Na vaše poprvé se nezapomíná. Konečně ho přestanete doma do zblbnutí leštit a ohrabávat, ale najdete odhodlání vytáhnout ho venku a za zvědavého očumování kolemjdoucích postavit. Mně se to povedlo na hřbitově a nešlo o nic jiného než dřeváka FKD 13x18cm.
Nepravidelný seriál o velkoformátové fotografii přináší Jiří Zouhar z webu Negativ na cestách
SSSR, země bláta a dřevěných lžic, produkovala několik desítek let i svou jedinou řadu dřevěných fotoaparátů FKD (cejtim v kostech, že tahla zkratka něco znamená, ale nedohledal sem co. Fakt Kvrdlající Dřevák?)
- Aktualizace: kosti nelhaly, fakt to něco znamená. Kamarádka mne upozornila, že jde o fotokameru dorožnaju, neboli ФКД – фотокамера дорожная, neboli silniční fotoaparát, neboli prostě přenosná dřevofotokrychle.
- Design je klasickou a nadčasovou variantou německých Reisekamer, vyráběných již od roku 1860, jejichž konečnou iterací bylo do roku 1980 právě sovětské FKD. To se vyrábělo od velikosti 13x18cm až po 30x40cm (největší varianta už však nebyla sklopná a pod označením FKP/ФКП byla určena spíše pro studiové a reprografické účely). Cejtim v kostech, že tahle zkratka…
Každopádně jde o magnum opus sovětské fototruhlařiny osazený základním objektivem Industar 210mm f4.5 – a obojí je pěkně lehké a skladné, tedy naplňuje podstatu těchto typů kamer, vyráběných jako přenosné, neboli cestovní. Foťáčku sekundoval i vkusně designově doplněný stativ a kazety či cestovní futrál (co Charkovská fotofabrika spojí, člověk nerozlučuj!). Vše vyráběno jaksepatří po milionech, což se oproti jiným výrobcům dodnes příznivě odráží v ceně.
Čímž ale pozitiva bohužel tak nějak jakoby docela končí. Sehnat kazetu, do který nefouká světlo (nebo taky neteče – obojí jsou sice úplně prazvláštní přirovnání vzhledem ke světlu, ale tak se to prostě v našich hustejch kruzích říká) je asi tak jednoduchý, jako sehnat sověta, co nenafouká, protože to do něj večer předtím neteklo. Axaxa)))
- I když proč by vlastně světlo neteklo? Máme tu fotometrickou veličinu světelného toku (Φ) a co dělaj toky? No přece tečou! Případ vyřešen.
- Ale to foukání světla… Možná když dostatečně silně zavane vítr, tak vám to tam do tý kazety nějaký ty fotony odfoukne. Jsou děsně lehký, takže to je hned. Ony se pak na ten negativ přilepí a udělají ta osvícená místa. No to je holt věda.
Stativ je stabilní asi jako když byste ten foťák přidělali na štěně s ADHD a u samotnýho foťáku si nejste jisti, jestli byl vyráběn v milimetrech, vídeňských loktech, ruských carských verstách nebo prostě tak nějak zbitej od oka dřevákem. Celý se to klepe jak starej notor, ale vzhledem k tomu, že se v těch továrnách vyráběl převážně nábytek, ale možná taky traktory, tanky a pletací jehlice, jde vlastně o poměrně impresivní výsledek. Foťák voní po vodce a když zvednete matnici a vkládáte desku, občas se zevnitř linou tiché tóny Internacionály, které se ztrácí ve větru.
Vždycky se z toho dá případně udělat lampa nebo pařeniště na žampiony, ale… to by byla škoda. Pokud se vám to cestou do plenéru podobně jako SSSR nesesere, je to vlastně v případě bezvětří skvělá fotokrabička pro první velkoformátnické krůčky. Pomůže vám zjistit k čemu je ten skleněnej displej vzadu a proč je na něm všechno vzhůru nohama, kam se strká ta obří SD karta nebo na co je ta harmonika uprostřed. Sofistikovaný a precizní stroj plný možností je do začátku snad až na škodu, ale tahle skromná škatulka vás bude pokorně provázet na cestě dál a suplovat jakéhosi dřevěného mentora. Údiv, legrace a pár třísek v rukách vás neminou – a já na něj právě proto vzpomínám s láskou. Můj první velkoformát. Díky, FKD.
