Je to jen několik dní, co jsem dokončil článek o knize Anny Fárové Dvě tváře. Netušil jsem, že o ženě, ke které cítím s přečtením každé další stati stále hlubší obdiv, budu psát tak brzy znovu. Pouze krátce a neradostně. Dlouhá a plodná životní pouť Anny Fárové v sobotu 27. 2. 2010 skončila.

Normálně přímo nelinkujeme články z jiných zdrojů, ale tahle smutná aktualita si to bohužel vyžádala. Faktické informace už popsali např. na iDNES, nekrolog Ladislavu Sitenskému napsal hezky Karel Hvížďala.

Já osobně mám na fotografie Ladislava Sitenského dvě aktuální vzpomínky. První je z Řevnic, kde měl nedávno výstavu. Parádní portréty našich letců i jejich strojů z Anglie střídaly záběry lyžařů před více než šedesáti lety, kdy i s tehdejší technikou dokázal udělat perfektně ostré a působivé sportovní fotky. Nebo jeho fotky zasněžených hor. Musel jsem u nich zůstat stát a nechával se unést jejich několik desítek let starým kouzlem.
Druhá byla z FOTOpiva, kam přinesl Petr jeho knihu „Z válečného deníku“, která byla jako jedna z posledních v ČR ještě tištěna hlubotiskem.

Jejich závěrky už utichly navždy, bohužel... ;-(

Chodíme jen po povrchu, nebo se umíme ponořit?

Není asi už jediný Čech sledující zprávy, který by nevěděl o našem posledním evropském „průšvihu“. Tento článek nechce hájit nebo odsuzovat Davida Černého, ani jeho dílo. Polemika bude spíše o tom, zda se zajímáme o svůj svět a zda k němu vztahujeme naše fotografické „umění“, chceme li svou tvorbu tak nazvat.