Podkarpatská Rus 3

V posledním díle putování po Podkarpatské Rusi se podíváme k Siněvirskému jezeru, oslavíme vstup do nového roku, navštívíme vodopád Šipot a na zpáteční cestě si prohlédneme Mukačevo.

Siněvirské jezero
Siněvirské jezero pod sněhem

Máme tu poslední den roku 2003. Dnes se vrátíme do Siněvirského národního parku a navštívíme perlu celého Zakarpatí – Siněvirské jezero. První úsek cesty je už známý, jedeme přes Siněvirské sedlo a Siněvir k bráně do národního parku, ale tentokrát pokračujeme dál a za vesničkou Siněvirská Poljana stavíme u odbočky k jezeru. Dále už musíme pěšky nebo na lyžích, až po asi kilometrovém stoupání stojíme u jezera. I když, pro led a sníh jezero jen tušíme. Velikostí bych ho odhadl asi jako poloviční Prášilské na Šumavě. Vydávám se po okružní cestě na obchůzku jezera. Na druhé straně stojí dřevěná socha Siň a Vira, kteří dali jezeru jméno. Legenda mluví o Virovi, chudém pastevci, a Siň, krásné dívce z bohaté rodiny. Ovšem rodiče jejich lásce nepřáli, nechali Vira zabít a Siň pak naplakala celé jezero. Malý ostrůvek uprostřed jezera je prý Virovým hrobem. Na břehu jezera stojí poměrně veliká turbáza s restaurací. Jedna z mála námi navštívených, kde nemrzneme, ale podle cen je vidět proč, pro místní jde o vyšší cenovou skupinu.

Siň a Vir
Socha Siň a Vira, kteří dali jezeru jméno

Na zpáteční cestě máme poslední možnost užít si v roce 2003 běžky. Asi polovina nás vystupuje s lyžemi v Siněvirském sedle, ostatní pokračují do Mežhorje šetřit síly na nadcházející oslavu. Podmínky už nevypadají tak dobře jako první den, sníh je těžký a mokrý a viditelně ho ubylo, občas se objeví i místo úplně bez sněhu. Kus jdeme po známé cestě k vysílači nad Siněvirem a po chvíli uhýbáme doprava na hřebínek, který nás zavede do Mežhorje.

Silvestr
Oslava Silvestra

Terén pro běžky v této části dobře nevypadá, střídá se prudké klesání a stoupání, ale nakonec je z toho pěkný výlet a za soumraku dorážíme do Mežhorje. Na kraji města, když u brány v plotě sundávám lyže, se dávám do řeči s vrátným a brzy znám novou frázi, kterou dnes uslyším ještě mnohokrát: “S nóvym rókom“.

Tak vzhůru na oslavu Silvestra. A ne jednoho, díky časovému posunu oslavíme Silvestra dokonce dvakrát, jako první místní a o hodinu později náš český. Slavit začínáme na hotelu. Rychle ještě běžím koupit víno na večer, ale je problém, suché nemají, jen “napol suché“. Nevadí, říkám si, bude to něco jako naše polosuché a beru dvě láhve. Později poznávám chybu, místní “napol suché“ je na můj vkus moc sladké, až dezertní. Jaké teprve musí být sladké? Nemám odvahu to zjišťovat, s radostí jsem láhev daroval a šel se věnovat moravské slivovici. Před jedenáctou hodinou se zvedáme a jdeme se podívat na náměstí, jak vítají Nový rok místní. Hlavní postavou večera je děda Mráz se Sněhurkou. Nebo, že by to nebyl děda Mráz, ale opět Mrazík?

Vesnice Pilipec
Vesnice Pilipec
Vesnice Pilipec
Vodopád Šipot
Vodopád Šipot

Jak na Nový rok, tak po celý rok, jen doufám, že to neplatí i pro počasí, které nám dnes moc nepřeje. Máme před sebou poslední výlet. Jedeme pod Boržavskou poloninu do vesnice Podobovec a dále pokračujeme pěšky k vodopádu Šipot. Na své by si tu přišli vyznavači sjezdování, cestou k vodopádu míjíme asi 1,5 kilometru dlouhý lyžařský vlek na Velký vrch. Rozdíl proti našim sjezdovkám je ten, že tu není žádná fronta a ze sjezdovky se jede rovnou na kotvu. Vodopád samotný je, podle množství lidí, docela atrakce. Turistika na Ukrajině zatím není příliš rozšířená, proto pokud je nějaké místo turisticky atraktivní a navštěvované, pak to vypadá asi jako u pramene Labe. Mezi taková místa patří třeba vodopád Šipot nebo Siněvirské jezero. Od vodopádu se nevracíme zpátky do Podobovce, ale procházíme si Pilipec, dlouhou, podél silnice vedoucí vesnici s krásným dřevěným kostelíkem. V místě, kde na nás čeká autobus, navštěvujeme hospůdku. Po chvíli si k nám někdo přisedá a obstojnou češtinou nám říká, že pracoval v České republice a chce nás pozvat na pivo. Dáváme se do řeči a brzy začínáme chápat, proč u nás na stavbách dělá tolik lidí z Ukrajiny v podmínkách, za kterých by našinec nepracoval. Moc dobře vědí, že jsou levná pracovní síla, ale je to pro ně jedna z mála možností, jak získat během tří, čtyř let peníze na vlastní dům. Myslí si o nás to samé například v Německu? Bohužel, asi ano.

Mežhorje
Mežhorje
Mežhorje

Tím náš pobyt na Ukrajině končí, dnes odjíždíme, na zpáteční cestě si ještě prohlédneme Mukačevo. Ráno před odjezdem máme chvíli času, jdu ještě na poštu koupit známky a poslat pohledy. Strašili mě, že na poště je to alespoň na dvacet minut, ale asi mám štěstí, za pět minut je odbyto. Do zahraničí je potřeba známka “Ž“. Dobrý nápad, proč psát na známky hodnotu, když se cena jednou za čas změní? Proto jsou známky označené písmeny, při změně vše zůstává, jen se upraví prodejní cena. Ještě se chci podívat na trh, který se koná každý pátek, ale už jsem bez hřiven, tak musím nejdříve do banky. První je zavřená, druhá sice otevřená, ale peníze nemění, asi novoroční uzávěrka. Co teď? Zkouším se zeptat u přepážky a dostávám odpověď: “Na bazare“. Tak přeci se na trh podívám. V Mežhorje není v kryté hale, ale venku na náměstí a jedné boční uličce. Ptám se u jednoho ze stánků, kde mohu vyměnit, posílají mě kus dál, tam se ptám ještě jednou. Mávnutí rukou, podívám se určeným směrem a už vidím. Nějaký mladík, v jedné ruce hrst hřiven, v druhé hrst bankovek různé měny, ani není potřeba říkat co potřebuji, ukážu deset dolarů, on napočítá hřivny, poděkujeme si a je to. Zdá se, že i podle aktuálního kurzu, ale jak vlastně na místě zjistit aktuální kurz?

Socha Cyrila a Metoděje
Mukačevo, socha Cyrila a Metoděje
Mukačevo, náměstí Míru
Mukačevo, náměstí Míru

Čas odjezdu je tu a nezbývá, než se s Mežhorje rozloučit. Před Chustem máme krátkou zastávku ve vesnici Iza, která je zajímavá výrobou proutěného zboží. Skoro každý má na plotě u silnice vystavené zboží, stačí si vybrat, zaklepat u dveří a zaplatit. Po krátké přestávce pokračujeme dál a naší poslední větší zastávkou je Mukačevo, druhé největší město Zakarpatí, ležící na řece Latorica. Stavíme poblíž centra, kde je, až na asi dva kilometry vzdálený hrad, i většina zajímavostí Mukačeva. Podle žebráků je vidět, že jsme opět ve větším městě, na vesnicích ani v Mežhorje žádní nebyli. Celá hlavní třída s obchůdky a přilehlá ulice s radnicí je nově opravená, proti Užhorodu velký kontrast, ovšem stačí zajít do boční uličky a je vidět, že nová fasáda na domech je jen zepředu. Ale proč si kazit dojem, lépe je vidět věci z té lepší strany a naopak je potřeba pochválit za snahu, protože celá hlavní třída vypadá opravdu pěkně. Když se nedostanu na hrad, nenechávám si ujít alespoň návštěvu trhu. Po týdnu na Ukrajině jsem si zvykl, teď se mezi stánky a lidmi proplétám beze strachu, vybírám to nejlepší a utrácím poslední peníze.

V Mukačevu naše cestování po Podkarpatské Rusi končí, před námi je už jen cesta do Užhorodu na hranice, několikahodinové čekání na celnici a přes Slovensko návrat do Prahy. Tak snad zase někdy příště a pokud vás seriál zaujal, třeba se tam i sejdeme.

Použitá technika: Nikon FM3a, objektivy Nikkor 20/2.8D, Nikon E 35/2.5, Nikon E 100/2.8, blesk Nikon SB-27, filmy Fuji Provia 100F.

8 komentářů u „Podkarpatská Rus 3“

  1. pekne a zaujimave

    Vdaka za pekny serial o “exotickej” ukrajine. Zaujimave aj poucne. Najma ked uvazim, ze to je aj uzemie niekdajsej CSR.

    Odpovědět
  2. pekne 🙂

    zajimave cteni, je dobre se dozvedet take jak to vypada na vychod od nas 🙂 Navstevu Ukrajiny a Ruska mam tez v dlouhodobem planu, ale nejdrive musim ukoncit svou misy v USA. Mimochodem o nas si tu mysli to same co mi o ukrajincich v Cechach, jen penezni prepocty jsou trochu vyssi :))

    Odpovědět
    • RE: pekne 🙂

      Moje sestra byla na školním výměnném pobytu ve Švýcarsku. Ptali se jí tam jestli ví co je to počítač, jestli u nás z kohoutku teče pitná voda a pořád jí dobrotivě dávali čokoládu a podobné pamlsky, zřejmě v domnění že u nás je dostane jen na vánoce…

      Příští rok přijede na výměnný pobyt za sestrou zase Švýcarská slečna a asi se bude divit. Sestra s maminkou nežije zrovna v luxusním domku, ale říkala že je přece jen mnohem modernější než chalupa v té švýcarské vesnici, kde teď strávila týden… 🙂

      Je vidět, že setrvačnost v uvažování lidí je veliká.

      Odpovědět
  3. Podkarpatská Rus 2005

    Dobrý den, Podkarpatskou rus jsem měl tu čest tenhle měsíc navštívit, bez cestovky a na kole.
    Super zážitek. Dovolená za 2000Kč. V obchodě tam maji většinou jenom chleba, vodku a hřebiky. Ale Karpaty!
    Vykašlete se na Švýcary,Američany…ČR je jedna z najvyspělejších zemí na světě! ( v porovnání s timhle SSSR )

    Odpovědět
    • podkarpatská rus 2005

      Souhlasím, až na to, že jsem na vesnicích viděl obchody slušně zásobené a
      v Mukačevu a Užhorodu ani jednodho žebráka, či děti požadující valuty. (Srpen 2005)

      Mirek

      Odpovědět
  4. náhradní díly na Volhu

    Přátelé- cestovatelé, nevíte náhodou, zda se dá sehnat v Užgorodě nebo v Mukačevu náhradní díly na auto Volha r.v. 1989 nebo na tržišti a který den je trh? Díky za odpověď. Jura z Brna

    Odpovědět
  5. Mukačevo trochu jinak.

    Byl jsem letos na 6 ti denním zájezdu na Podkarpatskou Rus, jmenovitě m.j do Mukačeva kde jsem se kdysi dávno narodil. Při hledání rodného domu domu nastal problém, protože ulice ve kterém se dům nachází byla několikrát přejmenována (po Češích Maďaři, Rusové, Ukrajinci). Nakonec za pomoci ochotné místní policie a zejména zřejmě místní mafie jsem za pomoci místního taxikáře dům nalezl, včetně sousedky – babičky, která se pamatovala na Antona – mého otce. Při hledání se našlo tolik ochotných lidí že na ně nemohu zapomenout. Město je upravené, čisté, žádné Potěmkino. Rušný život vě městě začína po 17,00 hod., t.j. v době, kdy ve většině našich srovnatelných měst “chcípl pes”. V obchodech jsou celkem všechny základní potraviny, chléb z auta jsem prodávat neviděl ani zde ani jinde.
    Houfy žebravých dětí jsem nikde neviděl (pokud sami nezavdáte příčinu nabídkou , ale jenom v horách).
    V úrodné části země se vesele staví rodinné domky asi v tom rozsahu jako v okolí Michalovců a Pavlovců na Slovensku koncem 60 let, s výjimkou příšerných paláců rumunských zbohatlíků v okolí solných a proklatě špinavých jezer. Litoval jsem jedině toho, že jsem podlehl různým i internetovým zvěstem o této zemi a nejel jsem tam již dávno.
    Rozhodně, dá-li matka příroda, se tam vypravím nejméně ještě jednou mimo jiné na vynikající koňak (Augustin aj.).
    Srdečně zdraví FJ VI, alias Procházka.

    Odpovědět
  6. moje Podkarpatska Rus

    Podobny zajezd jsem absolvovala koncem leta kdyz byly vinice plne zrajicich hroznu, to bylo nekdy v roce 2000,byla to parada. Pak jeste jednou soukrome jsem objizdela svoje pribuzne o nekolik let pozdeji. Podkarpatskou Rus znam dobre ze sveho detstvi kdy jsem tam jezdivala jako dite kazdy rok na prazdniny k babicce. To bylo na prelomu 50 a 60 let. Mohla jsem tedy porovnat zmeny. Rozdil vesnice dnesni s tehdejsi kde babicka zila byl minimalni a spocival jen v tom ze si lide kolem svych domku postavili ploty. I nove domky byly osklivejsi ale nastesti jich nebylo moc. Uzhorod i Mukacevo se take moc nezmenil krome vystavby soukromych domku v okolnich ctvrtich kterym tam rikaji Beverly hills. Sem tam i nejaka oprava ve stredu mesta ale nic moc. Co mne udivilo je to ze se tam nedaji oficialne vymenit penize v bance. Za banky tam slouzi ledvinky prekupniku na trzistich hlidane milici. Priroda je stale taz jen zohyzdena ruznymi novymi nedokoncenymi rozpadajicimi se stavbami jejich vyznam jsem si nedokazala domyslet, patrne slo o nejake falesne investice. Lide se take nezmenili krome tech co se z nich stali mafiani kteri tam bohuzel maji svuj vliv. Vse stoji za videnou. Ja sama mam v planu jeste vychod Podkarpatske Rusi a vystup na Hoverlu. Moc se tesim.

    Odpovědět

Napsat komentář