Čaute!
Čítal som literatúru o Sam Abell. Je to fotograf, ktorý ku svojej práci nepoužíva blesk, odrazové plochy… Vo výbave sa mu nachádza základný objektív (50mm), 28mm a 90mm. Je to proste chlapík tvoriaci ako sám píše “reálne obrázky”.
No a ja by som sa chcel spýtať, ako na ne. Čo sú vlastne zač. Pretože môj prístroj mi pri režimoch (Tv a Av) nastaví vždy tzv. správnu expozíciu, s ktorej názvom sa však nestotožňujem. Správna môže byť akurát pre prístroj, no nezobrazuje realitu videnú mojim okom. A pri režime M mi buď zobrazí + alebo – expozíciu, z čoho sa veľmi nedá rozlíšiť, čo je správne.
Uvediem príklad ešte zo začiatočníckych časov: Chcel som si odfotiť jazierko v už relatívnej tme, no viditelnosť bola ešte fajn a veľmi som sa tešil na výsledoj tohto obrázku. Po vyvolaní filmu som však zostal v šoku. Fotil som totiž zo statívu a s drôtenou spúšťou. V režime Av (používam pri nehybné objekty. mini otázka: je to správna voľba?) som si nastavil clonu 19 a fotoaparát mi k tomu prihodil čas 4 sekundy, aby si “zreálnil” obraz. No on bol silne preexponovaný, viditeľnosť ako za zamračeného dňa, no dobrá, bez tieňov a celý potiahnutý šedosťou.
Preto sa Vás chcem opýtať, ako teda na tie skutočne reálne obrázky, nie tie čo si vypočíta foťák. Viem že na takéto triky neexistuje presná kalkulačka, merítko…. No aspoň ma naveďte ako sa pohnúť.
Ďakujem!
Fotoaparáť nevidí
Vurrval
Odpověď redakce
Výraz reálné obrázky je trochu ošidný. I když nepoužijete dodatečné zdroje světla, stejně vstupují do hry senzitometrické vlastnosti použitých materiálů a především fotograf, což je člověk a každý z nás může vnímat realitu jinak (jas správně píšete “realitu videnú mojim okom”).
Dále si musíte uvědomit, že proces negativ-pozitiv je dvoustupňový, a že tedy expozice negativu neurčuje přímo, bude-li pozitiv tmavý či světlý, mdlý či kontrastní. Je pouze surovinou pro tvorbu pozitivu, takže je nejlepší mít surovinu co nejlepší, tedy lépe řečeno nejvhodnější. Přímý vliv je jen u filmů pozitivních (diapozitivy, polaroid) a nezpracovaných digitálních fotografií. A pokud si fotografie nezpracováváte sám (jako tomu může být u barevných fotografií), vstupuje do procesu ještě laboratoř a obsluha.
Nejrozšířenějším nástrojem pro tonální řízení fotografie je zónový systém vytvořený Anselem Adamsem a Fredem Archerem, který velmi dobře vylepšil Phil Davis na “zazónový” systém (Beyond the Zone System). Tyto systémy jsou postaveny na senzitometrické charakteristice materiálu, expozice se řídí podle toho, jak závisí zčernání filmu na množství dopadlého světla.
V praxi je proces takový, že fotograf si nejprve stanoví, jak má scéna vypadat, které stinné partie mají být prokresleny a které mají být zcela černé, stejně rozhodne i o světlých partiích. Poté proměří scénu spotmetrem (bodovým expozimetrem, dnes je v každém lepším fotoaparátu) a na základě testů chování filmu rozhodne, jaká má být expozice a jaké vyvolání filmu. V temné komoře pak dotáhne myšlenku do konce. Při řízení se vychází z toho, že kresbu ve stínech lze ovlivnit pouze expozicí, zatímco kresbu ve světlech expozicí (kterou ovšem stanovujeme podle stínů) a vyvoláním.
Postup lze přiměřeně použít i u barevných negativů, diapozitivů a koneckonců i digitálních fotoaparátů. Pokud zvládnete anglický text, je nejlepší jít rovnou ke kováři a přečíst si The Negative a rovnou také The Print od Ansela Adamse. Existují i skripta v češtině, nevím ovšem, kde byste je mohl sehnat.
V případě jezírka mohla být expozice správná, negativ mohl být plný detailů, jen měla být fotografie zhotovena tmavší. To, že expozimetry jsou kalibrovány na střední šedou ještě neznamená, že šedé musí být i fotografie. Pokud nemáte možnost detailního proměření scény, můžete se alespoň naučit používat korekcí, tedy zvětšení či zmenšení expozice.
S pozdravem
Tomáš Cihelka