motiv

Podzimní fotografické festivaly v Čechách a na Slovensku

Říjen a listopad je pro fotografii příznivou dobou, protože kromě řady výstav můžeme navštívit i dva tradiční fotografické festivaly: Funkeho Kolín již probíhá, jubilejní 15. bratislavský Měsíc fotografie se právě chystá. Zatímco v Kolíně jsme se již byli podívat, do Bratislavy vás dopředu zveme.

Funkeho Kolín pošesté

Středočeský Kolín, maloměsto vzdálené zhruba šedesát kilometrů od Prahy, se pyšní nezanedbatelnou fotografickou tradicí. Narodil se tu Josef Sudek, od dětství tu dlouhá léta žil Jaromír Funke, na zdejším gymnáziu nejprve studoval a později učil Eugen Wiškovský. Právě o starou fotografickou tradici se opírá fotografický festival Funkeho Kolín, pořádaný nepravidelně od roku 1993. Letošní kolínské fotografické setkání je v pořadí již šesté a jako většina předchozích ročníků má své ústřední téma – pro letošek je jím Město.

Litva
Vladimír Birgus: Vilnius, 2004, z cyklu Cosi nevyslovitelného. © Vladimír Birgus
Pokud by někdo nabyl dojmu, že měsíční fotografický Funkeho Kolín znamená, že Kolín celý měsíc žije fotografií, pak je skutečnost přece jen výrazně skromnější: paralelně tu na různých místech probíhá dvanáct fotografických výstav. Fotografie najdeme v místním muzeu, v divadle, v židovské synagoze, v umělecké škole, v restauraci, v čajovně, v knihkupectví i v jednom z kolínských průchodů. Nepřipravený návštěvník musí po fotografiích tak trochu pátrat, někde i zazvonit a požádat o vpuštění, ale možná i to dodává Funkeho Kolínu určité kouzlo.

Patrně nejvhodnějším směrem prohlídky Funkeho Kolína je začít v městském divadle, pokračovat prohlídkou muzea a poté navštívit menší výstavy v okolí kolínského náměstí. Proč? Především proto, že před zkoumáním vlastních fotografií je vhodné shlédnout video Markéty Baňkové s názvem Šum města, které výstižně definuje město jako téma letošního ročníku Funkeho Kolína. Město je tu nahlíženo jako mraveniště, v němž se kříží „hlasy“ obrovského množství lidí. „Čím dál víc je těch, kteří chtějí mluvit, než těch, kteří chtějí poslouchat,“ říká ke svému projektu Markéta Baňková. Tomu přesně odpovídá i stavba její pozoruhodné filmové smyčky: nejprve představí několik svérázných postav velkoměsta a poté je nechá mluvit přes sebe tak, že nakonec slyšíme jen hluk velkoměsta. Ve foyeru městského divadla jsou k vidění velkoformátové fotografie historika fotografie a pedagoga Vladimíra Birguse z cyklu Něco nevyslovitelného. Je dobře, že se jeho cyklus známý z pražských i mimopražských výstav a také ze samostatné publikace opět rozrostl, tentokrát o několik pozoruhodných „kousků“ z Holandska a Litvy.

Naty
Barbora Kuklíková: Naty, 2005, z cyklu GHost. © Barbora Kuklíková.
Zatímco obě výstavy v městském divadle jsou vcelku inspirující, spíše rozpačitým dojmem působí dvě expozice v kolínském muzeu. Výstava léty prověřených fotografií proslulého kolínského rodáka Josefa Sudka utrpěla především nevhodnou adjustací vystavených děl. Je s podivem, že i mladí vystavující fotografové (Kuklíková, Bylica, Nimcová) své záběry prezentují pečlivě zalaminované a přilepené na pevné podložce, takže vypadají jako skutečné obrazy, zatímco mistrovská díla Josefa Sudka v muzeu visí v laciných kliprámech a v improvizovaných paspartách. To samozřejmě nesnižuje hodnotu Sudkových fotografií, ale rozhodně to kazí celkový dojem. Zklamáním je i rozsáhlý cyklus Lukáše Jasanského a Martina Poláka Z Petrohradu. Autoři svými šedivými, nicneříkajícími fotografiemi ruského velkoměsta návštěvníka - který v nich hledá nějaký smysl nebo utajený význam - záměrně matou. Kdo sleduje tvorbu Jasanského a Poláka delší dobu, patrně ví nebo alespoň tuší, o co jim jde. Každopádně však autoři svými dřívějšími fotografiemi bavili sebe i své publikum, zatímco dnes svými „totálně dokumentárními“ fotografiemi již baví jen sami sebe.

Zcela jinak pojali téma velkoměsta další dva fotografové, Josef Moucha a Svatopluk Klimeš. Josef Moucha, který se představuje cykly Americký sen a Ostrava, je fotograf s osobitým „rukopisem“, k němuž, jak říká kurátorka Helena Musilová, dospěl náhodou, když do aparátu podruhé založil exponovaný film. „Postupně techniku dvojexpozic propracoval k dokonalosti a vytváří zvláštní, skoro můžeme říci časoprostorové koláže.“ Východiskem cyklu Svatopluka Klimeše nazvaného Brooklyn-Manhattan jsou stejně jako u Mouchy černobílé fotografie z New Yorku. Klimeš však své fotografie adjustuje na vrchní stranu plechových podsvícených boxů a upravuje je propalováním a perforací. Výsledkem jsou záhadné, někdy až mysticky působící artefakty, k jejichž vytváření autor dospěl na základě studia starých grafických technik.

Humenné
Lucia Nimcová: Humenné, 2001, z cyklu Periferie. © Lucia Nimcová.
Intimněji pojaté, do nitra člověka obrácené fotografie v Kolíně představují dvě mladé fotografky – Dorothea Bylica a Barbora Kuklíková. Druhá jmenovaná autorka bývá díky svému cyklu City v cizím city považována za jednu z nejtalentovanějších mladých fotografek současnosti. S ohledem na to, že i publikum Funkeho Kolína tvoří do značné míry studenti pražských uměleckých škol, je s podivem, že cyklus City v cizím city je zároveň k vidění v Kolíně i v pražské Velrybě. Naštěstí fotografka v Kolíně představuje i svůj nový cyklus GHost. Nejpřekvapivější součástí Funkeho Kolína je podoba expozice Lucie Nimcové s názvem Periferie, umístěná na podlaze ochozu kolínské synagogy. Nimcová, která se věnuje především subjektivnímu dokumentu, je příslibem současné slovenské fotografie. Žánrově je blízká Vladimíru Birgusovi, jehož fotografiemi jsme prohlídku šestého ročníku Funkeho Kolína začínali. Zatímco však Birgus svými fotografiemi zastavuje čas a monumentalizací okamžiku postihuje odlidštěnost velkoměstského života, civilnější Nimcová ve svých dynamicky působících fotografiích zachycuje především tragikomické momenty současného městského života.

Mesiac pred mesiacom fotografie, alebo 3D

Každoročný Mesiac fotografie v Bratislave je pre fotografov niečo ako Veľká noc pre kresťanov. Každý rok sa organizátorom z Galérie Profil podarí zabezpečiť minimálne jednu legendu zo sveta fotografie. Tento rok sa v Bratislave stretnú tri. Traja dokumentaristi, tri veľké „D“: Sebastiao Salgado, James Nachtwey, Andrej Bán.

Sebastiăo Ribeiro Salgado

Worker
Sebastiao Salgado: z cyklu Workers. © Sebastiao Salgado.
Brazílčan, ktorý sa narodil 8. februára 1944 v Aimorés ako šieste dieťa a jediný chlapec v osemdetnej farmárskej rodine. Až do roku 1973 bol jeho život viac menej spojený s ekonómiou. Pôvodne ju študoval doma v Brazílii, od roku 1968 v USA a v roku 1971 obhájil titul Ph.D. na Parížskej univerzite. Je to taká malá zaujímavosť, pretože v krátkych Salgadových životopisoch sa obyčajne uvádza, že emigroval do Paríža, pretože bol odporcom brazílskeho vojenského režimu. Ťažko posúdiť čo je a čo nie je pravda. Pravdou však je, že nepriamo ho k fotografovaniu dostala jeho manželka Lélia. Počas výletu do Afriky v roku 1973, mu požičala svoj fotoaparát a tým sa začal jeho slávny príbeh fotodokumentaristu. Sedemdesiate roky 20. storočia spojil Salgado najmä s vojnovými konfliktmi na africkom kontinente. Dramatické fotografie zachycujúce „rozhodujúce okamihy“ mu zabezpečili členstvo v agentúre Magnum (1979–1994). Sedem rokov venoval najmä pôvodným obyvateľom Latinskej Ameriky. Z rokov 1977 až 1984 pripravil knihu a veľkú výstavu Other Americas (1986). V polovici 80. rokov 20. storočia sa s Lekármi bez hraníc vrátil opäť do Afriky. Výsledok: projekt Ľ Homme en Détresse (Človek v tiesni). V tomto čase začal pracovať aj na projekte Workers (1986–1992). Robotníkov hľadal a fotografoval v 26 krajinách sveta. V novembri sa na fotografiách inštalovaných vo vlaku vracajú do Bratislavy.

Pokiaľ vidíte Salgadove fotografie, pochopíte, v čom je ich sila. Výraz tváre ostáva nezameniteľnou dominantou. Tvár je monument, ktorý prerozpráva všetko. Tam ukryl Salagado silu svojich fotografií. Nie je dôležité, či je tvár na obraze veľká, alebo malá. Či je jedna, alebo ich je viac. Vždy je to čítanka, ktorá v divákovi sprostredkuje atmosféru miesta, kde fotografia vznikla. Salgado za svojimi „modelmi“ cestuje najmä do krajín tretieho sveta. Nie je pre neho problém vyvolať emočnú búrku v divákovi. Drsnosť prostredia, bieda číhajúce v každom kúte, zúboženosť, nič nechýba. Ak sa nad tým zamyslíte hlbšie, vyvstane pred vami otázka, čo z toho je za tie roky prvoplánové a čo je osobný postoj autora. Ja odpoveď nepoznám. Posudzovanie komplikujú aj správy o tom, že Salgado údajne chodil medzi najchudobnejších v sprievode bodyguardov. Spontánnosť scén vraj nebola až tak spontánna. Neviem, odpoveď opäť nepoznám. V každom prípade sa na Salgada teším. Jeho talent je našťastie nespochybniteľný.

James Nachtwey

Rumunsko
James Nachtwey: z cyklu Rumunsko. © James Nachtwey.
Američan. Narodil sa v roku 1948 v Syrakúzach v štáte New York. V rokoch 1966 až 1970 vyštudoval dejiny umenia a politológiu na Dartnouth College. Ako študenta ho intenzívne oslovili fotografie z vrcholiacej Vietnamskej vojny. Údajne ho ovplyvnili do tej miery, že sa rozhodol byť fotografom. Skôr ako v roku 1976 nastúpil na miesto fotožurnalistu v Novom Mexiku, bol zamestnaný v obchodnom loďstve, robil vodiča kamiónu a filmového editora. V roku 1980 sa osamostatnil. Po prvý krát vzbudil pozornosť cyklom o občianskych nepokojoch v Severnom Írsku. Nedokumentoval len pouličné boje. Svojimi fotografiami kritizoval aj sociálnu situáciu. Po Severnom Írsku nasledoval Salvador, Nikaragua, Guatemala, Libanon, Gaza, Izrael, Indonézia, Thajsko, India, Srí Lanka, Afganistan, Filipíny, Južná Kórea, Somálsko, Sudán, Rwanda, Južná Afrika, Rusko, Bosna. Čečensko, Kosovo, Rumunsko, Brazília a rodné Spojené štáty. V rokoch 1986–1991 bol členom agentúry Magnum.

Kľúčom k jeho fotografiám sú zbrane a veci. Ak „rozpráva“ o vojne, priestor dostávajú zbrane. Funkčné, aj zničené. Zabíjajúce, aj slúžiace na hru. Zbrane, ktoré v každom súdnom človeku vyvolajú odpor. Memento ľudskej hlúposti ústiacej do zabíjania. Ak rozpráva o ľuďoch, všetko sa mení na veci. Aj ľudia. Živí, aj mŕtvi. Stávajú sa vecami v ilustráciách situácií. Situácií, v ktorých by sme sa nechceli ocitnúť. Mnohí by mohli Nachtweyovi vytknúť, že je ľahké vytvoriť „silnú“ fotografiu, keď matka nesie mŕtve telo svojho dieťaťa. Že je ľahké zapôsobiť fotografiami z rumunskej nemocnice plnej chorých na AIDS. Ale koľkí sú a budú ochotní ísť na tieto miesta a fotiť tam? Neviem do akej miery sa cíti Nachtwey odosobnený od toho, čo vidí. Ja viem, že by som to nikdy fotiť nedokázal.

Andrej Bán

Slovák, Bratislavčan narodený v roku 1964. V rokoch 1983–1987 študoval na Národohospodárskej fakulte Vysokej školy ekonomickej. Súčasne absolvoval medziodborové štúdium žurnalistiky na Filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave. Dnes spolupracuje ako reportér slovenských a českých časopisov (týždeň, Plus 7 dní, Mladý svět, Reflex). S jeho prácou sa môžete stretnúť aj vo viacerých zahraničných médiách. Je spoluzakladateľom knižnice EKO-FOTO a predsedom občianskeho združenia Človek v ohrození. Žije v Bratislave.

Vieska
Andrej Bán: Ladomierska Vieska, 1992. © Andrej Bán.
Bán sa stal známy svojím dokumentovaním „slovenskej pospolitosti“. Nášho obyčajného každodenného života. Napätie, humor, uvoľnenie, príbeh, všetko objavil v domácich humnách. Neboli to konflikty, bieda a utrpenie. Jeho fotografie vynikajú láskavosťou, niekedy až láskavým smútkom, s ktorým prijíma život na Slovensku. Nepotrebuje silné výrazové prostriedky, aby strhol divákovu pozornosť a zrýchlil jeho tep. Hoci aj u neho hrajú hlavnú úlohu ľudia, je vidieť, že nie sú vyrušení zo svojej každodennosti a doštylizovaní do novej reality. Svojho času som niekde čítal, ako spravil fotografiu „kozmonauta“ v rozhovore s mužom v obleku pred Istropolisom v Bratislave. Bol na prechádzke so psom. Šťastie a náhoda mu priali. Vznikol nezabudnuteľný obraz charakteristický pre 90. roky 20. storočia. Bánovi sa darí pri jeho tvorbe „stratiť“ v rieke ľudí a akoby mimochodom z nej vyniesť svoje fotografické posolstvo. Schopnosť fotiť zblízka a pri tom nerušiť, tak ako to dokáže on, mimoriadne ocenia všetci, ktorí fotia každodenný život. Najmä ak nejde len o záznam reality, ale o dokument, ktorý žije svojím vlastným príbehom. V roku 2006 by mal vydať knihu čiernobielych fotografií o Slovensku.

Zlaté časy dokumentárnej fotografie sú pravdepodobne už za nami. Médiá presúvajú svoj záujem skôr na fotografie celebrít. Reportáže sú zaujímavejšie v podobe pohyblivých obrázkov. Odborné fotografické kruhy sa zaoberajú skôr výtvarnou fotografiou. Priznám sa, že patrím k tým, ktorí dokumentárnu fotografiu posadili na najvyšší stupeň fotografického umenia. Neprestanem obdivovať tých, ktorí dokážu zachytiť moment v jeho živej podobe. Tých, ktorí v zlomku sekundy spravia obrázok a dokážu ním rozprávať o minulosti, prítomnosti a budúcnosti okamihu, kedy vznikol. Obdivovať prácu, ktorá po ďalších desaťročiach, možno storočiach, bude verne rozprávať: takí sme boli.

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

Ľuboš Vodička
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný
sdilettisktisk

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace