Zaujatá a subjektivní reportáž o průběhu už třetího “kola” této skvělé akce…
Kdysi dávno (začátkem roku?) se Jakub rozhodl, že uspořádá opět Open Air. Na minulý jsem nemohl, ale tento jsem si už nehodlal nechat ujít. Přihlásil jsem se okamžitě, a dobře jsem udělal. Limit padesáti účastníků byl naplněn bleskurychle. Pár dní na to jsme se domluvili s Yantschim, že přijede (s Jimmim) už v pátek, a já je tak trochu provedu Prahou. Oni mně na oplátku celý víkend vozili svým autem, za což jim patří můj veliký dík. Ale pojďme už k událostem onoho víkendu.
Den 0 – Pátek
Ráno, jen co jsem vstal, díval jsem se na předpověď. Moc mně ten obrázek nepotěšil, ale nezbývalo nic jiného, než doufat. Po deváté dorazili Yantschi s Jimmim, takže jsme naložili moji docela velkou tašku do jejich docela nacpaného auta a vyrazili za krásami Prahy. Hned první zastávka byl dům Pavla Poly, kde někteří dva z nás tří vykonali nezbytné nákupy obraně-útočné techniky (stativy). Již vyzbrojeni jsme vyrazili dále. Měl jsem sice pochyby, zda nejsem vybaven příliš slabě, vezouce jen monopod. Přeci jen jsme se chystali navštívit tak turisticky frekventovaná místa, jako Pražský hrad či Karlův most, kde každá další tyč na prorážení davu se vždy hodí. Nepropadl jsem však malomyslnosti a navigoval Yantschiho na Strahov. Zde, mezi kolejními bloky, jsme zaparkovali náš automobil, a vyrazili do toho. S první výzvou jsme však byli konfrontováni záhy poté. Nikdo totiž nechtěl jako první vytáhnout fotoaparát. Nakonec to někdo udělal (ani už nevím kdo), a začalo se fotit. Přes Růžovou zahradu a Petřín jsme došli až pod Strahovský klášter. Zde byl Yantschi požádán jedním turistou, zda by ho s manželkou/přítelkyní nevyfotil v pozadí s hradem a katedrálou. Zároveň také Yantschimu udělil instrukci, že jim mají býti amputovány nohy v kolenou. Yantschi pak zodpovědně plnit úkol, když tu si Jimmi povšimnul, že z věží katadrály lze nasadit cizinci krásné parohy. Nelenil, a hned žádal Yantschiho, aby toho provedl. Ten, protože této kompozičně brilantní rady nevyužil, byl za trest takto vyfocen sám. Po chvíli jsme došli až na hrad. Zrovna se zde sunul průvod lidí v historických krojích, což pořádně hnulo s počitadly snímků našich aparátů. Yantschi byl dokonce obdivně osloven jednou dívkou, s tím že jej považovala za novináře. Jen se usmál…
Z hradu vedla naše cesta do centra, přes Karlův most. Jimmi totiž chtěl vidět a vyfotit si “gýč ako bič”. To ovšem netušil, co za davy turistů ho tam čekají. Když to uviděl, tak stále tvrdil, že toto přeci není možné, tolik lidí. Další naše zastávka byl bazar u Škody ve Vodičkově ulici. Jimmi totiž strašně toužil po mezikroužcích na Practicu. Ty jsme objevili, ale kluci za ně dali poslední české peníze. Když prodavač viděl, jak těžko se požadovaná suma rodí, neopomněl se pak ještě několikrát ujistit, že ty peníze skutečně Jimmi má. Kroužky jsme tedy měli, i vyšli jsme ven. Po chvíli se vynořil Yantschi a s ním Ondra. Pak mi někdo tvrdil, že toho najdete u Škody skoro vždycky. Nevím, co je na tom pravdy, ale hned nás bylo o jednoho víc. Pomalu jsme se vydali k NTM na vernisáž výstavy/knihy Štěpána Kováře. Díky mé malé chybce v navigaci v síti MHD jsme tam dorazili na poslední chvíli a poněkud uřícení. Naštěstí zde již čekaly chladivé nápoje, k jejiž nezřízené konzumaci se tímto přiznávám. Bylo tu už docela dost lidí, a s některými jsem byl rovnou seznámen. Po vernisáži jsme nabrali kurz Strahov, kde zůstalo naše auto. Podle domluvy s Ondrou jsme na něj počkali na výpadovce z Prahy, u pumpy Aral (tak trochu jsme soutěžili, kdo tam bude dřív). Každý totiž vyjížděl z jiného místa Prahy. Hrdě mohu prohlásit, že to byla naše posádka, co dorazila s cca 30 sekundovým náskokem jako první). Odtud jsme jeli společně. Bohužel mapa Řevnic vtipně cestovala s jednou naší taškou napřed s Pavlem Polou, takže jsme se museli spoléhat jen na Ondrův orientační smysl. Ten naštěstí nezklamal, a my byli u cíle.
Zde již čekala pípa a gril s buřty (tu pípu jsem jako nepijec piva moc neocenil, ale naštěstí byla i voda). Velmi záhy začalo pršet, a zjistilo se, že ty igelity, co nás měly chránit před deštěm, nebyly až tak dobře nataženy. Začaly se na nich dělat průvěsy, ze kterých bylo potřeba docela často vylévat vodu. Bohužel většina z nás na tuto činnost nebyla trénována, a tak to leckdy skončilo politím někoho či něčeho. V některých místech začaly igelity dokonce protékat, a tak byl vyhlášen ústup do garáže. Zde se vměstnalo asi 18-20 lidí. Seděli jsme na kartónech rozložených po zemi, spacácích (občas ne ani na svých – tímto děkuji tomu, na jehož spacáku jsem seděl :)) a karimatkách. Mezi námi pobíhal Jakubův pes Walda (teda doufám, že to píšu správně, kdyžtak mně Jakube oprav). Ten se stal aktérem úžasné scénky. Jimmi něco kutil mezi batohy a nohou rozlil pivo, které pil z plastového kelímku. To pivo se rozlilo po kartónu uprostřed garáže. A my uviděli Ondru, jak zcela nevzrušeně vzal do ruky chundelatý ocas odpočívajícího Waldy, a začal s ním to pivo utírat. Psa to nechalo naprosto v klidu. Myslím, že to byla nějaká duchapřítomná žena, která Ondrovi zabránila, aby dosud nevysušený zbytek piva vytřel dosud suchým zbytkem Waldy, a nabídla mu hadr. Zbytek piva byl tedy utřen již touto odporně konvenční cestou. O další rozruch se postaral Luky a jeho Pentax. Obdivuju Lukyho, jak nádherně umí vyprovokovat ostatní. Připevňoval si totiž na svůj blesk gumičkami kus krabičky od cigaret L&M, což mělo sloužit jako difuzér. Pak už jen stačilo hodit do placu pár hlášek, a všichni se váleli po zemi. Kdo neslyšel, nepochopí. Zlatým hřebem večera byl však Pavel Kopřiva alias Dundee alias Sporťák, který napřed pozřel cca dvanáct rohlíků s kořeněným bůčkem, a poté usnul ve velmi zajímavé pozici. To byl signál pro zbylé osazenstvo garáže, aby vytáhlo fotoaparáty, a začalo ho zvěčňovat. Někteří z nás měli nasazeny širokoúhlé objektivy, a tak se museli hodně přiblížit k nebohému Pavlovi. Opět zazářil Luky, který zaujmul pozici, slovy Jiřiny řečeno, gynekologickou. To už byli všichni opět na kolenou, a garáž se otřásala smíchem. Jen Pavel pořád spal (anebo to dělal, ale pak je dost dobrý herec). Vzbudil se až poté, co utichl rachot závěrek…
O drobné obveselení se ještě postarali Yantschi+Jimmi, kteří vyrazili ohmatávat igelit naplněný vodou, prověšený do úzkého podlouhlého tvaru, což byla v jejich očích jistá část ženského těla. Prý to bylo dobré…
Pak už jsme odpadli, někteří zůstali v garáži, my šli do stanu. Před usnutím jsme ještě poslouchali to romantické bušení provazců deště do pláště stanu, a mysleli na zítřek. Předpokládám, že Jakub prožíval muka. Co zítra s padesáti lidmi, když bude celý den pršet?!
Den 1 – Sobota
V noci jsme se na chvíli probudil, a pořád pršelo.
Ráno naopak nepršelo. Sice se tomu nechtělo ani věřit, ale bylo tomu tak. Vstali jsme a už se nosila na stoly skvělá snídaně. Vůbec celý servis ohledně jídla byl vynikající. Myslím si, že si Jakubova žena, Jakub a všichni ostatní spolupracující zaslouží strašně velkou pochvalou, jak kvalitně se starali o naše věčně hladové žaludky.
Hned po snídani se začala připravovat daleko lepší protidešťová ochrana, protože Jakub si byl vědom toho, že dnes už by to garáž nezachránila. Pavel Pola se tedy vydal do Prahy pro další altán, dva už tam stály, natahoval se nový igelit, plachty… Před polednem už to celé stálo. Rozhodli jsme se s Y+J, že vyrazíme fotit Karlštejn. Zatímco se stavěla ochrana proti dešti, dorazila spousta lidí, takže se nám nabídlo hněd několik rádců ohledně toho, kam jet, a odkud fotit. Nikdo z nich však nechtěl jet s námi. Nicméně nechal jsem si vysvětlit cestu, a vyrazili jsme. Zlákali jsme dalších pár lidí, takže nás nakonec jelo osm. Bod, kde jsme měli nechat auta jsme našli, ale už jsme nestihli odbočit. O kousek dál jsme se tedy otočili. Jeli jsme dvěma auty, takže zatímco my již otočení směřovali zpět k malinkému přírodnímu parkovišťátku, Ondra a jeho posádka se stále otáčeli. Proti nám se velkou rychlostí vyřítila červená škodovka. Yantschi jí ukazoval, ať zpomalí. Onen maník uvnitř si to však vyložil tak, že má zastavit. Yantschi se mu tedy jal vysvětlovat situaci, nicméně on se jen nechápavě ptal: “Co?”. A pořád dokola. Ondra se však už stihnul otočit, a tak jsme mávli tukou a řekli: “Nic”. Přišel mi zhulený :).
Šťastně jsme zaparkovali a vyrazili na Karlštejn. Byla nám doporučena cesta mimo turistickou trasu. Snažil jsem se tedy průvod navigovat podle popisu. Sice do dost dlouho vypadalo beznadějně, že jdeme úplně někam jinam, než jsme měli, ale nakonec se před námi vynořil Karlštejn. Mělo to však jednu chybku. Pro bujnou vegetaci ho byla docela velká část zakryta. Někteří z nás však nelenili, a začali šplhat do korun stromů, aby měli co nejlepší záběr. Jiní fotili tyto jedince a našli se i tací, co fotili ty co fotili ty na stromech. Až si všichni dosyta užili, rozhodli jsme se, že přejdeme na protější kopec, kerý podle nás poskytoval daleko lepší pohled. Mysleli jsme si totiž, že jsme zbloudili. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme se po chvíli ocitli na louce, kde rostly tři stromy (mělo se to jmenovat něco jako “Tři smrky”) a pod nimi byla lavička. Takže nakonec jsme šli správně, protože tohle místo mělo být další zastávkou na naší cestě. Od těchto tří stromů je nádherný výhled na Karlštejn, nerušený jinými stavbami. Takže za chvíli se zase začal ozývat rachot závěrek.
Jak si tak všichni fotili, kde se vzali, tu se vzali, objevili se dva dlouhosrstí jezevčíci. A nikdo jiný. Za chvíli se vynořil manželský pár s dalšími dvěma jezevčíky. Ti na adresu těch prvních dvou prohodili jen: “Zase jste utekli páníčkovi?”. A šli dál. Dlouhosrstí jezevčíci se ještě chvíli motali kolem stromů, a pak zmizeli. Jejich páníčka jsme nikdy neviděli. Ještě se fotila šiška a ti co fotí šišku. Potom jsme vyrazili a došli pod Karlštejn. Zde některé neopatrné málem sežral zlý pes, někteří se naopak rozplývali nad ladnými křivkami jedné turistky a dokonce žádali, aby jim byl poskytnut co nejdelší objektiv se stabilizátorem, aby si je mohli zvěčnit. K autům jsme šli po červené turistické značce, u které nechápu, proč vůbec existuje, protože neposkytuje ani jediný výhled na Karlštejn (narozdíl od naší cesty tam). Zpět to šlo ješte rychleji než tam, protože všechny hnala vidina guláše. Potkali jsme také dva lidi (?Radek+?), kteří jak se záhy ukázalo také přijeli na OA a také byli na výletě. Tito nás okamžitě odhalili slovy: “Vy jste od Jakuba, že jo?”.
Zpátky na zahradu jsme dojeli bez potíží, nicméně guláš ještě nebyl (přiznejme si to, že byl plánovaný až na deset večer, jen my si to nějak spletli). Zato tam byla taková spousta dobrot, že guláš byl okamžitě zapomenut. Kromě dobrot tu bylo také spoustu nových lidí a fotek na šňůrách. Už když jsme přijížděli z Karlštejna, všimli jsme si aktů provokativně visících hned u branky, kde si jich jistě všimli všichni sousedi. Byla to Cvakalova práce, a také se o ni všichni živě zajímali. A nejen o ni. Na šnůrách visela velká spousta dalších krásných fotek. Stačilo jen jít a dívat se…
Něco po čtvrté začal “oficiální” program, a to ukázkou scannerů Minolta.
Následovalo hodnocení fotek na šňůrách. Byla vybrána porota pěti lidí (předsedkyní se stala Teta Kateřina), a jednotliví lidé představovali své fotky pověšené našňůrách. Toto byla jediná část dne, kdy slabě pršelo. Jako naschvál. Takže některé fotky dopadly špatně. Opět zabodoval Luky, tentokrát totiž svůj blesk upevnil gumičkou na bílý deštník, a kabelem spojil s aparátem (Pentax). Rázem se stal terčem narářek (C/M/N/P) i masivního fotografování. Byl jednoduše dokonalý. Na závěr porota vybrala šest autorů fotografií, kterí byli oceněni drobnými dárky.
Po fotkách nastoupila na scénu Radka a její “Základy Photoshopu pro fotografy”. Můžu říct, že jsem byl z jejího povídání nadšen. Řekla přesně to, co bylo potřeba (barevné křivky, úprava jasu a kontrastu, selekce, retuš) a co by měl každý znát. Pro ty, které by to mohlo zajímat přidala i něco teorie. Sice jsem pochopil, že všechno co jsem dosud s Photoshopem dělal, dělal jsem špatně, ale o to větší jsem měl radost, když jsem viděl, jak to dělat správně. Moc bych se přimlouval, aby Radka na dalších OA v těchto přednáškách pokračovala.
Radku vystřídal guláš a diáky. Začal Pavel Kopřiva s nádhernými smínky a povídáním o Peru, Ohňové zemi a Argentině (teda doufám, že jsem to nepopletl). Následovali další a další. Arnošt promítání doprovázel na přinesenou elektrickou kytaru instrumentálními melodiemi. V jedné pauze (už po půlnoci) však zazpíval píseň “Kozy mý tety”. Byla super! Kolem půl třetí většina lidí odpadla (včetně mně).
Den 2 – Neděle
Ráno vstala část lidí poměrně brzy (snad po osmé) a pustila se do snídaně. To mně probudilo, a protože znova už většinou neusnu, vylezl jsem ze stanu. Uviděl jsem veselý obrázek. Lidé spali většinou pod širákem, nebo pod stoly. Opravdu, nekteří ještě spali, ale docela dost jich už hodovalo. A to nejem na stolech, ale i pod stolem, ve spacáku (Radka). Úžasný pohled. Hluk probouzel ostatní, a ti nevěřícně zírali a mumlali něco o šílencích, nicméně hbitě vybíhali ze spacáků, aby na ně ještě něco zbylo. Při snídani také někdo přinesl nejprodávanější fotočasopis v čechách, který se rychle ocitl pod stolem, kde se jej zmocnil stále ještě ve spacáku ležící Modrý Pes, a jal se hlubokým vážným hlasem předčítat z článku o polarizačních filtrech, kterak jsou tyto rozežírány bakteriemi, a je třeba míti jejich antibakteriální verzi již i pro pouhé focení v tropickém skleníku…
Docela časně dorazil také pán od firmy EWI a předváděl produkty Tetenal. K této přednášce bohužel nemohu moc říct, protože vyvolávání nerozumím, a tak jsem se věnoval:
- Přihlížení tomu, jak byl Jimmi odborně Markétkou zbaven klíštěte
- Prohlížení fotek
- Tyranii Jakubovy malé dcery
- Trpění tyranie od malé Jakubovy dcery
- Pokusům přesvědčit syna Pavla Poly, že zahradní bazének je skvělé místo na pobyt
a dalším podvratrným činnostem (fotografování)
Kolem oběda jsme si ještě vychutnali něco jako palačinky, ale nebyly to palačinky (nicméně byly moc dobré), a pomalu začali lidé odcházet. Zůstali jsme tam s Y+J skoro poslední. Co si pamatuju, tak jen Pavel Pola, Luky, a několik dalších lidí zůstalo i po našem odchodu…
Naprosto souhlasím s tím, co říklal Jimmi, a to: “Nesnáším loučení, ale miluji vítání…”. Takže doufám, že na příštím Open Air se opět potkám se všemi těmi, kteří přispěli k naprosto báječné atmosféře toho třetího. Takže díky vám všem a speciálně neuvěřitelně pohostinné Jakubově rodině!
