často nevnímá, co se děje okolo. Pokud si během pár minut naštelujete kompozici, nasadíte filtry a nastavíte expozici a najednou zjistíte, že stojíte po kotníky ve vodě, je čas k ústupu. Doba nejvyššího přílivu resp. odlivu se mění každý den a je na různých místech rozdílná. „Jízdní řád“ přílivu a odlivu dostanete v každém informačním centru.

Jste sice ve stejném časovém pásmu jako v Čechách, ale o notný kus na západ. Východ a západ slunce je tak podle mého odhadu asi o hodinu posunutý. Je dobré s tím počítat.

Co s sebou?

Na co jste zvyklí. Hodí se vám vše, od širokáče až po teleobjektivy, pokud se hodláte vydat na některý ze zde v článku nepopisovaných ostrůvků. Bývají ptačími rezervacemi. Film černobílý i barevný. Stativ samozřejmě pevný, voda s ním dokáže slušně zacloumat. Nejedete do hor, většinou budete chodit pár set metrů, max. pár kilometrů od parkoviště, není tedy třeba šetřit každý gram. Jen by se to vymstilo.

Kromě fotovýbavy se hodí pár informací místopisných. Průvodcem, kterým jsem byl vybaven já, je Bretaň a Normandie od Grega Warda vydaný v češtině v nakladatelství Jota. Na některé z benzínek si kupte podrobný autoatlas Francie, bez něj se obejdete těžko.

Použitá fototechnika: kinofilmová zrcadlovka Pentax MZ-6, objektivy Pentax FA 20mm f/2.8, Pentax M 28mm f/3.5, Pentax M 50mm f/1.4, Zenitar 16mm /2.8, filmy Kodak ProFoto 100, Kodak T-max 400, filtry polarizační klasický + oteplující, přechoďáky, stativ.