motiv

Neseriózní fotografie seriózních autorů

Fotografové si hrají: do výstavní síně se dostaly nejen výstavní zvětšeniny fotografií z mobilního telefonu, ale také velká série humorně laděných, digitálně manipulovaných snímků.

Mobilky Karla Cudlína

Z tramvaje
Karel Cudlín: Z tramvaje, 2006 © Karel Cudlín
Zatímco před několika lety fotoaparát v mobilním telefonu spíš vzbuzoval úsměv na tváři, během krátké doby se z fotografování mobilem stála svébytná fotografická disciplína. Díky rychlému rozvoji miniaturních digitálních přístrojů se fotografování mobilním telefonem stalo samozřejmou součástí každodenní fotografické praxe a fotografie pořízené objektivem velikosti zrnka rýže se z displejů telefonů a počítačů brzy dostaly i na fotografický papír. Není divu, že nedlouho poté doputovaly i do výstavních síní

Voyeur
Karel Cudlín: Voyeur, 2006. © Karel Cudlín
Jednou z prvních výstav fotografií z mobilního telefonu v českých galeriích jsou Mobilky uznávaného dokumentaristy Karla Cudlína (1960). Připomeňme, že Cudlín vešel ve známost nejen jako jeden z fotografů bývalého prezidenta Václava Havla, ale především jako činorodý fotožurnalista z líhně Mladého světa, sedmnáctkrát oceněný v soutěži Czech Press Photo. I když již před rokem 1989 proslul svými jemně ironickými dokumentárními fotografiemi, těžištěm jeho práce jsou cykly z 90. let, ať už tematicky zaměřené na odchod sovětské armády z českých zemí, otázky víry a vyznání nebo na cikánský či židovský svět.

Z tohoto hlediska jsou Mobilky Karla Cudlína jakýmsi úlevným úkrokem stranou, vybočením do soukromé sféry. Cudlín mobilní telefon používá jako osobní záznamník. Až na výjimky však nefotografuje (nebo lépe řečeno, nevystavuje) obličeje svých známých, ale snaží se zachytit především prchavé nálady všedních dní. S oblibou například fotografuje v dešti přes sklo tramvaje nebo přímo od volantu svého auta. V nejlepších momentech ovšem nezapře zkušeného dokumetaristu: nedá mu to, a od „malování“ prchavých okamžiků se vrací zpět k lidem. Jeho Voyeur, jedna z nejlepších fotografií z cyklu Mobilky, je toho dobrým dokladem.

Autoportrét
Karel Cudlín: Autoportrét, 2006. © Karel Cudlín
Nedělejme si však iluze, že by z fotoaparátu v mobilním telefonu mohly vzniknout technicky dokonalé výstavní zvětšeniny. Miniaturní kamery sice prošly rychlým vývojem a svým způsobem začaly přinášet uspokojivé výsledky, avšak limity těchto přístrojů jsou už při malém zvětšení velmi patrné. Z technického hlediska by proto Cudlínovy Mobilky mohly být učebnicí technických problémů digitální fotografie, neostrostí a zkreslením počínaje a posterizací a chromatickou aberací konče.

Cudlínovy Mobilky lze vnímat nejen jako autorovu hru, zábavu a osvobozující vybočení od závažných dokumentaristických témat, ale také jako mírnou provokaci, „štulec“ všem, pro něž je technická dokonalost důležitější než obsah. Cudlín si z nouze miniaturní kamery udělal ctnost, a i když je výsledek polovičatý, ta lepší polovina stojí za to.

Neseriózní fotografie seriózní ženy

Hostina
Stanislava Brůhová: Šmankote, cos nám to objednala?, 2005.© Stanislava Brůhová
Českobudějovická oční lékařka Stanislava Brůhová propadla kouzlu fotografování natolik, že se stalo jejím druhým povoláním. Po absolvování kursu reklamní fotografie Institutu digitální fotografie si v Českých Budějovicích otevřela fotografický ateliér a věnuje se především reklamní tvorbě. Na svých internetových stránkách o svém vztahu k fotografování říká: „Fotografování není pouhý koníček, je to vášeň a posedlost, která dovede záludně a nenápadně člověka pohltit.“ To zní hezky, ovšem po shlédnutí její současné pražské výstavy je zřejmé, že mnohem více než vlastní fotografování ji pohltily možnosti počítačových manipulací digitálních obrázků.

Sestřičky
Stanislava Brůhová: Sestřičky, 2005.© Stanislava Brůhová
Svou velkou kolekcí digitálně manipulovaných fotografií nazvanou Neseriózní fotografie seriózní ženy se nám představuje řemeslně zručná fotografka, inklinující ke zcela konvenčnímu „jazyku“ současné reklamní tvorby. Ze zdí ambitu františkánského kláštera na nás shlížejí desítky fotografií žen a dívek v naučených pózách, důvěrně známých z časopisů, reklamních studií a komerčních fotoateliérů. Opět a znovu se nám tu představuje svět, v němž se na city a emoce jen hraje. Z vycizelovaných tváří modelek připomínajících voskové figuríny vyprchal život, a pokud tu nějaký zůstal, odehrává se výhradně v nacvičených scénkách. Vnější efektnost, která místy působí dost studeně, se autorka snaží odlehčit humorem. Ten však ocení spíš nenáročný divák, protože se vyčerpává v jednoduché situační komice a v humorných popiskách ke snímkům. A tak je možná škoda, že se výstava Stanislavy Brůhové, mimochodem autorky několika knih z cizokrajných zemí, zaměřila na její ateliérovou a reklamní tvorbu a zcela pominula, že se autorka věnuje i cestovatelské a dokumentární fotografii.

Gramofon
Stanislava Brůhová: Gramofonové etudy, 2005.© Stanislava Brůhová
Aby nedošlo k omylu: nemám nic proti reklamní fotografii, pokud slouží svému původnímu účelu. Nemám nic proti tomu, když se opravdoví mistři reklamní fotografie rozhodnou své snímky, mnohdy provokativně posouvající svůj žánr dopředu, vystavit. I když to bylo mnohdy zpochybňováno, i reklamní fotografie je uměním. Avšak líbivé a efektní fotografie Stanislavy Brůhové jsou víc než opravdovou tvorbou především cvičebnicí digitálních úprav fotografií. Celému projektu, vzniklému z opojení nad možnostmi fotografických editorů, chybí – i když to slovo nemám rád – pokora, nadhled a mnohem přísnější výběr. Řečeno autorčinými slovy: Běda tomu, kdo propadne kouzlu počítačových úprav digitální fotografie! Dá se to říci i jinak: Stanislava Brůhová, nesmírně činorodá fotografka a šikovná počítačová operátorka, si na svou velkou výstavu měla ještě nějaký čas počkat.

Nečekaný výsledek

Praha
Karel Cudlín: Praha, 2006. © Karel Cudlín
I když Cudlín i Brůhová ve svých projektech využívají digitální technologie, přesto stojí na opačných březích. Zatímco Brůhová tráví více času úpravami snímků než vlastním fotografováním, Cudlín se po létech strávených v temné komoře rozhodl na technickou kvalitu rezignovat a bavit se fotografováním miniaturním aparátem. Výsledek je nečekaný: zatímco z fotografií, které byly dlouhé hodiny v digitální „komoře“ cizelovány, se život vytratil, ve snímcích pořízených miniaturním aparátem o emoce není nouze.

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný
Diskuse k článku
Michal17.11.2006, 09:14odpověď
Michal Horacek21.11.2006, 09:38odpověď
Iceman21.11.2006, 13:44odpověď
David Sip25.11.2006, 00:15odpověď
Milan Maly7.12.2006, 12:11odpověď

přidat příspěvekpříspěvky e-mailemzobrazit vše stromovězobrazit vše podle data

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace