Za šálkem čaje na vysočinu Srí Lanky

Zelené pahorky srílanské vysočiny svojí úpravností připomínají proslulé japonské zahrady. Pouze místo chrámů se uprostřed plantáží tyčí k zamračenému nebi budovy čajových továren.

Kandy – sinhálské duchovní centrum

Kandy – brána do vysočiny Srí Lanky

Chrám Zubu, Kandy

Vstupní branou do hor Srí Lanky je Kandy. Poslední sinhálské královské město podlehlo Britům roku 1815, když v předchozích staletích odolalo Portugalcům i Holanďanům. Britská minulost je ve městě stále přítomná v podobě mnoha koloniálních budov, nejvíce ji připomíná Queens Hotel na břehu jezera.
Ale zpět do současnosti. V Kandy se ukrývá nejvýznamnější buddhistická relikvie z celé Srí Lanky – posvátný Buddhův zub.
Chrám Zubu postavili králové Kandy na počátku osmnáctého století. Těžkou ránu mu zasadili tamilští povstalci v roce 1998, kdy se jim při pumovém atentátu podařilo vážně poškodit jednu z věží chrámu. Od té doby je místo nepřetržitě střeženo. Návštěvník prochází několika kontrolními stanovišti a osobní prohlídkou. Ovšem pronést dovnitř chrámu stativ a batoh plný objektivů nebyl žádný problém.

Uvnitř této svatyně je uložen relikviář s posvátným Buddhovým zubem.

Dunění bubnů se rozléhá celým prostorem a kromě mých vnitřností vibrují i stěny chrámu. Zvuk flétny doprovází vzácnou delegaci, otevírají se první z mnoha zdobených dveří svatyně – začíná puja, hodina, kdy je svatyně Zubu otevřena uctívačům. Řada věřících trpělivě vyčkává, v rukou lotosové květy a jiné dary, aby se mohli poklonit důkazu své víry. Uprostřed svatyně je zlatá schránka, která obsahuje spoustu menších a menších schránek a v té poslední je samotný posvátný zub. Alespoň tak tomu všichni věří.

Bubeník v chrámu Zubu, Kandy.	Věřící se klaní před relikviářem v chrámu Zubu.	Hudebník v chrámu Zubu, Kandy.

Vzhůru za čajem na vysočinu

Expres na cestě z Kandy do hor.

Drezína je přivázána k poslednímu vagónu expresu a brzdař bedlivě kontroluje odstup.

Kandy opouštíme jak se sluší a patří. V salónním kupé první třídy se vlakem vydáváme do nitra Vysočiny přímo mezi čajové plantáže. Kandy leží v nadmořské výšce 500 m.n.m a trať se postupně zakusuje do svahů vysočiny a mezi plantážemi stoupá k oblakům. Zprvu zalesněné svahy ustupují kultivované krajině. Sytě zelené hřebeny s čajem střídají zeleninová políčka, vesnice z plechových stavení a říčky s vodopády. Najednou se vlak vylidňuje. Jsme v Nanu Oya, na nádraží pod letoviskem Nuwara Eliya.

Cesta k čajovým plantážím.

Náhorní stanice postavená v britském stylu.
Hill Club s tenisovými kurty, osmnáctijamkové golfové hřiště – prostě to pravé místo pro horních deset tisíc obyvatel Srí Lanky. Mezi ně se nepočítáme a tak v klidu pokračujeme dál. Vrchol tratě se přehoupne kolem patníku s výškou 1900 m.n.m a trať klesá v nesčetných tunelech po stráních eukalyptového lesa. Pronikavá vůně prostupuje vagónem a doplňuje vizuální zážitek z jízdy. Na zastávce v Haputale se opět otevírá pohled na čajové plantáže. A uprostřed nich se zvedá budova továrny na čaj, kterou zde v roce 1890 postavil Sir Thomas Lipton.

Naším cílem je Ella, malé městečko usazené v údolí. Všude okolo čajové plantáže. Sedíme na verandě a skrze soutěsku se naskytl nádherný pohled na džungli jižních plání, které se pomalu noří do tmavomodré tmy. Ze šálku usrkávám silný horký čaj servírovaný po britském způsobu s mlékem a cukrem. „Není snadné sehnat dobrý čaj,“ prozrazuje náš hostitel, pan Jayasuria. „Můj otec dlouhé roky pracoval pro čajovou továrnu, jezdil s náklaďákem a svážel žoky s čerstvými lístky z plantáží nebo již hotové bedny s čajem dolů, do přístavu v Colombo. A po něm mi zůstala renta. Každý rok si můžu dojet do továrny koupit 20 kg dobrého čaje. Jinak jde veškerá produkce na export.“

Krajina čajových plantáží, Srí Lanka

Krajina čajových plantáží, Srí Lanka

Čaj zůstává i do dnešních dní základním kamenem ekonomiky Srí Lanky a je hlavní exportní komoditou. Přitom se zde začal pěstovat jako náhražka. Původně rozšířili Britové na Srí Lance kávu, ale v polovině devatenáctého století zničila kávové plantáže choroba. První čaj zde začal v roce 1867 pěstovat James Taylor a dnes je prakticky celá vysočina jednou velkou čajovou plantáží. Čaj ovšem vyžaduje mnohem více péče než káva, zejména pravidelnou a neustálou sklizeň. Hrdí Sinhálci odmítli těžkou práci na plantážích a Britové problém vyřešili po svém. Na vysočinu Srí Lanky dovezli levnou pracovní sílu ze své jiné kolonie – z Indie. A tak ve vesnicích uprostřed plantáží potkáte jenom Tamily. Čajové lístky otrhávají výhradně ženy, zhruba 15-20 kg za den. Žoky s čerstvými lístky se vozí do továren, kde musí nejprve proschnout. Sušárna je největší částí každé továrny, protože čajové lístky schnou 12 až 15 hodin. Poté se na strojích zvaných rollery naruší jejich struktura, uvolní enzymy a začíná fermentace. To je nejdůležitější část výroby, protože nyní získává čaj svoji „chuť“. Proces fermentace se ukončí prudkým usušením a nyní se již hnědo-černé čajové lístky pouze vytřídí na vibračních sítech podle velikosti na různé druhy.

Tamilské sběračky čaje na plantážích v okolí Elly, Srí Lanka

Na skok v deštném pralese

Hulman

Cestou z vysočiny na jih k moři ještě stavíme v lesní rezervaci Sinharaja. Je to poslední nenarušená oblast deštného pralesa na Srí Lance. Více než 65% endemických druhů rostlin i živočichů se nachází právě zde. Teplota celoročně 24°C, vlhkost 87% a ročně zde spadne na 5000 mm srážek (pro srovnání – nejdeštivější místo České Republiky, Jizerské hory, mají roční srážkový úhrn cca 1700 mm). Náš průvodce, Palitha, před vstupem do pralesa vyndal z batohu sáček se solí: „Zastrčte si kalhoty do ponožek a kolem kotníků se pořádně osolte!“ Kdepak, nebudeme dalším soustem obra Koloděje. Tento rituál má zahnat dotěrné pijavice, kterých je celý prales plný. Na úzké stezce se občas vyhýbáme mopedu. V pralese je několik vesnic a dnes je neděle, takže vesničané vyráží do města Deniyaya na trh. Brzy odbočujeme na zarostlou pěšinku. Prales nad námi uzavřel oblohu deštníkem z větví a dolů nám spouští dlouhé liány. Občas se mezi nimi mihnou hulmani nebo obří veverky. Průvodce Pali nás upozorňuje na malou sovičku, kterou zaslechl 30 metrů od nás. Teprve, když si odpočítám stromy a větve, tak ji objevím. Vůbec nechápu jak si ji mohl Pali všimnout. Najednou sáhne do stráně a na klacku se mu vlní had – bičovka zelená. O kousek dál mě upozorňuje na v trávě schoulenou spící zmiji zelenou. A jen tak mimochodem zná sinhálské, anglické a latinské jméno každé rostlinky a živočicha, kterého nám ukázal. Pali se již mnoho let snaží o zachování tohoto neporušeného kusu původního pralesa a jeho snaha je korunována úspěchem. Byla ukončena těžba dřeva a oblast Sinharaja se dostala na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Zmije zelená, Sinharaja, Srí Lanka	Bičovka zelená, Sinharaja, Srí Lanka	Ještěr

A závěr cesty ?

Pláž, Mirissa, Srí Lanka

Rybář v tradiční lodi se ráno vrací z lovu.

Měsíční putování ostrovem čaje a koření končíme na jihu, na pobřeží Indického oceánu. Zátoka Mirissa je chráněna před velkými vlnami i zrádnými proudy. Pod hladinou se rázem ocitám v jiném světě. Všude kolem mne plavou pestrobarevné rybičky, na dně a po skalách rostou korály a já si připadám jak v akváriu. Dokonce zpod kamene na mě vykoukla muréna a chvíli si překvapeně hledíme z očí do očí. Vzpamatovala se rychleji než já a zmizela za kamenem. Rybáři zde loví ještě starým způsobem. V mělkém moři jsou zaraženy kůly, které se předávají z generace na generaci a rybář loví stojíce na kůlu. Brzy ráno se procházím po pláži a jiný z místních rybářů právě přistává se svojí oruvou.

Podvečer nad zátokou,Mirissa, Srí Lanka

Je to loďka sotva pro jednoho, s vahadlem kvůli stabilitě a na těchto plavidlech se nad ránem rybáři každodenně vydávají na širé moře za úlovkem.
Ale teď v listopadu je úlovek ještě hubený. Snad to bude v sezóně lepší, jinak by měla rodina problémy.

Ležím v hamace, žhavé rovníkové slunce rozptylují listy kokosových palem nad hlavou. Usrkávám chladný mangový džus a vychutnávám si okamžiky pohody v tropickém ráji před návratem do reality podzimní Evropy. Před očima se mi jako zrychlený film promítají události a lidé, které jsem potkal během uplynulých týdnů. A do mysli se vkrádá otázka: Je to opravdu pro všechny takový ráj? A jak dlouho ještě zůstane…