Není to tak dávno, co se digitálně manipulovanou fotografií ve světě umění pohrdalo. Poslední dobou však ovládla i pražské galerie: přišel Crewdson, po něm Bromová, van Empel, Vlčková a naposledy Olaf... A právě na výstavě Erwina Olafa jsem zjistil, že mě už strnulé „choreografie citů“ začínají unavovat a je čas se vrátit k tradiční černobílé fotografii.

Staré fotografie jsou často tou nejlepší inspirací. Ať už jsou to fotografie Jana Lauschmanna z 30. let, Aloise Nožičky z 60. let nebo Pavla Jasanského z konce 80. let minulého století. Všichni jmenovaní nyní vystavují v Praze.

V Praze se sešly dvě výstavy půlstoletí starých fotografií. Dokumentarista Jan Lukas sice vloni ve svých jedenadevadesáti letech zemřel, ale veřejnosti se poprvé představuje jeho Italský deník. Výstava Evy Fukové byla uspořádána k autorčiným osmdesátým narozeninám. Její fotografie z 50. a 60. let minulého století jsou stále živé a inspirativní. Lukas i Fuková žili od 60. let v New Yorku.

Jiří Toman (1924–1972) patří k nejméně doceněným českým fotografům 2. poloviny 20. století. Od Josefa Sudka se sice naučil fotografovat panoramatickou kamerou, ale brzy se vydal svou cestou. Současná pražská výstava ho představuje jako originálního umělce s mimořádně pozitivním postojem k životu.

Výstava s lakonickým názvem Lidé představuje dva výborné fotografy – zatím nedoceněného Jiřího Jírů a jeho pozapomenutého strýce Václava Jírů (1910–1980). Zatímco fotografie Václava Jírů vznikly převážně v Praze, Jiří Jírů je světoběžník, který fotografoval na různých místech zeměkoule.

Staré fotografie mají zvláštní kouzlo a historickou hodnotu. Pátrání po autorech může připomínat detektivku. Například fotografa Karla Kruise zatím téměř nikdo nezná, ale všechno může být jinak.

Jiří Krejčí (1899–1977) sice není uveden v žádné encyklopedii fotografů, zato figuruje ve slovnících výtvarných umělců. Malá výstava v bývalém pražském bytě Josefa Sudka ho představuje jako pohotového reportážního fotografa, ale také jako fotografického experimentátora.

Výstava proslulé filmařky a fotografky Leni Riefenstahlové, která před nedávnem zemřela v požehnaném věku, je vlastně výstavou naruby: dokládá totiž, že většinu fotografií signovaných jménem „Riefenstahl“ vyfotografoval někdo jiný.

Kolem fotografa Josefa Sudka (1896–1976) se postupem doby vytvořila obrovská legenda. Jaký vlastně byl? Pravdivý obraz této osobnosti si můžeme skládat i z malých střípků – třeba z komorních výstav nebo vzpomínkových knih.