Patnáct fotografů k patnáctému výročí ITF

Barbora Kuklíková: z cyklu City v cizím city

Na poli české fotografie se toho zase neděje tolik zajímavého, aby byly aktivity Institutu tvůrčí fotografie snadno přehlédnutelné. Fotografové, kteří v posledních letech vešli ve známost, už nejsou jen absolventy Katedry fotografie FAMU, ale i jiných škol, třeba právě Institutu tvůrčí fotografie (dále ITF). Škoda, že velká výstava diplomových fotografických prací ITF byla před dvěma lety k vidění i v zahraničí, ale Prahu, Brno a další velká města minula. I proto může být solidní úroveň fotografií, vystavených v rámci současné pražské komorně laděné výstavy Patnáct, pro leckoho překvapením.

Václav Peták: z cyklu Tunisko

Nedělejme si však falešné představy o tom, že by absolvent fotografické školy byl rovnou hotovým umělcem. Snad každý ví, že řada vynikajících fotografů žádnou uměleckou školu nemá a že samoukové mají v dějinách fotografie velmi důležité místo. Pokud můžeme soudit podle souboru vystavených prací a porovnávat s tvorbou studentů jiných uměleckých škol, pak je zřejmé, že ITF vede své studenty k jisté uměřenosti, úctě k tradici, solidní řemeslné práci a tudíž i k praktičtějšímu uplatnění ve světě fotografie.

Svou roli hraje jistě i to, že v ITF nestudují žádní holobrádkové – většině z vystavující patnáctky je mezi třicítkou a čtyřicítkou. Studují tu lidé, kteří se rozhodli – a třeba i opožděně, již v letech – fotografii zasvětit svůj další život. Nejmladším z vystavující „patnáctky“ Václavu Petákovi a Haně Kalvachové je dvacet sedm a nejstaršímu Mariuszovi Foreckimu rovných třiačtyřicet let. Výstava však není žádnou generační výpovědí. Její koncepce je předem dána mantinely tří předmětů, které se na ITF vyučují. Prvním z nich je Subjektivní dokument, druhým Barevná dokumentární fotografie a třetím Fotografický portrét. Výstava funguje dobře jako celek i proto, že hranice mezi těmito obory jsou velmi vágní. Nezasvěcený pozorovatel může mít dokonce dojem, že se tu představuje fotografická skupina s předem koncipovaným programem.

Vojtěch V. Sláma: Johana, z cyklu Vlčí med

Co je pro „patnáctku“ charakteristické? V první řadě – a trochu nečekaně – barva jako základní vyjadřovací prostředek, a to i tam, kde není dána osnovami. Jen Vojtěch V. Sláma, Petra Benešová a Andrzej Kramarz se představují černobílými fotografiemi. Za druhé programový únik do intimity, vlastního světa, pocitů, nálad a vizí. Niterně pojatá dokumentární fotografie je zejména doménou vystavujících žen (inklinuje k ní Kuklíková, Bendová, Kalvachová, Novozámská, zčásti i Benešová). Výstava tak kromě jiného dobře dokládá i rozdíly v ženském a mužském vnímání světa. Fotografové jako Peták, Klatka a především Hasal a Balco se tolik neobracejí do sebe, jsou extrovertnější a mají sklon spíše k výtvarnému pojetí nebo k humoru. Třetí tendencí je silná snaha po originalitě, která se trochu křečovitě vyčerpává pohybovou neostrostí, bizarními úhly pohledu nebo nezvyklými formáty. Kteří fotografové se z uvedených charakteristik nejvíce vymykají? Zkusme se zastavit u tří z nich, kteří mají z patnáctky „nejčitelnější rukopis“: Petra Hasala, Barbory Kuklíkové a Vojtěcha V. Slámy.

Fotograf Petr Hasal se představuje jako originální tvůrce s vyhraněným smyslem pro humor, ironii a sebeironii. Fotografii nevnímá jako „vysoké“ umění, ale spíš jako zábavu. Zachycuje i ty nejbanálnější situace svého života (o zdařilé kolekci Hasalových „záchodových“ fotografií na těchto stránkách nedávno referoval kolega Jakub Kencl, více viz jeho článek) a dokáže jim dát nový, často nečekaný význam. Na výstavě Patnáct se Hasal představuje ukázkami ze svého cyklu Svatební cesta, bizarním autobiografickém dokumentu z vlastní svatební cesty po Egyptě, který nejenže nepostrádá vtip, ale staví na hlavu společenské konvence i zažité rituály.

Andrej Balco: z cyklu Sídliště

Zcela jiným směrem se ubírá tvorba Barbory Kuklíkové, která ve svém cyklu City v cizím city zachytila pocity čtveřice mladých lidí žijících v cizím velkoměstě. Podle vystavených fotografií se Kuklíková jeví jako vyzrálá fotografka s mimořádně citlivým vnímáním i značnou technickou erudicí. Její introvertně pojatý cyklus se naštěstí rozjitřenou citovostí nevyčerpává, ale překračuje ji směrem k obecně platné výpovědi.

Nakonec se zmiňme o fotografovi, který se z vystaveného souboru vymyká nejvíc. Vojtěch V. Sláma totiž patří mezi fotografy, kteří jsou natolik invenční a sví, že by vlastně studovat umění ani nemuseli. Ze zastoupených studentů ITF Sláma nejvíce ctí tradici kvalitní, ručně vytvořené černobílé zvětšeniny. Sláma je spoluzakladatelem fotografické skupiny Česká paralaxa, což už trochu napovídá o způsobu jeho práce. Ano, Vojtěch V. Sláma si velmi oblíbil čtvercový formát negativu 6x6 a i dnes fotografuje zastaralou dvouokou zrcadlovkou. Při práci nespěchá, právě naopak, každý záběr pečlivě připravuje. I když v loňském roce v českém fotografickém světě hned třikrát významně zabodoval (1/ letní výstava Vlčí med v Pražském domě fotografie a následně i v dalších městech, 2/ podzimní brněnská výstava Čtvercová léta, 3/ fotografická publikace Vlčí med ), svou „chvíli slávy“ si na rozdíl třeba od fotografa celebrit Petra Pýchy neprožil.

Jak již bylo řečeno na začátku, solidní úroveň fotografií studentů ITF, vystavených v rámci současné pražské komorně laděné výstavy Patnáct, může být pro leckoho překvapením.