Východní Karpaty II. – Bukovské vrchy, národní park Poloniny

Po týdnu stráveném v oblasti Dukly a Laborecké vrchoviny jsem se přesunul dále na východ, do obce Nová Sedlica, nejvýchodněji položené obce Slovenska. Zde jsem se ubytoval v penzionu Kremenec. Je to jedna z mála možností ubytování v okolí. Odtud jsem podnikal túry na hřeben nebo po okolních obcích. Neocenitelným pomocníkem mi zde byla mapa č. 118 Bukovské vrchy v měřítku 1:50 000 z edice Vojenského kartografického ústavu, š. p. Harmanec (měl jsem 2. vydání z roku 2000, kde jsou již zakresleny souřadnice pro GPS); mapu lze zakoupit i v ČR.

Bukovské vrchy jsou nevysoké pohoří, kterým prochází hraniční hřeben mezi Slovenskem a Polskem; nejvyšším vrchem je Kremenec (1221 m. n. m.), na němž leží trojmezí mezi Slovenskem, Polskem a Ukrajinou. Celá oblast byla vyhlášena biosférickou rezervací a v roce 1997 i národním parkem. Převážná část hor je pokryta původními bukovými a bukovo-jedlovými lesy, vrcholové partie jsou pokryty křovinatými buky, případně jen loukami – poloninami. Tyto lesy jsou domovem původních obyvatel přírody – mimo jiné medvědů, rysů, vlků… Rostlinstvo je rovněž velmi bohaté – dosud bylo popsáno bezmála tisíc zde se vyskytujících druhů rostlin.

Z Nové Sedlice jsem se vypravil po žluté turistické značce směrem k hraničnímu hřebeni (zhruba 11 km, s celkem náročným stoupáním v závěru trasy) na horu Riaba skala (1167 m. n. m.); jde o vrch, jehož vrcholová partie je holá. Otevírají se odtud krásné výhledy do kraje, je možno vidět hraniční hřeben i hřeben Veľkého Bukovce (se stejnojmenným nejvyšším vrchem, 1011 m. n. m.). Vrcholová část byla v roce 1964 (novelizováno 1983) vyhlášena Národní přírodní rezervací. Cestou nelze minout louku u Medové báby; tou byla Žofie Maťašovská, která se sem přestěhovala v roce 1928 z Polska. Zatímco její muž pracoval v lese, ona se věnovala včelaření a výrobě medu. O jeho kvalitě se brzy hovořilo po celém kraji; mezi odběratele medu patřily údajně i čokoládovny v Kolíně. Včelaření se věnovala spolu se svými dvěma dcerami 25 let. Na její památku byla roku 2002 na louce vztyčena 7 metrů vysoká dřevěná socha.

Jako další cíl se nabízí trojmezní vrch Kremenec (1221 m. n. m.). Z Nové Sedlice na něj vede červená turistická značka (asi 12 km, opět s náročnými výstupy). Trasa vede přes Národní přírodní rezervaci Stužica (vyhlášena 1965, novelizace 1974 a 1983); jedná se o komplex původních bukových a bukovo-jedlových pralesů. V lese jsou k vidění majestátní buky a jedle a množství spadaných kmenů v různém stupni rozkladu; les je zde ponecháván bez zásahu člověka. V údolí Stužické řeky, která pod Kremencem pramení, jsou dosud patrné zbytky lesní úzkokolejné lesní železnice, jež vedla údajně až do Veľkého Berezného (leží již na Ukrajině), kde byla pila. Železnice sloužila ke svážení dřeva ze zdejších lesů. Dosud je patrný násep s hnijícími pražci a zbytky kamenného mostku. Po náspu je vedena i trasa červené značky. Na vrcholku Kremence stojí kamenná mohyla se znaky Slovenska, Polska a Ukrajiny. Odtud lze pokračovat po hřebeni, trasa je již oproti výstupu na hřeben odpočinková… Vede přes vrcholky Kamenná lúka (1200 m. n. m.) s výhledem a dále Hrúbky (1186 m. n. m., opět krásný výhled) a na Čierťaž (1071 m. n. m.). Na tento vrch vede zelená značka z Nové Sedlice (asi 8 km, s „tradičním“ poměrně náročným výstupem). Vrch Čierťaž je zalesněný a bez výhledu.

Krásné pohledy do krajiny se naskytnou i z luk okolo Nové Sedlice, stačí vystoupat jednou z mnoha cest vedoucích do luk nad vsí. Kulisou jsou zde všudypřítomné kupky sena, které je navěšeno na kmeny stromů s pahýly větví (ostrve), a malá políčka, zejména s bramborami. Ta lze najít i na místech poměrně vzdálených od vsi. Cesty zde značené nejsou, nelze však zabloudit.

Krásná a zachovalá příroda však nebylo to jediné, co mne zde zaujalo, navštívil jsem i několik obcí, v kterých stojí dřevěné kostelíky. Od Nové Sedlice kde jsem byl ubytován, je nejblíže do obce Uličské Krivé. Zde stojí dřevěný řeckokatolický kostelík sv. archanděla Michala (tomu jsou zasvěceny všechny mnou navštívené dřevěné kostely) z roku 1718. Jde o tříprostorovou srubovou stavbu s barokními prvky a s vysokou šindelovou sedlovou střechou. Hlavní oltář je z poloviny 18. století; ze stejné doby je i většina vnitřního zařízení. Kostel byl rekonstruován v letech 1968 – 1973 (v těchto letech probíhaly rekonstrukce kostelíků i v ostatních obcích); je prohlášen za národní kulturní památku. V obci se počátkem 20. století rozšířilo lidové dřevořezbářství, zejména výroba betlémů. Zajímavé je, že elektrifikace obce byla provedena až v roce 1960; v roce 1948 sem přijel první autobus.

Další dřevěné kostelíky lze najít v obcích Topoľa a Ruský Potok. Řeckokatolický kostelík v obci Topoľa byl postaven v druhé polovině 17. století, obnovený opět v letech 1968 – 1973; oltář je z let 1700 – 1710. Jde o tříprostorovou srubovou stavbu se sedlovou šindelovou střechou; ta vytváří po obvodě kostela krytou chodbu. Tento kostelík jsem viděl i zevnitř (stačilo se dotázat v blízkém pohostinství a kostelík byl zde přítomným kostelníkem otevřen). Poblíž kostela je vojenský hřbitov z 1. světové války a dřevěná zvonice z 20. století. Obec je rodištěm slovenského národního buditele Alexandra Duchnoviče (1803 – 1865), v obci je mu věnován pomník.

Z Topoľy vede modrá turistická značka do obce Ruský Potok. Značení je ale ve velmi špatném stavu; stejně tak cesta není zřejmě příliš frekventovaná a její schůdnost lze stěží označit za snadnou… Vzdálenost je sice asi 6 km, cesta mi však zabrala asi tři hodiny, neboť jsem několikrát zabloudil (zde jsem poněkolikáté ocenil mapu). Pravoslavný dřevěný kostelík v Ruském Potoku pochází z roku 1740, obnovený byl rovněž v letech 1968 – 1973, a byl prohlášen za národní kulturní památku. Kostel má mohutnou dvoustupňovou sedlovou střechu. Nedaleko dřevěného kostelíka stojí pravoslavný kostel z roku 1997.

Dřevěný kostel z roku 1754 stál i v obci Nová Sedlica, v roce 1967 však byl přenesen do skanzenu v Humenném; na jeho místě byl v letech vybudován 1968 – 1988 kostel nový. Jde o prostou stavbu ve strohém historizujícím slohu. Kostel je pravoslavný. Poněvadž v době mé návštěvy byla na kostelu natírána střecha, mohl jsem se podívat i dovnitř; zde jsem byl pohoštěn domácí pálenkou, kterou jsem pak v krku cítil ještě půl dne. V Nové Sedlici stojí památkově chráněná roubenka z poloviny 20. století s původní doškovou střechou. I v tomto kraji žije mnoho Rusínů, tudíž opět nemohou překvapit dvojjazyčné nápisy v obcích a svérázný jazyk místních obyvatel...

Opět musím vyzdvihnout dopravní obslužnost (i zde zajišťuje dopravu SAD Humenné a. s.), je na vysoké úrovni v četnosti spojů; obsluhovány jsou i obce, kde končí silnice. V každé obci lze najít aspoň malý obchod s potravinami nebo pohostinství; s ubytováním je to již horší. Kromě penzionu v Nové Sedlici a turistické ubytovny Javorník v obci Ulič moc možností není. Asi 1 km za Novou Sedlicí je veřejné tábořiště; jde však jen o louku s ohništěm. Vzhledem k tomu, že celá oblast je národním parkem, je zde táboření a stanování ve volné přírodě přísně zakázáno; hrozí zejména pokuta od správců NP, ale i od policie, která hlídá státní hranici s Polskem a Ukrajinou.

Týden utekl jako nic a mne čekala už jen cesta autobusem (přes Sninu) do Humenného, odkud odjíždí noční rychlík Šírava do Prahy... Jedno je však jisté - nebyl jsem zde naposledy.

Použitá technika: kinofilmová zrcadlovka Nikon N70, objektiv AF Sigma 28 – 105 mm f/2.8 – 4D, polarizační filtr Kenko MC, barevné negativní filmy Fuji Superia 200 ASA, kinofilmový skener Nikon LS-40.