Pro toto místo, kde se stýkají hranice tří historických zemí – Čech, Bavorska a Saska – se užívá český i německý název (podle toho, z které jdete strany...), tedy Trojmezí nebo Dreiländereck. Leží na úplném konci Ašského výběžku a jak už to tak bývá v nepříliš frekventovaných místech, možnost dostat se tam veřejnou dopravou je spíše teoretická, proto bych doporučoval dopravu autem. Z Aše se vydáte po silnici č. 217 směrem do města Hranice, kde odbočíte vlevo na Trojmezí. V této malé vsi můžete parkovat prakticky kdekoli, nejlepší místo je však u zrušeného a opuštěného armádního objektu (při vjezdu do obce uvidíte vpravo nezaměnitelný vojenský plot; hned první odbočkou za ním se dejte doprava a parkovat můžete u vrat armádní ruiny). Z Trojmezí je třeba vydat se pěšky, na kole nebo v zimě na běžkách: každá z těchto variant má zajisté své výhody a kouzlo. Chcete-li si odpočinout od všudypřítomných davů turistů, vydejte se právě tam. Budete mít dost velkou šanci, že tam budete docela sami.
K nejzápadnějšímu bodu ČR pak vede červená turistická značka. Půjdete napřed po úzké asfaltce (auta sem nesmějí), poté lesní a polní cestou, celkem asi 4 kilometry. Zajímavá je silnička, kterou značka křižuje – je to tzv. signálka, jež za doby železné opony sloužila jako simulovaná státní hranice. Tu skutečnou státní hranici signálka kopíruje ve vzdálenosti 100 – 1000 metrů a v minulosti ji lemoval plot z ostnatého drátu a zoraný pás, aby nelegální překročení hranice bylo co možná nejtěžší, ne-li vyloučené. Ostatně to, že hranice se Západním Německem a Rakouskem bývaly střeženy hlavně směrem zevnitř ven, zní dnes možná absurdně, ale tehdy to byl prostě nezpochybnitelný fakt reality komunistické ČSSR... Pamatujete? Možná proto, abychom tak docela nezapomněli, by bylo dobré, kdyby zde alespoň nějaké objekty připomínající železnou oponu zůstaly zachovány. Dnes již jejich pozůstatky najde jen ten, kdo ví, co vlastně hledá.
Na tomto relativně malém a prakticky neobydleném území je dost zajímavých věcí – např. zbytky starého hamru připomínaného již roku 1555. Dnes je z vodního díla vybudovaného pro zpracování zde dobývané železné rudy patrné jen máloco. Ani mlýn a pila postavené v roce 1716 se nedochovaly, zanikly po druhé světové válce. Zůstal zde jen náhon, mlýnský kámen a jímací štola s hrází. Sama krajina však je tím nejhezčím, co lze v Trojmezí vidět: louky a neporušené lesy, zvuky z bavorských statků, které jsou jen kousek od cesty a které byly ještě nedávno naprosto nedosažitelné, cesty, kde nepotkáte vůbec nikoho, a nakonec plácek s mapou, lavičkami a také – možná symbolicky – s legračními kadibudkami. Asi 200 metrů před stykem hranic míjí cesta skálu se štolou asi ze 16. století. Je to jediný zbytek důlního díla, v němž se dobývala železná ruda. Napravo od cesty pak nepřehlédněte kamenný smírčí kříž připomínající dnes již neznámou tragédii. Údajně by zde měl být také hraniční kámen s označením I/1 z roku 1844, ale ten se mi nepodařilo najít.
 |
 |
Samotný bod, kde se stýkají tři historické hranice, je také zajímavý. Ještě nedávno se zde stýkaly hranice podstatně méně historické, o to více však střežené – tedy hranice ČSSR, SRN a NDR. V oněch divných letech bylo nemyslitelné sem prostě jen tak přijít. Protože tu dobu pamatuji, nějak jsem si nemohl pomoci – prostě jsem musel přeskočit potok Rokytnice a skočit do Německa. Hop – a zase zpátky. Pokud tam někde byli nějací pohraničníci, asi jim to bylo jedno... Na německé, přesněji řečeno bavorské, straně je další zajímavost – hrob německého vojáka s datem Juli 1945, tedy červenec (!) roku 1945. Opravdu zvláštní.
Pro návštěvu Trojmezí se hodí snad každá roční doba. Na jaře zoraná pole a čerstvá zeleň, v létě luční květy a oblaka, na podzim krásné barvy smíšeného lesa a v zimě neporušené sněhové pláně – za tím vším se sem můžete v příslušný čas vypravit. S sebou si vezměte klasické fotografické vybavení – nejlépe tedy zrcadlovku s výměnnými objektivy, z nichž užijete prakticky všechny, které vás jen napadnou. Protože cesta není ani moc dlouhá, ani moc náročná, můžete si vzít fotografickou plnou polní, tedy i stativ. Materiály asi jak kdy, podle počasí, zájmu i nálady, nelze říci, jestli je lepší fotografovat barevně nebo černobíle. V tom má výhodu digitální přístroj – můžete si vybrat až na místě. Kromě fotovýbavy také nezapomeňte na nějaké jídlo a pití – v obci Trojmezí, natož pak na cestě nepotkáte ani obchod, ani občerstvení, a tak můžete mít jen to, co si přinesete.
Snímky byly pořízeny zrcadlovkou Nikon F-801s s objektivy Sigma 28 – 105 mm f/2.8 – 4 a Voigtländer AF Ultragon 19 – 35 mm f/ 3.5 – 4.5 na materiál Fuji Superia 200 ASA.
Mapa: Turistický autoatlas 1:100.000
