Místa zasvěcení Jana Pohribného

Jan Pohribný patří mezi fotografy-krajináře, kteří před počítačovými úpravami záběrů dávají přednost důkladné práci přímo v terénu. Není to krajinář v tradičním slova smyslu, ale fotograf, který zajímavá místa dotváří především světelným paprskem.

Jan Pohribný: Jinosvětská, z cyklu Nová doba kamenná, 1997, © Jan Pohribný

Výstava Jana Pohribného (1961) nazvaná Místa zasvěcení je umístěna v ambitu Místodržitelského paláce Moravské galerie v Brně. Zabírá vlastně jen chodbu u příjemné kavárny Podobrazy. Výstava proto působí dojmem, že je tu jen mimochodem, že jen dokresluje prostředí. Sednete-li si do kavárny, pak některé záběry můžete vidět přes sklo. Je to příjemné, protože Pohribného fotografie jsou velmi líbivé. Dá se dokonce říci, že jsou svým způsobem dokonalé: jejich zářivé barvy a tajemná, mystická atmosféra musí zaujmout každého, kdo má smysl pro věci „mezi nebem a zemí“ nebo alespoň špetku romantiky v duši. Je pravda, že autoři, kteří dnes dělají podobné věci jen pomocí počítače, sklízejí spíš posměch než uznání umělecké kritiky, ovšem Pohribný je přece jen jiná kategorie: pokud se někdy dostane na samou hranici kýče, dokáže se udržet na té správné straně. Není to také žádný začátečník: fotografickými seancemi v krajině je posedlý už od dob studií, kdy začal vytvářet svůj první významný cyklus Pigmenty (1981–1984). Dnes je to vyzrálý autor s vlastním charakteristickým stylem, zastoupením ve významných sbírkách a pedagog s řadou napodobitelů.

Jan Pohribný: Sluneční zápisky, z cyklu JanČin, 1998, © Jan Pohribný

Výstava nazvaná Místa zasvěcení je tematickým výběrem z Pohribného fotografické tvorby. Podle autora je v první řadě „hledáním vlastní identity, prapůvodního spojení s přírodou a se zákony kosmu“. Nenajdeme tu nic ze zmíněných raných
Pigmentů ani z proslulých Létavců (1985–1988). Současná výstava je v podstatě výběrem z Pohribného zcela zásadního, nejobsáhlejšího a podle všeho ještě neuzavřeného cyklu Nová doba kamenná (1988–2004) a duchovněji laděného souboru JanČin (1993–2000).

Jan Pohribný: Vnitřní světlo, z cyklu Nová doba kamenná, 1993, © Jan Pohribný

Jan Pohribný již léta patří mezi nejvýraznější české fotografy-krajináře. Není to však v žádném případě realista, který by se spokojil s prostým záznamem krajinných motivů. Pohribný hledá místa, která sálají svou vnitřní energií: ta jej potom inspirují k tvůrčí práci. Jeho práce v krajině má podobu rituálu, při němž pečlivě připravený fotograf vybraná místa probouzí svou vlastní aktivitou. Pracuje převážně za soumraku či při rozednívání, protože je to doba nejvhodnější pro práci se světelnými zdroji. Sám nebo s asistenty se pak pohybuje v záběru s halogenovými lampami nebo bleskovými světly, jimiž „posvátná“ místa ohraničuje, obkresluje, zabarvuje nebo jinak zvýrazňuje. Pracuje převážně velkoformátovou kamerou a používá při tom velmi krátká ohniska. Dlouhá léta – a ve volné tvorbě je tomu tak patrně i dnes – dával přednost klasické cestě negativ-pozitiv, přičemž si i pozitivy sám zpracovával. Dnes už přiznává, že se počítačové manipulaci sice dlouho vyhýbal, ale nakonec ho k ní přivedla časová tíseň při přípravě reklamních fotografií. Jeho poslední volná tvorba proto většinou citlivě kombinuje přístupy, které nejsou zase tak protikladné, jak by se tradičněji orientovaným tvůrcům mohly zdát: práci v terénu s filmovým aparátem, skener a photoshop. Důležitý je však výsledek a v souvislosti s ním se vynořuje řada nesnadno zodpověditelných otázek: Dá se jednoznačně říci, že jsou Pohribného klasické fotografie z 80. a 90. let lepší než jeho počítačově dotvořené snímky z posledních let? Projevuje se ve starých snímcích nějakým výraznějším způsobem autorova vložená energie? Dá se ve výsledných záběrech vůbec rozlišit, kdy jde o počítačovou manipulaci a kdy o energii vynaloženou přímo před objektivem? A není vlastně anachronismem pranýřovat v dnešní době fotografy za to, že své snímky počítačově upravují?

Jan Pohribný: Pampelistars, z cyklu Nová doba kamenná, 2002, © Jan Pohribný

Jak již bylo řečeno výše, Jan Pohribný patří mezi nejvýraznější české krajináře současnosti. Výstava nazvaná Místa zasvěcení představuje sice představuje řadu Pohribného novějších prací (zde je namístě poznamenat, že snímek pampeliškového pole ve Finsku nazvaný Pampelistar (2002) přece jen postrádá sílu řady jiných vystavených fotografií), ale zároveň připomíná klasické autorovy fotografie, které i po letech vzbuzují údiv. Patří mezi ně především Jinosvětská (1997), Vnitřní světlo (1993), Mapy paměti (1993) a Mrak (1998). Těšme se tedy z fotografií pozitivně naladěného autora, který se svou prací již dlouhá léta pokouší obnovit přerušený dialog mezi nebem a zemí. Jeho fotografie mají i duchovní rozměr, díky němuž se můžeme alespoň na chvíli odpoutat od všech pozemských trablů a pokusit se o komunikaci s dávno zaniklými civilizacemi nebo hledat cestu k tajemství dávných rituálů.