motiv

Inventura dokumentaristických projektů – víra v pravdivost fotografie

19.9.2002 - Pavel Štecha - Eseje
Při přípravě přednášky na profesorské jmenovací řízení jsem si uvědomil, že mě nejvíce zajímají změny, ke kterým došlo po roce 1990 a které se týkají víry v pravdivost fotografického obrazu a změn v chování lidí, agentur, nakladatelství a medií vůbec, ve vztahu k fotografii.

Předpokládáme, že fotografii vychází z reality. Z něčeho, co určitě muselo existovat.

Fotografie byla nazývána otiskem skutečnosti. Pokusím se uvažovat do jaké míry je to pravda.

Manipulace, pravda a objektivita kontra komentář a osobní stanovisko.

Úvaha se bude týkat fotografie žurnalistické, ale i fotografii zvané dokumentární nebo dokumentaristické.

Oblíbené slovo fotografova slovníku dnešní doby je manipulace. Myslí se tím zásahy, většinou pomocí počítače. Prakticky vše lze změnit, upravit, vylepšit. Stačí pouze mít jednotlivé “ingredience” a začít vařit. Prostředí, osoby, jejich části, předměty, vše se dá do “kotle”, zamíchá a nová skutečnost může začít. Je “virtuální”, není opravdová. Ovšem otázkou zůstává, jestli a kdy vůbec fotografie byla věrohodným otiskem skutečnosti.

Fotografie, tedy fotograf, který snímek vytváří, vždycky pracuje s výřezem skutečnosti. S tím co je ukázáno, ale také s tím, co ukázáno není.

Dále fotograf vybírá a určuje, kdy zmáčkne spoušť, tedy kdy zastaví čas. Zastavení času je jedno z výrazných specifik média. Obě možnosti mohou výrazně ovlivnit pravdivost, řekněme objektivnost “otisku skutečnosti”. Jedním snímkem se dá dokázat, že např. demonstrace se zúčastnila hrstka lidí nebo naopak. Je nutné pouze zvolit vhodný úhel záběru. Stejně tak je to s časem. Budeme-li sledovat tak objektivní veličinu, jako je počet lidí na určitém místě, vhodně vybraný moment může ukázat pravý opak objektivního sčítání.

Kde je tedy ona objektivita fotografie, otisku skutečnosti?

Fotografii vytváří člověk, který drží kameru. Ten určuje, co fotografovat, kam zamířit, kdy zmáčknout spoušť. Fotograf dokumentarista nebo novinář realitu nevytváří, ale je schopen ji přetvářet, upravovat. Je pozorovatelem, nikoli však objektivním a už vůbec ne nestranným. Používá fotografii jako vizuální jazyk. Snímek je tedy spíše jeho komentářem toho, co se děje.

Fotograf sděluje svůj názor na danou realitu, dokládá svůj postoj.

Povšimněte si, že vůbec nemluvím o přímé manipulaci, kdy někoho nebo něco vymažeme, vyretušujeme. Politik, který se znelíbil, provinil nebo který by zbytečně “rušil” ostatní zobrazené, se zlikviduje. Byla-li retuš provedena profesionálně, čtenář či divák nic nepozná.

Aranžmá nebo přistižení skutečnosti? Může divák důvěřovat fotografické informaci?

Divák, čtenář ale fotografii stále věří. Mimochodem věří lecčemu, co je publikováno a tak se nemůžeme divit úspěchu bulvárních medií. Ale to není předmětem mého zájmu.

Fotografie má obrovskou schopnost dokumentární. Několik banálních snímků ukazujících tatínka s právě narozenou dcerou Marion, a každý rok další obyčejný snímek, po dobu 33 let, kdy tatínek postupně “sesychá” a dcera “ženští”, se stává úžasným dokladem života každého z nás. Žádná manipulace, žádné citace, žádná instalace. Pouze “mrazení” z dokumentace rytmu života.

Můžeme se ptát, zda je manipulací, když slavný tvůrce fotografických esejů v časopise LIFE W. Eugene Smith vidí, ale nestihne vyfotografovat moment koupání japonské matky se slepou dcerou postiženou nemocí z otrávených ryb. Situace je silná, symbolická. Musí fotograf striktně respektovat běh skutečnosti a oželet snímek? Jistý “fundamentalismus” určitého období (H. Cartier-Bresson) to přikazoval. Je to však nutné? Kde je hranice aranžmá a skutečnosti? A co divák? Měl by toto vědět nebo se má soustředit na to, co fotografie sděluje?

Jeden tuzemský příklad:
Oldřich Karásek kdysi v šedesátých letech aranžoval situace na veřejnosti, které na fotografiích vypadaly velmi autenticky. Dokonce vyhrál jakousi soutěž s fotografií slepce, který zakopl a bílá hůl letí přes přechod za nezájmu procházejícího davu. Situaci nahrával s “herci” několikrát a jak lehce cynicky později prohlásil: lidé mu spílali, že užívá blesk a slepec kvůli tomu klopýtá. Problém byl patrně pouze ve skutečnosti, že fotograf aranžmá nepřiznal a soutěží byla přitom oceněna jeho pohotovost. To však nic nemění na faktu, že tato fotografie nese silné poselství.

Před několika lety kdosi objevil a publikoval, že slavný snímek Roberta Capy z občanské války ve Španělsku, je aranžovaný. Padající, umírající republikán, který zrovna “dostal kulku” je, po prohlédnutí dalších následných snímků, viděn dále stále živý, běžící a bojující. Nemohu se ubránit pocitu, že onen novinář, zpochybňovatel autentičnosti snímku hledá cestu, jak upozornit hlavně na svou osobu, svůj výzkum. Zdá se mi absurdní, aby fotograf v bojové vřavě instruoval vojáka, jak zahrát smrt. Nicméně možné to je a peníze, sláva, prestiž mohou fotografa i “herce” přinutit i k horším nápadům.

Rovněž tak případ Roberta Doisneau, který údajně zaplatil dvojici (fotografie z Paříže roku 1950), která se líbala na ulici.

Možná padající republikán a řada dalších slavných fotografií jsou nahraným divadlem. Na jejich závažnosti a vyznění to nemusí nic měnit. Fotografie, jsou-li silné, nesou vzkaz. Jsou poselstvím. Trochu váhám, ale musím to slovo užít, jsou paradoxně pravdivé.

Mohu přiznat jen drobné rozčarování, že fotografové nebyli dost pohotoví a své aranžmá nepřiznali.

Situace začínajícího, ale veřejnosti předstírajícího “renomovaného slavného amerického fotografa” Roberta Capy, tlačila autora reportáží k senzacím. Nakonec Capa i Doisneau a řada dalších doložili svým dílem, že nešlo o jednotlivé senzace, ale o humanistický výzkum a tvorbu.

Smithova fotografie je jiný případ. Fotograf při hovoru o snímku přiznal opakování situace. Matku požádal, aby událost prostě znovu zopakovala a ona svolila.

Najít hranici, co se může, co je “košer” z hlediska společnosti a z hlediska fotografa i jeho profese, je často velice těžké.

Někdy stačí i pouhé zatajení faktu, jak fotografie vznikla. Autorka výstavy “1989 očima fotografů” Daniela Mrázková nepublikovala fakt, že jeden z vystavujících pracoval při dokumentování nepokojů pro policii. Tento fotograf mohl bez rizika zatčení, bití či zabavení materiálů “svobodně pracovat”. Ostatní nikoli. Neuvedení tohoto faktu vede diváka k pocitu, že režim respektoval práva novinářů a dokumentaristů, stejně tak jako v jiných demokratických zemích. Realita a historie byla tak pouhým neuvedením tohoto faktu zmanipulována.

Nicméně snažím se hovořit o důvěře ve fotografii, o pocitu diváka, zda zobrazená situace má reálný podklad nebo zda se více a více začínáme pohybovat ve světě virtuálním, kdy media, reklama a hlavně televize nám přikazuje, jak se chovat a jak žít. A vlastně co je normou chování a “správného” života.

Jakou úlohu v této zvláštní hře hraje fotografie a hlavně jak se bude měnit a vyvíjet jako medium a jak to bude s důvěrou v existenci obrazu. Musím přiznat, že nevím.

Některé obrazové informační agentury textově dokládají, že u jejich snímků nedochází k žádnému zásahu do fotografického obrazu. Můžeme a musíme jim věřit?

Jednou z novinek poslední doby v jednání agentur, časopisů a jiných institucí používajících fotografie, je nutnost doložit souhlas fotografovaného s užitím, s publikováním. Tento, možná pochopitelný fakt, výrazně mění a omezuje “svobodné” toulání, zaznamenání a dokumentování obyčejných lidských životních situací fotografy. Přitom jsme snímáni v bankách, u benzinových pump, na náměstích a dokonce i v některých domech lépe situovaných jedinců, které jsme třeba navštívili.

Nemohu nepřipomenout reakci fotografa, kterého všichni milujeme pro jeho dílo a zvláště kvůli pravdivosti jeho, život zobrazujících fotografií. H.C-Bresson, který celý život pokradmu dokumentoval, když byl jednou sám fotografován při své přednášce v Praze, fyzicky napadl fotografa, který ho proti jeho vůli fotografoval. Pravdou je, že H.C-Bresson předem oznámil, že si fotografování své osoby nepřeje.

Fakt, kdy se fotograf mohl volně toulat, mířit na své “oběti” a volně vybírat a tisknout spoušť, je definitivně pryč. Alespoň v “civilizovaných” zemích. Dnešní dokumentaristé tedy jezdí do “zaslíbených” zemí, jako je Ukrajina, Indie, Tibet nebo někam na venkov atd., kde lidé neprotestují, nepodezřívají fotografa a nechají se tímto “agresivně terminologickým” mediem (ve spojení s fotografií jsou užívána slova spoušť, mířit, zacílit, ale i vzít snímek atd.) zaznamenávat a možná jsou i rádi za kontakt s někým cizím.

Civilizace přináší nedůvěru, podezření ze zneužití snímků a spoustu práce pro právníky. Přitom fotografie zůstává jen tím “papírovým otiskem”. Duši nebere, tělu neškodí. Nebo je to jinak?

Velmi mne vzrušuje a zajímá, jak se to s tou fotografií a důvěrou v ní, bude vyvíjet.

Právo na informaci, právo na ochranu osobnosti a fotografie.

V České republice není zákonem jasně stanoveno, jak fungují omezení při fotografování lidí. Spojené státy americké mají vypracovány poměrně jasně formulované zákony, doložené řadou precedenčních případů. V nich se střetává ochrana soukromí a právo na informace. Existuje dokonce seznam veřejných prostor, kde se fotografovat dovoluje a kde fotografování vyžaduje speciální povolení nebo kde to možné není. Restrikce vycházejí ze soukromí a soukromého vlastnictví. Dům, byt, hotel, auto. Tam všude je třeba žádat souhlas. Dále se hlídá, aby fotografie nebyla užita bez souhlasu fotografovaného k podpoře prodeje výrobku. V učebnicích a knihách, které se zabývají těmito tématy je často zdůrazňováno, aby se fotograf ptal sám sebe, jestli může, jestli smí a aby vědomě neubližoval.

Jedno z důležitých hledisek je právo veřejnosti na informace, dozvídat se zpravodajsky cenné a hodnotné informace.

Dříve u nás platilo, že v případě, že člověk netušil, že je fotografován a jeho snímek se objevil v tisku či v některé reklamě či jinde, musel nejdříve dokázat, že je na snímku zobrazen právě on. Dále musel doložit, že mu tato publikace ublížila.

Asi před třemi lety užila jistá reklamní agentura fotografii, která “jakoby z oka vypadla” a podobala se fotografii, za kterou fotograf ČTK obdržel cenu v jediné fotografické novinářské soutěži u nás Czech Press Photo. Fotografie, ta z ČTK, ukazovala papeže, který si zakrývá oči a před ním defilují dívky v krátkých minisukních. Fotografie možná lacině pracující se zkrácením prostoru pomocí teleobjektivu. Optický efekt přibližuje aktéry snímku a papež jakoby reaguje na procházející dívku. Agentura fotografii znovu vytvořila s hercem podobajícím se papežovi a sukénka byla ještě kratší. K tomu byl užit slogan ve smyslu, že určitý nápoj umožní, že zmůžete více než můžete. Překvapila mě reakce ČTK, která se ani nepokusila reklamní agenturu, která zneužila “duchovního vlastnictví” fotografa a snímek opsala, žalovat. Mohl tak vzniknout precedenční případ, který v případě, že by soud uznal duševní vlastnictví, mohl sloužit pro budoucí zneužívání a využívání fotografií.

V Americe může fotograf snímat z veřejného prostoru, ulice, chodníku i dění na zahradách, v oknech i domě, ale nesmí narušit vlastnictví a bez povolení na zahradu vstoupit. Rovněž tak nesmí užívat příliš extrémní teleobjektiv a hledat extrémní úhly záběru, jako je např. lezení po stromech atd. Fotograf je limitován běžným pohledem chodce z ulice. Je vidět, že jakékoli stanovení omezení je všude na světe velmi těžké. Často cit, redakce a bulvární či méně bulvární orientace časopisu, kde je zaměstnán, fotografa určuje a orientuje.

Fotografové zaměření na celebrity označovaní italským slovem paparazzi (prý výraz pro hmyz podobný komáru) mají právo na práci, právo fotografovat. Objekt jejich zájmu má zase právo na soukromí. V případě amerického fotografa (Ron Galella) soud rozhodl, že se musí držet nejméně 100 yardů daleko od domu Jackie Kennedy-Onassisové a 50 yardů od její osoby. Později slevili na 25 yardů. Povšimněte si však, že soud fotografovi práci nezakázal. Pouze ho omezil.

Rozdíl je i v užití. Jednalo se ne o reklamní, ale zpravodajské využití. Později bylo konstatováno, že v tomto případě šlo o extrémní obtěžování, aby se zabránilo diskusím o omezování svobody tisku a práva veřejnosti na informace...

Pravdivost a objektivita fotografie: rozpornost média, které je současně informační i autorské.

Nakonec si můžeme položit otázku zda fotografie má právo na to, aby existovala. Po všech uvedených pochybnostech, nedůvěrách a subjektivních či objektivních významech a výkladech. V éře digitalizace, kdy se vše rozkládá, tedy na body a čísla. V době teroristických útoků, strachu ze sledování a změn v našich životech.

Podívejme se na však na fotografii jako na vizuální médium, na vizuální jazyk s jedinečnou možností zastavení času a uchováním vzpomínek. Zhodnoťme při svém posuzování a možná i potlačme přímou vazbu média na skutečnost, a zdůrazněme autorství a osobní stanovisko fotografa.

Fotografie také nesporně pracuje s výtvarnou, obrazovou kvalitou. Ovlivňuje vkus diváka, jeho vnímání a porozumění obrazu.

V době, kdy se jednotlivé umělecké discipliny neuzavírají do sebe, ale naopak prolínají a vzájemně provokují, je fotografie jako dynamické a snadno ovladatelné médium schopná významně ovlivnit vnímání a možná i způsob života jedinců ve společnosti. I když to při mém pochybování a úvahách o fotografii tak nevypadá, fotografii mám rád a výrazně ovlivnila můj život.

Snažím se, se všemi svými pochybnostmi a úvahami seznamovat studenty ateliéru fotografie VŠUP. Domnívám se, že zodpovědný tvůrce, novinář i redaktor se těmto otázkám nemůže vyhnout.

Pavel Štecha
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný
Diskuse k článku
Miloslav Kukla19.9.2002, 13:28odpověď
radka19.9.2002, 23:15odpověď
Walther Krupinsky19.9.2002, 21:26odpověď
Jarda(F) Forst20.9.2002, 07:43odpověď
Petr Ježek20.9.2002, 10:23odpověď
DaB23.9.2002, 12:41odpověď
Pavel Stecha21.9.2002, 10:57odpověď

přidat příspěvekpříspěvky e-mailemzobrazit vše stromovězobrazit vše podle data

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace