motiv

Eduard Ingriš: dobrodruh s fotoaparátem

Složil šest set písní, mezi nimi slavnou „Niagaru“, šedesát operet, natočil čtyři celovečerní a třináct dokumentárních filmů, vyfotografoval přes 40 000 políček filmu. Byl prvním Čechem, který na voru přeplaval Tichý oceán. Přesto se na něj téměř zapomnělo.

Autoportrét
Eduard Ingriš: Autoportrét, Rio de Janeiro, Brazílie, 1948. © Eduard Ingriš
Život Eduarda Ingriše (1905–1991) byl nejen dlouhý a pestrý, ale především velmi dobrodružný. Ingriš, který se narodil ve Zlonicích u Slaného, byl od dětství pozoruhodně muzikální. Již v patnácti složil první operetu s názvem Inzerát. Ta sice nepatřila mezi jeho nejúspěšnější jako pozdější Rozmarné zrcadlo (1600 repríz), ale na jeviště se skutečně dostala. Po studiích se Ingriš celé dvě desetiletí věnoval hudbě. Skládal operety, psal písně („Teskně hučí Niagara…“ je tou opravdu nejznámější), skládal hudbu ke krátkým filmům, byl vášnivým vyznavačem trampingu. Od třinácti let sice fotografoval, ale jeho zájem o fotografii přece jen poněkud ochladl, když v devatenácti dostal svou první filmovou kameru.

Nádraží
Eduard Ingriš: Železnice z Cerro de Pasco do Limy, Peru, 1948. © Eduard Ingriš
Když v roce 1947 odjel do Jižní Ameriky, ještě netušil, že už se domů nikdy nevrátí. V roce 1948, po tzv. Vítězném únoru, se totiž v Rio de Janeiru dostal do zapeklité situace. Do Československa se vrátit nechce, ale jako občan komunistického státu nedostane vízum do Argentiny a nepodaří se mu prodloužit ani to brazilské. Ingriš situaci řeší po svém: obstarává si falešný pas a vydává se na dobrodružnou cestu proti proudu Amazonky a přes Kordillery do peruánské Limy. Tam stráví dalších čtrnáct let svého života. V této době již intenzivně fotografuje. Otevírá si vlastní ateliér, fotografuje peruánskou krajinu, architekturu, věnuje se tzv. sociálnímu dokumentu, reklamní tvorbě, ale i fotografování známých osobností včetně hollywoodských celebrit (dokonce zhotovuje oficiální portréty peruánského prezidenta Manuela Prady). V roce 1949 se seznamuje se známou cestovatelskou dvojicí Hanzelkou a Zikmundem a ve svém studiu zpracovává i jejich fotografie.

Fotograf
Eduard Ingriš: Fotograf ve městě Talara, Peru, 1955. © Eduard Ingriš
V roce 1954 se Ingrišovi blíží padesátka a vše nasvědčuje tomu, že život úspěšného a zavedeného fotografa, který publikuje i v takových časopisech jako je Time a Life a vyhrává i mezinárodní fotografické soutěže, již nic dramatického nenaruší. Právě v tu chvíli však dochází v Ingrišově životě k druhému významnému zlomu. Seznamuje se totiž se známým norským etnologem a mořeplavcem Thorem Heyerdahlem, autorem legendární knihy Ve znamení Kon-Tiki. Ingriš se pro jeho myšlenky nadchne natolik, že se rozhodne osobně potvrdit Heyerdahlovu teorii o migraci původních obyvatel Peru do Polynésie. Již o rok později se uskuteční první Ingrišova plavba na balzovém voru nazvaném Kantuta. Výprava končí po 95 dnech v obrovském vodním víru… O necelé čtyři roky později vyplouvá Kantuta II a po čtyřech měsících skutečně doplouvá do Francouzské Polynésie. Teorie je potvrzena, cesta zdokumentována na mnoha negativech i filmových pásech. A hned poté – právě ve Francouzské Polynésii – vznikají Ingrišovy patrně nejpůsobivější fotografie. Na podzim roku 1959 se Ingriš vrací zpátky do Peru, kde stráví ještě tři následující roky. Od roku 1962 žil v USA, převážně v Los Angeles. V roce 1991 zemřel v americkém Renu, jeho ostatky byly uloženy v rodných Zlonicích.

Trojice
Eduard Ingriš: Peru, 1953. © Eduard Ingriš
V letošním roce by Eduardu Ingrišovi bylo rovných sto let. Jeho dobrodružný, v mnohém i dnes inspirativní život zaujal fotografy Ivo Gila a Jaroslava Prokopa tak, že se začali probírat Ingrišovým obsáhlým archivem. Ingriš po sobě nezanechal jen přes 40 000 filmových políček a mnoho metrů filmového pásu, ale také svérázné, soustavně a pečlivě vedené deníky, mnoho notových zápisů, korespondenci a nejrůznější suvenýry z cest. Gil s Prokopem vybrali ze čtvercových negativů 6x6 stovku nejzajímavějších záběrů a nazvětšovali je do formátu 33x33. Některé z nich jsou až překvapivě krásné (jeden příklad za všechny: Ostrov Raiatea, Francouzská Polynésie, 1959). Několik mimořádných fotografií zvětšili ještě víc (na 50x33) a doplnili je Ingrišovým svérázným komentářem. Například ke snímku Indiána odpočívajícího v síti (Náčelník kmene Yagua z Amazonských pralesů, 1958) si Ingriš poznamenal: „Když Indiánka cítí, že nadešel čas jejího porodu, odejde do lesa, vždy blízko vody. Když se dítě narodí, vykoupe je i sebe a vrátí se do vesnice, jako by se nic nepřihodilo. Od té doby pokračuje ve své denní práci, novorozeně přivázané k levému boku. Indiáni gratulují královně tím, že se dotknou jejího ramene. Manžel musí mít úplný klid. Mezitím si manžel lehne do sítě a naříká, jako by on měl porodní bolest. Žena musí pokračovat v denní práci a ještě chlácholit manžela při jeho falešných bolestech porodu.“

Výstava ke stému výročí českého dobrodruha Eduarda Ingriše je objevným počinem. Není jen překvapivým svědectvím o českém cestovatelství poloviny 20. století a dobrodružném životě českého fotografa v cizině, ale hlavně prvním představením řady vynikajících fotografií ze světa, který pro nás má dodnes příchuť exotiky. Po Magic Moments II je další povedenou výstavou jindřichohradeckého Národního muzea fotografie.

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný
Diskuse k článku
lucka6.8.2005, 18:27odpověď
 ...
Šárka13.8.2005, 20:27odpověď
Tomáš Kincl23.8.2005, 17:04odpověď
Jarda26.8.2005, 15:30odpověď
Dušan5.3.2012, 09:14odpověď

přidat příspěvekpříspěvky e-mailemzobrazit vše stromovězobrazit vše podle data

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace