Přívětivé fotografie Roberta Doisneaua

Robert Doisneau: Šikmý pohled, 1948. © Robert Doisneau, dědicové.

Robert Doisneau (1912-1994) patří k fotografům, kteří chtějí lidem programově přinášet radost a pohodu. Jeho nekomplikované záběry v sobě mají obrovskou dávku citu a jemného humoru. Pokud fotografoval celebrity, pak především přátele ze světa umění, ale jeho sympatie byly jednoznačně na straně prostého člověka. Sám k tomu říká: „Lidi mám rád pro jejich křehkost a nedostatky. Rozumím si s prostými lidmi. ... Když je fotografuji, nejsem jako chladný pozorovatel, který je zkoumá pod lupou. Je to velice přátelské...“ Jeho nejlepší fotografie vznikly v inspirativní poválečné atmosféře usmíření. V druhé půli čtyřicátých a v průběhu padesátých let se Doisneau toulal s rolleiflexem po studentských a bohémských pařížských čtvrtích. Na toulkách, při nichž vznikla podstatná část vystavených fotografií, ho často doprovázel básník Jacques Prévert.

Robert Doisneau: Coco, 1952. © Robert Doisneau, dědicové.

Robert Doisneau se narodil v roce 1912 v Gentilly v oblasti Val-de-Marne. Studoval na grafické škole, po jejímž ukončení získal diplom rytce-litografa. Nejprve pracoval nejprve jako kreslíř písma, poté krátce jako kameraman. Od roku 1932 se soustavně věnoval fotografii: několik let jako průmyslový fotograf v automobilce Renault, později, když byl z továrny pro opakované pozdní příchody propuštěn, jako nezávislý fotograf. Slibné počátky jeho reportérské práce však přerušila válka.

Robert Doisneau: Milenci před radnicí, 1950. © Robert Doisneau, dědicové.

Poválečná léta jsou Doisneauovým nejplodnějším obdobím. V březnu 1950 vznikl jeho nejproslulejší snímek Milenci před radnicí, který z kavárenského křesílka zachycuje kolemjdoucí mileneckou dvojici při letmém polibku. Snímek vyšel v časopise Life v reportáži o Paříži jako městě milenců. Symbolem šťastného a nevázaného života se snímek stal až o něco později. Milence před radnicí však Doisneau nikdy nepovažoval za svůj nejlepší záběr. Jednou jej dokonce shodil slovy: „Je povrchní, lehce prodejný, une image pute, kurevský snímek.“ To však nic nemění na tom, že jej i dnes, po mnoha letech, najdete v Paříži na každém kroku v podobě pohlednice nebo plakátu. Stal se také samozřejmou součástí každé Doisneauovy retrospektivy. Je dobře, že na pražské výstavě není, protože by k sobě poutal zbytečnou pozornost. Z fotografického hlediska je však zajímavé, že spontánní a samozřejmí Milenci před radnicí jsou ve skutečnosti inscenovanou fotografií. A není vyloučené, že Doisneau inscenoval i své další záběry.

Robert Doisneau: Hudba blešáku, 1947-49. © Robert Doisneau, dědicové.

I když Doisneau proslul jako autor Milenců před radnicí, humorného Hudebníka v dešti a portréty Jacquese Préverta nebo Pabla Picassa, velkou inspirací se mu také stal dětský svět. Smysl pro humor, recesi a absurdní stránky každodenního života mu otevřel dveře do „klukovského“ světa plného drobných rošťáren a dobrodružství. Všimněme si, s jakou chutí využil například banální scénky ze školního života. A protože měl také mimořádnou fotografickou intuici, podařilo mu zachytit i tak kuriózní situace jako na fotografii z chlapeckého záchodku nazvané Indiskrétní holub.

Robert Doisneau: Hudba vrcholů, 1957. © Robert Doisneau, dědicové.

Štastným obdobím Roberta Doisneaua bylo poválečné období, padesátá a začátek šedesátých let minulého století. Potom přišel útlum související s určitou přesyceností tzv. humanistickou fotografií, k níž bývá Doisneau řazen především pro svou schopnost vcítit se do údělu druhých lidí. Svět se v průběhu 60. let proměnil, zrychlil a v souvislosti s tím se proměnila i fotografie. Až po mnoha letech, v roce 1978, přišlo muzeum Nicéphora Niepce v Chalon-sur-Saône s větší retrospektivní výstavou fotografií Roberta Doisneaua. A právě zvětšeniny zhotovené pro tuto příležitost se nyní dostaly do Prahy. I když jsou z nadhledu několika desetiletí vnímány s určitým sentimentem a nostalgií po minulých, „spořádaných“ časech, jsou i dnes povznášejícím dobrodružstvím. „Snažím se předat druhým to, co považuji za dobré, za krásné,“ říká k tomu Doisneau. To se mu daří i po mnoha letech. Jeho fotografie jsou takovým malým pohlazením po duši.