motiv

Svět podle Mary Ellen Mark v pražské Leica Gallery

Pokud jste se před nedávnem byli podívat na rozsáhlou výstavu fotografií Karla Cudlína, šli jste do výstavních prostor Nejvyššího purkrabství Pražského hradu. Pokud dnes vyrazíte do stejného místa na výstavu americké fotografky Mary Ellen Mark, půjdete již do Leica Gallery.

Zatímco prostory galerie žádnou zřetelnou proměnou neprošly, výrazně se zvýšilo vstupné. A tak je možné se ptát: bude snad Leica Gallery místem pro prestižní výstavy fotografií nebo spíš tahákem pro náhodné turisty, kterým na nějaké té koruně nezáleží?

Současné fotografické galerie jsou koncipovány v podstatě dvojím způsobem: buď jsou to poměrně malé prostory, jejichž hlavní náplní je prezentace a prodej fotografií, anebo jsou to místa větší, reprezentativnější, evidentně stojící na dotacích nebo sponzorských příspěvcích. Na prodejních galeriích není samozřejmě nic špatného – dokonce v nich nejednou bývají i velmi zajímavé výstavy. Někdy mě však překvapují ceny nabízených fotografií, a tak se sám sebe ptám, podle čeho jsou vlastně stanoveny – podle umělecké hodnoty, stáří a věhlasu autora, nebo (u žijících) spíš podle požadavků fotografa?

Mary Ellen Mark: Z cyklu Ward 81
Mary Ellen Mark: Z cyklu Ward 81

Proč o tom mluvím v souvislosti s nově otevřenou Leica Gallery? Protože tato galerie je hybrid mezi prodejní a výstavní galerií. Zhruba tříčtvrtinový prostor je tu určen pro výstavní účely, zbylá čtvrtina nabízí k prodeji fotografie známých českých autorů. Je tu k mání Karel Ludwig, Václav Chochola, Miroslav Hucek, Jaroslav Kučera, z mladých třeba Adolf Zika. A ceny? Od stovek korun po desítky tisíc… Prodejně-výstavní galerie Leica má jeden zvláštní paradox: návštěvník musí zaplatit vstupné (80,- Kč), aby se mohl podívat do zadního prostoru na fotografie určené k prodeji… Ale dost, pojďme na Mary Ellen Mark a její výstavu s lapidárním názvem Photographs.

Mary Ellen Mark patří k nejznámějším představitelkám současné americké humanistické fotografie. Patří mezi fotografy, jejichž cesta je poměrně přímočará a hlavně cílevědomá: když k jejímu talentu připočteme dobré (nejen fotografické) vzdělání a žurnalistickou praxi v proslulých časopisech jako jsou Life, New York Times, Rolling Stone a další dlouholetou systematickou práci na mnoha projektech, máme před sebou skutečně vyzrálou a vyhraněnou autorku. I když Mary Ellen Mark již dávno není klasickou reportérkou, její styl je stále velmi strohý a nezapře své žurnalistické východisko. Její doménou je pečlivě připravený a promyšlený dokument: pracuje podobným způsobem jako v našich podmínkách třeba filmová režisérka-dokumentaristka Helena Třeštíková – cestuje a zajímá se o obyčejné lidi, vybírá vhodné typy z okraje společnosti, navazuje s nimi kontakty a snad i přátelství, a jak léta ubíhají, fotografuje a fotografuje… Tímto způsobem vznikl třeba cyklus fotografií o rodině Dammů, která zpočátku žila ve starém nepojízdném automobilu a dodnes – už s mnohem většími dětmi – ještě stále přežívá na samém pokraji bídy. Fotografie z cyklu o rodině Dammů nesporně patří k nejpůsobivějším částem výstavy.

Mary Ellen Mark: Z cyklu Ward 81
Mary Ellen Mark: Z cyklu Ward 81

Současná pražská výstava je jakousi retrospektivou, výběrem ze všech hlavních autorčiných cyklů, které vytvářela v průběhu uplynulých třiceti let. Většinou jsou dokončené: některé z nich završily nejen výstavy, ale i knižní publikace: tak třeba soubor neutěšených fotografií s názvem Nemocniční pokoj č. 81 (Ward 81, knižně 1979) zachycuje nelehký osud žen umístěných v nemocničním pokoji v oregonském ústavu pro duševně choré, cyklus Falklandská cesta (Falkland Road: Prostitutes of Bombay, knižně 1981) je věnován proslulé ulici lásky v indické Bombaji, soubor fotografií s názvem Znalý ulice (Streetwise, knižně 1988) zachycuje mladé Američany ze Seattlu, kteří se dostali na okraj šikmé plochy a už se po ní vezou… Jsou tu nejrůznější narkomani a dealeři drog, pasáci a prostitutky i žebráci. Fotografie ze všech těchto cyklů se vyznačují přesným vystižením působivého okamžiku, ale i mrazivou strohostí, přímočarostí a prostotou výrazových prostředků – vše je soustředěno k podstatě sdělení. O něco lyričtěji působí cyklus Charitativní mise Matky Terezy v Kalkatě (Photographs of Mother Theresa’s Missions of Charity in Calcutta, knižně 1985), i když více než použitými prostředky je to dáno odlišným tématem. Nejméně zajímavé mi připadají fotografie z cyklu Indický cirkus (Indian Circus, knižně 1993) a některé snímky ze souboru Jeden den v životě... (SSSR, Číny, Španělska atd.). Sem patří spíše dokumentární fotografie z autorčiných cest do Indie a jiných, asijských i evropských zemí. Řekl bych dokonce, že některé aranžované portréty zajímavých lidí z ulice se od běžné turistické fotografie liší především tím, že nejsou barevné. V této souvislosti asi není třeba příliš zdůrazňovat, že všechny vystavené fotografie jsou černobílé – to je ostatně pro sociální dokument charakteristické. Černobílá fotografie mu nesporně dodává naléhavosti a divákovi i větší prostor pro domýšlení.

Při prohlížení fotografií autorů typu Mary Ellen Mark může diváka napadnout otázka – proč to vlastně dělají? Ze soucitu s bídou fotografovaných lidí, ve snaze upozornit na „odvrácené“ stránky našeho světa nebo se snahou opravdu přispět k proměně světa k lepšímu? Anebo také: neparazitují takoví autoři na neštěstí jiných a nedělají si z jejich bídy a utrpení jen dobrou živnost? O těchto otázkách se v souvislosti se sociálním dokumentem často diskutuje a – samozřejmě – jednoznačná odpověď na ně prostě neexistuje.

Ke své tvorbě Mary Ellen Mark říká: „Chci dělat snímky, které hovoří samy za sebe. Dobrá fotografie musí jít dále než k povrchnímu zobrazení. Stejně jako báseň, působící a dotýkající se nás svou abstrakcí, musí také fotografie být tak trochu abstraktní. Vlastně bych byla ráda, aby mé snímky působily na city těch, kteří jim věnují pozornost.“ Jistě, Mary Ellen Mark se svými fotografiemi dostává pod povrch jevů a věcí: její fotografie – alespoň ty z nynější pražské výstavy – však nepůsobí na city diváků svou abstraktností, ale často právě naopak svou nelítostnou a přímočarou konkrétností, věcností i jistou dávkou dokumentární nelítostnosti. Nejlepší z nich určitě patří mezi fotografie, které se divákovi zaryjí hluboko a nadlouho „pod kůži“.

Mary Ellen Mark: Photographs
Termín konání: do 14.7. 2002
Místo konání: Leica Gallery, Nejvyšší purkrabství Pražského hradu
Otvírací doba: denně kromě pondělí od 12 do 18 hodin
Žánr: sociální dokument
Vstupné: 80,- Kč (dospělí)

Pokud se na výstavu nestačíte podívat nebo se vám zdá vstupné příliš vysoké, a přesto vás Mary Ellen Mark zajímá, můžete se podívat alespoň na její internetovou stránku: http://www.maryellenmark.com.

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace