Dobrý den,
vím, že můj následující dotaz sem úplně nepatří, ale protože ve svém okolí neznám nikoho, kdo by se analogovou fotografií zabýval, obracím se na Vás s mým dotazem. S analogovou fotografií jsem začal před pár měsíci a mám už pár filmů nafocených a vyvolaných. A protože mě to ohromě baví, rozhodl jsem se, že má ročníková práce se bude týkat analogové fotografie. Jsem ve čtvrťáku na střední škole s oborem reklamní grafika a fotografie. Chtěl bych soji ročníkovou práci vést v duchu analogové fotografie, pár témat mě napadlo, ale protože si o nich nemám moc s kým popovídat (můj učitel se začal této oblasti věnovat, až když přišli digitální fotoaparáty a počítače) rád bych slišel Vaše názory, připomínky a popřípadě i nápady. Mám totiž obavu, abych se nepustil do něčeho, co by mne v budoucnu trošku zarazilo a já nevěděl jak dál. Rád bych ve své ročníkové práci měl i něco praktického, ale není to podmínkou. Napadlo mě, že bych mohl popsat třeba některé starší fotografické techniky (nevím zda by byla v tomto případě názorná ukázka možná) nebo bych mohl popsat blíže film a následně i ukázat vyvolání filmu, mohl bych se více ponořit do fotografování dírkovou komorou (napadlo mě i že bych si v CAD systému mohl navrhnout svoji dírkovou komoru a pak ji následně vyrobit třeba i na 3D tiskárně, ale to nevím jestli by mi škola dovolila, bych se musel zeptat vedení) nebo se ponořit do hloubky zónového systému, nějaké experimenty se zvětšovákem a nebo mě napadlo, že bych si mohl vyrobit svůj expozimetr, ale to by bylo asi náročné. Opravdu nevím. Proto žádám o radu a třeba i o případné usměrnění, abych si neutrhl moc velké sousto. Děkuji moc za každý komentář, protože potřebuji radu profesionálů a zkrátka lidí, co do toho vidí lépe než já. Ještě jednou děkuji.
Odpověď redakce
Dobrý den,
Vzhledem k oboru studia bych Vám doporučil zkusit se věnovat technikám popsaným v knize Jaroslav Polášek – Amatérská fotografie a fotografika, Merkur, 1986. Ta vychází z knihy W. Krug, H.-G. Weide – vědecká fotografie ve fotografické praxi (Metody optimálního vytěžení informací z černobílého negativu), SNTL, 1978. Německá kniha je odbornější, Poláškova je zase bližší k běžnému použití příslušných technik. Obě jsou k půjčení v Městské knihovně v Praze, snad by tomu tak mohlo být i v některých dalších městech.
V knize zjistíte, jak se některé efekty dělaly mokrou cestou, je tam ukázáno i jejich použití v reklamě a grafické tvorbě. Navíc byste je v práci mohl srovnat s jejich dnešními ekvivalenty ve fotoeditoru.
Fotogram – kopírování objektů na fotopapír, odpovídá zhruba jejich položení na skener.
Nepravý reliéf.
Dvou a vícetónová izohélie – pérovka, posterizace.
Sabatiérův efekt – solarizace
Kopírování rastru do obrazu
Filtrace detailů – Eberhardův efekt, vyvolávání s omezeným přístupem vývojky, snížení kontrastu s efektem podobným HDR a zvýšenou zrnitostí.
(Také je tam popsána neostrá maska pro zvýraznění hran, ale tam není moc grafické uplatnění.)
Normálně se pro tyto techniky používá grafický či dokumentní film (o vysokém kontrastu), ale pro Vaši práci by šlo pro většinu technik použít kontrastní fotopapír. Osobně jsem tak zpracovával izohélie i Sabatiérův efekt. I princip filtraci detailů jsem si zkoušel na fotopapíru, prrotože jsem tehdy neměl přístup ke grafickým filmům.
Techniky jsou naprosto jednoduché, pouze časově náročné, protože je potřeba udělat zkoušky, počkat na uschnutí, vybrat nejlepší výsledek a pak kroky většinou znovu opakovat. Pokud nemáte přístup ke zvětšovávku, bylo by možno negativ naskenovat a vytisknout na průhlednou fólii (nebo to hodit na osvitku) a dál pokračovat kontaktní kopií.
Výhodou je, že těch technik je několik a do práce jich můžete dát podle možností a času, takže nebude hrozit nějaký urputný finiš či nedodělek. Případně si předem rozmyslet praktický výstup a část práce ponechat v teoretické rovině.
Ostatní nápady jsou také celkem dobré, ale soustředil bych se jen na to, kde tu mokrou cestu prodáte.
Expozimetr je věc užitečná jak pro film, tak pro digitál, analog u toho neprodáte.
Dírkovka je bezva, ale funguje i s digitálem. Volil bych aplikace, kde využijete mechanické vlastnosti filmu, či pro zjednodušení fotopapíru. Je to jednak velký rozměr, který spolu s malou ohniskovou vzdáleností umožnuje tvořit extrémně širokoúhlé snímky (vyfotil jsem takhle průčelí Chrámu sv. Víta bez sbíhajících se linií). A dále je to možnost film ohýbat a tak dát vzniknout zajímavým efektům. Doporučuji stránky Zdenka Bakšteina http://www.zzz.cz/bednax/index.php/5010, on se dírkám věnuje na vysoké urovni. Na té stránce je i zmíněná fotka Chrámu sv. Víta.
Zónový systém jsem používal, byť především pro expozici, protože na vícesnímkovém pásu filmu nejde vyvolávat individuálně, a velký formát používám jen omezeně. Ale je to zajímavá věc, která platí v určité míře i pro digitál. Ono je na něm podstatné i to, že začíná vizualizací výsleku a podle této představy pak člověk řídí celý postup.
Zónový systém ještě doplnil Phil Davis o “Beyond the Zone System”, čili řekněme Zazonální systém 🙂 Tady už nejde jen o řízení expozice a vyvolání s ohledem na světla a stíny, ale bere v úvahu i odlišnost sezitometrických charakteristik jednotlivých materiálů, tedy způsob jakým budou reprodukovány i tóny mezi bílou a černou. Střední šedá se může posouvat stejně, jako když v editoru měníte gammu nebo přímo tvar křivky.
A tím se obloukem dostávám k té možnosti, že byste vyvolal v rámci práce film. Kdybyste vyvolal dva nebo tři různé se stejným motivem, mohl byste právě předvést odlišné tonální podání.
Vše, o čem tu píšu, jsem kdysi rpovozoval, nebo alespoň testoval, takže Vám mohu (byť v omezené míře) pomoci.
S pozdravem
Tomáš Cihelka