motiv

Fotografie zdaleka: Crewdson vs. Ishiuchi

Zamyšlení nad dvěma probíhajícími pražskými výstavami.

Noční můry amerického maloměsta

Twilight 1
Gregory Crewdson: z cyklu Twilight, 1998-2001. © Gregory Crewdson
Šestačtyřicetiletý americký fotograf Gregory Crewdson, jehož velká retrospektiva je právě k vidění v pražském Rudolfinu, rozhodně nenechává nic náhodě. I když svá ústřední témata načrtl již ve svém starším černobílém cyklu Hover (Vznášet se, 1996–1997), vzápětí pochopil, že pokud chce oslovit širší publikum, musí hledat jiné cesty. Proto nezůstal pouhým fotografem, ale začal pracovat jako režisér vlastních snímků. Poučil se ze špičkových produktů ze světa popkultury a pochopil, že se při realizaci náročnějších projektů neobejde bez cizí pomoci. Začal proto najímat početné – až stopadesátičlenné – štáby spolupracovníků různých profesí. Výsledkem týmové práce byly s postupem let stále větší, technicky dokonalejší a nákladnější fotografické obrazy, které zachycovaly do detailu vykalkulované, ale zároveň znepokojivé obrazy amerického maloměsta.

Twilight 2
Gregory Crewdson: z cyklu Twilight, 1998-2001. © Gregory Crewdson
Proč vlastně Crewdson budí svými fotografiemi takový rozruch? Jak přišel ke své pozici kultovního autora a jak je možné, že se mu milionové náklady na jeden snímek vyplácejí? Zkusme na tyto otázky najít uspokojivou odpověď. Crewdson především rezignoval na tradiční fotografické postupy a nahradil je "filmovou řečí“. Jeho na první pohled bizarní obrazy proto nejsou tak výlučné a nestravitelné, jak se navenek tváří. Crewdson nejde proti proudu; svým způsobem současným trendům naopak přitakává. Divák je při pohledu na ně sice překvapený, ale přesto v nich nijak netápe; některé mu dokonce připadají povědomé. Dalším důležitým faktorem Crewdsonova úspěchu je, že jako jeden z mála fotografů dokázal přesně vystihnout pocit deziluze a skepse, který se rozšířil v americké společnosti na konci tisíciletí. Proto se publikum v jeho vizích našlo a proto byl jejich dosah větší, než se dalo předpokládat.

Z uměleckého hlediska je Crewdson autor spíš monotematický. To, co naznačil ve zmíněném cyklu Hover, o něco později rozvinul ve svém vrcholném cyklu Twilight (Soumrak, 1998–2001). V následujících souborech Dream House (Dům snů, 2002) a Beneath The Roses (Pod růžemi, 2005–2007) své dřívější motivy sice zručně dál rozvíjel, ale kladl při tom důraz především na vnější efekt svých fotografických obrazů. Angažováním holywoodských celebrit jako aktérů svých „příběhů bez děje“ jen potvrdil své směřování k pozici fotografické hvězdy.

Vyrovnat se s vlastní minulostí

Endless
Miyako Ishiuchi: č. 1 z cyklu Endless Night, 1980 © M. Ishiuchi
Zatímco Gregory Crewdson na svých rozměrných plátnech zachytil pochmurné existenciální nálady současné Ameriky a k vyrovnání se s vlastní životní krizí mu posloužil jeden z bočních projektů nazvaný Natural Wonder (Zázrak přírody, 1992–1997), pro senzitivní japonskou autorku Miyako Ishiuchi je celoživotní tvorba způsobem, jak najít své pevné místo na zemi a jak se vyrovnat s vlastní minulostí.

I když Miyako Ishiuchi pracuje převážně tradičním způsobem, tj. fotografováním na černobílý materiál, její navenek neefektní a převážně intimně laděná tvorba jde proti proudu a zavedeným konvencím mnohem víc než fotografie Gregoryho Crewdsona. Už například tím, že proti všeobecně rozšířenému kultu mládí a krásy programově staví kult starého těla. Tomuto tématu věnuje hned několik pozoruhodných cyklů – především 1906 to the Skin (1906 až na kůži, 1991–1993), Mother´s (Matčiny věci, 2000–2005) a nakonec i cyklus snímků horních i dolních končetin svých vrstevnic nazvaný prostě svým rokem narození 1.9.4.7. (1988–1989). Naproti tomu své rané soubory věnovala ostrovu Jokosuka, kde strávila téměř celé dětství. Bez okázalosti se tu vrací k místům, která jí byla blízká nebo ji jako dítě fascinovala. S láskou a něhou fotografuje stísněné zatuchlé byty, v nichž se před desítkami let žilo, stejně jako pokoje prostitutek, které si v nich vydělávaly ještě předtím, než se prostituce v roce 1958 stala v Japonsku nezákonnou.

Mothers
Miyako Ishiuchi: č. 35 z cyklu Mother‘s, 2002 © M. Ishiuchi
Zvláštní místo v tvorbě Miyako Ishiuchi má její poslední cyklus nazvaný Matčiny věci. Autorka se jeho prostřednictvím vyrovnává s náhlou smrtí své matky. Matka byla její nejbližší osobou a v posledních letech i důležitým fotografickým objektem. Když zemřela, Miyako Ishiuchi si neodvažovala vyhodit věci, které po ní zbyly. Potom se jako fotografka rozhodla k tomu nejpřirozenějšímu, co mohla udělat: věci po zemřelé vyfotografovala. Pak bylo pro ni snazší se jich zbavit.

Výstava Miyako Ishiuchi (Fotografie 1976–2005) je pozoruhodná ještě z jiného úhlu. První retrospektiva této významné japonské fotografky totiž vznikla v přímé režii pražské galerie Langhans. To, že bude z Prahy putovat i do dalších evropských měst, je pro galerii nepochybně prestižní záležitostí.

Crewdson a Ishiuchi: dvě podoby současné fotografie

Endless
Miyako Ishiuchi: č. 11 z cyklu 1.9.4.7, 1989 © M. Ishiuchi
Kdyby se umění dalo poměřovat stejně jednoznačně jako sportovní utkání, byl by jednoznačným vítězem Crewdson. Nejenže je mnohem známější, ale jeho fotografické „obrazy“ jsou mnohem velkolepější a prodávají se mnohem dráž než nenápadné snímky Miyako Ishiuchi. O spolupráci s Crewdsonem navíc stojí i hollywoodské hvězdy, což zvyšuje jeho prestiž i v kruzích, které se jinak se světem umění zcela míjejí.

Naštěstí se umění tak jednoduše poměřovat nedá. Počet prodaných vstupenek a nakonec i ceny fotografií na trhu s uměním nemusí bezezbytku vypovídat o jejich hodnotě. V Praze tak můžeme vidět dokonalý fotografický produkt vedle intimních záběrů japonské fotografky, kterou pro Evropu navíc objevila pražská galerie.

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace