Měsíc fotografie v Bratislavě

Paříž, Vídeň, Berlín, Řím, Moskva, Luxemburg – tato města mají již osmnáctým rokem něco společného, a je to podzimní Měsíc fotografie. A kam bychom měli vyrazit za fotografií my Češi? Proč ne třeba do Bratislavy?

Je to rozumně daleko, stále se tu bez problémů domluvíme a také se zde děje spousta z toho, co souvisí s českou fotografií. A tak se stalo, že jsem se na víkend 8. – 9. 11. vypravil do Bratislavy i já a s kamarády z fotografických kurzů Liborem Kšírem a Jirkou Bohuslavem dva dny obíhal výstavy a vernisáže. Kluky jsem pak požádal o postřehy z akce, a zejména Jirka mi poslal tak zajímavé čtení, že jeho hodnocení výstav přikládám.

Ulice centra Bratislavy mají v této době zvláštní atmosféru, všude potkáváte lidi ověšené fotobrašnami a spousta z nich mluví česky. Po chvíli pozorování zjistíte, že se městem nepohybují zcela neorganizovaně, ale jejich kroky, s větším či menším rozptylem, míří do některé z galerií zapojených do projektu. Tam bude velmi pravděpodobně některá z vernisáží, pokud nejste příliš silní ve čtení mapy, jděte klidně za nimi. A nedivte se, když budete běžně potkávat povědomé tváře, třeba pana profesora Vojtěchovského nebo Jindřicha Štreita, všichni jsou totiž tady. Časem také zjistíte, že je po městě několik ohnisek, kde je koncentrace fotografů maximální, mimo vernisáže je to třeba jídelna U klobúku hned naproti Domu umenia, nebo – později večer – 1. Slovak pub.

Sylva Francová
Sylva Francová – Průhledy

My jsme nejprve zamířili na vernisáž výstavy české fotografky Sylvy Francové. Autorka je představitelkou konceptuálního přístupu, který je mi blízký a velmi se mi líbí její projekty jako Portréty žen nebo Time in town. Vystavovaný soubor Průhledy zobrazuje pohledy z oken jednotlivých pater chodby paneláku, od střechy až po přízemí, složené pod sebe do jakýchsi filmů, a to vše v různých ročních obdobích, pokaždé za jiného počasí. Spousta stejných fotek a přitom každá jiná. Výborný nápad, ale já s títmo souborem nejsem naladěn na stejnou vlnovou délku. Potkáváme tu naši kamarádku Lucku (to to letí, už je z ní vysokoškolačka) a jdeme na další vernisáž.

Jirka Bohuslav: Koncept obsahující pohledy v různých ročních obdobích z oken domu z jednotlivých pater ve stejném dni. Určitou zajímavostí byla změna úhlu pohledu při postupu jednotlivými patry při různých celkových náladách snímku ovlivněných ročním obdobím. Skutečnost se tak měnila ve dvou dimenzích zároveň. Nebo lze uvažovat, že budova je “živý” organismus, a divák má možnost být chvilku tou budovou, dívat se na svět “očima” paneláku. To jsou možnosti, které mě napadly při shlédnutí fotografií Sylvy, včetně deroucí se neodbytné otázky: “Proč”. Bohužel, jsem nenašel žádnou uspokojivou odpověď, kromě již v úvodu uvedeného, což se mi zdá poněkud málo. Neviděl jsem žádný vnitřní názor autorky nebo určitou vnitřní výpověď, ze snímků spíše čišel chlad a odosobnění. Je možné, že nejsem vhodný kritik konceptů, protože nemám rád koncept pro koncept, ale snažím se hledat buď zajímavé pohledy na svět s určitou vnitřní výpovědí autora.

Paolo Ventura
Paolo Ventura

Soubory italského fotografa Paolo Ventury, nazvané V době války a Zimní příběhy, představují jakési nereálně reálné vzpomínky někdy z doby světové války. Ventura používá místo lidí dřevěné figurky, které zasazuje do prostředí, ze kterých nelze poznat, zda se jedná o precizní modely nebo realitu. Dřevěné postavy tu ve své nehybnosti ožívají. Kompozice, světlo a barevné podání budí na první pohled dojem dobových kolorovaných fotografií.

Jirka Bohuslav: Zobrazuje loutky v prostředí navozující období kolem první světové války v různých světelných náladách. V podvečerním prostředí města, za světel pouličních lamp má divák možnost na chvíli vstoupit do časových fragmentů “běžných či obyčejných” lidiček první světové války a na chvíli být v jiné době, sdílet starosti i drobné radosti lidí-loutek. Být na chvilku v jiném světě, reálně v historické době; ale co je vlastně skutečné a co není, co je vize? Autor krásně využívá imaginaci na hranici mezi reálnou situací a představou a zasazuje ji do běžných situací, které se mohly stát, ale staly se?
Loutky se při delším sledování samy rozehrávají v osudové fragmenty lidiček, aby se znich nakonec opět staly jen loutky. Imaginace a realita si zde podávají ruce, vytváří příběhy, a zpět se vrací do reality. Co je vlastně realita a co imaginace? Není snad dobré se na chvíli zastavit a být někým jiným? A kdo jsme, čím jsme? Dokážeme žít běžné situace v našem reálném světě? Nebo kolem nich projdeme bez povšimnutí. Něco podobného považuji za skutečné poslání fotografie – na každodenních běžných situacích vyjádřit vnitřní představy nebo názory o světě.

Tereza Vlčková
Tereza Vlčková

Blíží se večer, takže rychle ke Klobúku na halušky a pak hned na Terezu Vlčkovou. Ta je jednou z nejvýraznějších postavou mezi mladými českými fotografy a její sbírka prestižních ocenění už je vskutku impozantní. Zde vystavuje dva své soubory, snové levitující dívky v souboru A perfect day, Elise… a Two, dvojice malých dívek, o nichž snad pouze autorka ví, zda jsou reálnými nebo počítačově klonovanými dvojčátky. Oba soubory již znám z časopisů nebo webu, jejich vyznění na perfektních tiscích je ale nesrovnatelně lepší a pro mě je výstava jedním z nejsilnějších zážitků celé akce.

Jirka Bohuslav: A perfect day, Elise… Zobrazuje mladé dospívající dívky v určité euforii uprostřed přírody. Pocity štěstí a krásné nálady jsou umocněny lehkostí levitujících dívek vyjadřujících okamžitý nápad, který musí být hned proveden. Myslím si, že jde o dospívání. Období plné rozporuplných nálad, hlubokých zničujících depresí s radostí prvních lásek, strašných rodičů, pocitů, kdy se chceme rozletět, kdy vnímáme vše všemy svými smysly. A to vše v průběhu každé minuty či sekundy. Cožpak jste nikdy nechtěli být volní a rozletět se? Cožpak jste si nikdy nechtěli skákat radostí? Cožpak jste nikdy nechtěli něco udělat teď hned? Kam se ztratila volnost, svoboda? Proč se schováváme za masky? Proč chceme stále víc majetku, a jakou cenu za to vlastně platíme?
Two zobrazuje dvojice dívek dvojčat ve stejných šatech, stejných a zároveň tak rozdílných. Šedivost přírody či okolního prostředí, ve kterém jsou dívky umístěny jen soustředí pozornost na shodu a rozdíly mezi dvojčaty. Každá představuje jiné pocity, jinou osobnost, a přitom jsou si tak podobné. Jsou to skutečně dvojčata? Nebo se jedná o jednu dívku. Není to náhodou “mé já” a “moje druhé já”, které se zde ukazuje? Jací vlastně jsme, jakou tvář ukazujeme na venek a jakou sobě?
Osobně víc upřednostňuji projekt A perfect day, Elise… Velmi dobré fotky hledající vlastní odpovědi na spoustu otázek. Jdou spíše do vnitřního světa autorky. Nejde vlastně o reálný svět, ale o vnitřní hledání reálného světa.

Libor Kšír: Bylo dobré vidět originály, jsou daleko silnější než všechny publikace.

Oliviero Toscani
Oliviero Toscani – Hardware + Software = Burros/Osli/Donkeys

Setkáváme se s dalšími známými, také s naším lektorem z kurzů Mirkem Němečkem, a před poslední vernisáží zajdeme na svatomartinské slavnosti na medovinu, neboť nejen fotografií živa je Bratislava. A pak už na náměstí, kde vystavuje Oliviero Toscani své oslíky. Je jich snad padesát a jsou téměř stejní, stejně vyfotografovaní, jen jeden má flek tady, jiný jinde, tu jednoho drží vesničan, tu má jeden zapřažený vozík. Dvoumetrové fotografie na stojanech jsou jako malé billboardy bez reklamy. Spíše než fotografickou výstavu mi to připomíná projekty typu Cowmania. Procházím se mezi oslíky a je mi fajn. Postávají a povídají tu skupinky fotografů, občas se zastavím a s někým něco prohodím. Pak mě Libor upozorní na doprovodný text a najednou to celé dostává další rozměr. Jasně, to my jsme se svým životním stylem naprostí osli!

Jirka Bohuslav: Tady se musím přiznat, že jsem přecházel od jednoho snímku k druhému a hledal, co mi chce autor říci. Hledal jsem dlouho drobné rozdíly, výrazy v očích zvířat, hledal jsem všechno možné… Zcela nechápajíce jsem si pak přečetl informaci autora ke snímkům… a, konečně jsem pochopil (a ač nerad, dal mu za pravdu). Autor zde podává ucelený a konkrétní obraz naší… – to ať si zjistí divák sám. Dokonce i umístění výstavy na náměstí a velký formát jen podtrhují účinek. Mám jen jediné, že tohle si může dovolit jen známý umělec.

Už je dost pozdě, výstavy zavřené, nastává pravá medovinová smršť a další seznamování a povídání. Za hodinku se přesunujeme do 1. Slovak pubu, což je opravdu velká hospoda, přesto není jednoduché si tu sednout (tamtem prázdný stůl má prý rezervovaný pan Birgus, dorazí hned jak skončí raut). Ob stůl sedí fotografové a všelijak se mezi stoly přeskupují. Povídáme, popíjíme, před půlnocí vyrážíme do hotelu. Mám dost, usínám za dvě vteřiny.

Za železnou oponou
Za železnou oponou

V neděli je na řadě Dom umenia, kde je hned šest výstav. První z nich je tématická výstava Za železnou oponou – Východná Európa pred 1989. Známější i méně známé fotografie z dob totality, jsou jich tu desítky od řady autorů. Instalace je přesto přehledná, fotografie účelně seřazeny po skupinkách a některé jsou skvělé. Ve vedlejší místnosti italský fotograf Mario Giacomelli a jeho celoživotní retrospektiva. Portréty starých lidí v souboru Přijde smrt a bude mít tvoje oči nebo černobílé krajiny ze souboru Vědomí přírody jsou pro mě dalším vrcholem víkendu. Rozsáhlý dokument z Kosova slovenského autora Andreje Bána je potom dalším silným svědectvím o současném světě.

Jirka Bohuslav: Za železnou oponou – krásné fragmenty ze života lidí za socialismu v čechách, na Slovendku v Maďarsku či Polsku, něčím podobné, vypovídající o běžných věcech budování socialismu, v běžném životě lidí. Zde nejde o jednotlivé práce nebo jednotlivé autory, ale o společné téma, společný dech doby nedávno minulé. Při dnešním pohledu jsou některé věci úsměvné (fronty před obchody, procházení lidí staveništěm), ale zároveň tragické (kolik se toho změnilo, ať už v dobrém nebo špatném). Celkově dala výstava seznam humorných i méně humorných snímků lidí ze 60,70 a 80tých let, let nedávných, ale zároveň se tak odlišujících od dnešní doby.
Mario Giacomelli – subjektivní ČB italská krajina v grafických vzorech tvarů a stínů. Nejde zde již o reálnou krajinu, ale spíš o jakousi sbírku “básní” vyjadřující uchvácení autora nekonečnou krásou přírody. Způsob podání linií je jako hra na strunný nástroj, jehož tóny procházejí krajinou, mezi stromy a kopci, rozeznívají pocity, smutky i nadšení. Původně reálná příroda se stává směsicí vlastních pocitů. ČB snímky starých lidí na pokraji života a smrti. Snímky jsou velmi silné až expresivní. Divák vidí silnou duši obsahující vědění celého života snažící se uvolnit z nemohoucí tělesné schránky. Mezi nejsilnější patří oči starých lidí nesoucí již známky určité otupělosti, zobrazující znalosti a osudy lidí, bázeň ze smrti i urputná snaha žít, s celkovou únavou ze světa a všeho kolem. Patří k vůbec mému nejsilnějšímu dojmu z celé Bratislavy.
Andrej Bán – dobré snímky, dokonce bych řekl, že se mají vystavovat a autor si dal na nich hodně záležet a mají sílu a velkou vypovídací schopnost; ale jsem obdobou snímků plné krve a utrpení přesycen ze sdělovacích prostředků, navíc si myslím, že takových snímků je příliš a proto ztrácí vliv na diváka (pokud v nich nebude ještě víc krve, víc utrpení – dnešní honba konzumní společnosti). Považuji za lepší zobrazit běžné problémy a deprese, i šťastné chvilky (jsou-li nějaké) lidí z utečeneckého tábora nebo z míst konfliktů, podat ucelenou, nikoliv jednostranou informaci (nic není jen černé nebo bílé). Jako příklad bych dal sérii “Za železnou oponou”, kterou považuji za mnohem lepší svou výpovědí o běžném životě, dokonce i pocitově je mnohem dál (ale je to můj soukromý názor).

Libor Kšír: Mario Giacomeli, fotky starých lidí. U nich jsem měl silný pocit, že vidím zvlášť duši a tělo. Fakt zážitek.

Mario Gicomelli
Mario Giacomelli

Prohodit pár slov s Chosem, který dorazil ráno jen na neděli, a po schodech do druhého patra. Tam mě čeká velké překvapení v podobě výstavy pro mě do té doby neznámého mexičana Pedro Meyera. Některé z jeho černobílých fotografií si budu pamatovat dlouho, třeba Ďábel v New Yorku a další. Lidskost, vtip a neobyčejný dar vidět. Druhá polovina jeho výstavy – barevné, digitálně manipulované fotky – už pro mě tak silná není. Řek Manolis Baboussis a velké barevné tisky, snímky jsou velmi působivé. Černobílý dokumentární cyklus z Beslanu od Valery Shchekoldin zobrazuje jistě jedno z velice silných témat, přesto se tu příliš dlouho nezdržím.

Jirka Bohuslav: Pedro Meyer – ČB snímky byly velmi výrazné, zejména klaun a chlápek před striptérkou. Barevné se mi moc nelíbily.

Jedna hodina, a já musím ve dvě odjíždět… je mi jasné, že Galériu mesta Bratislavy už nestihnu, o Gonnorda a Fischera přijdu. Tak ještě na Viktora Kopasze, tuto neděli má být výstava podle programu otevřená. Není, šlendrián, ale co se dá dělat. Tak alespoň ke Klobúku na oběd, rozloučit se a domů. Jsem maximálně spokojený, tři z výstav byly pro mě úžasné, ostatní skvělé nebo přinejmenším inspirující. Je mi líto jen toho, co jsem neviděl, vždyť jsem prošel sotva polovinu.

Jirka Bohuslav: Pierre Gonnord – Velké a výrazné portréty lidí. Tváře vynořující se ze tmy zvýrazňující zvláštnost i charakter nositelů; na charakter je kladen důraz. Určitou nevýhodou je velikost snímků ve vztahu k omezenému prostoru, a nemožnost sledovat snímek v “osobní” sféře. Trochu mi vadilo výrazné světlo ozařující tváře lidí, myslím si, že jemnější, rembrandtovské světlo by mohlo mít větší účinek (pokud by nešlo o plagiát).
Daniel Fischer – snímky přírody s dokreslenou realitou. Snímky vztahu fikce a reality, skutečnosti a imaginace.
Autor přišel se zajímavou konstrukcí snímků a na divákovi je, aby začal uvažovat o tom, co je realita, co fikce, zda je realita reálná a na kolik je realitou atd. Navíc v dnešním světě plným virtuálních věcí jsou uvedené otázky na místě; jaký je vlastně vztah mezi naší vnitřní představou světa a naším vnějším pozorováním? Pozorujeme stejnou realitu vždy stejně? Čím vším jsme ovlivněni? Bohužel jsem ve snímcích nic dalšího neviděl, a to je málo (v porovnání s Paolo Venturou).

Manolis Baboussis
Manolis Baboussis

Pokud se na tuto akci příští rok butete chtít vypravit – a já to velmi velmi velmi doporučuji – pak mám pro vás několik tipů. Za prvé – dva dny je tak minimum, je dobré vzít si k víkendu ještě alespoň jeden den volna, už proto, že je o víkendu řada výstav uzavřena (což je myslím jeden z mála záporných momentů). Nejlepší je dopředu si zjistit, kdy má která výstavní síň otevřeno a naplánovat si podle toho program. Projít (a vstřebat) všechno je stejně téměř nemožné. Za druhé – pokud víkend, tak nejlépe ten první, kdy probíhají vernisáže, během kterých se jinak zavřené sály otevřou. Za třetí – na Dom umenia si nechte dost času, nejméně půl dne. A za čtvrté – nemá cenu snažit se vidět za každou cenu všechno, lepší je užít si to. Takže zase za rok, budu se těšit.

Napsat komentář