Předesílám, že toto nemá být recenze knihy, jen pár neuspořádaných myšlenek, které mě po jejím přečtení napadaly. Na trhu je už notnou řádku let, ale to na její aktuálnosti vůbec nic nemění. Spíše naopak, řekl bych.
Knihu napsal Ephraim Kishon, známý satirik, ale také vystudovaný kunsthistorik. Kishon se v knize pouští do moderního umění, do jeho nestoudných autorů, nesoudných kritiků a pisálků, kteří se na tomto přiživují. Ale také do lidí, kteří všechno tohle baští anebo se bojí ozvat, aby nebyli za blbce, zesměšněni kritikovými nesrozumitelnými větami, jimž nemůže rozumět ani sám jejich autor.
Kishon se pustil do moderního umění pěkně zeširoka, od Picassa ("uměl aspoň malovat") přes Warhola ("ten se o to snažil") až po Josepha Beuyse ("nikdy se tak nízkou činností nezabýval"). Mimochodem, Knížák koupil pro Národní galerii Beuysovo dílo "Auto" a svého času byl kolem toho docela poprask.
Namátkou jsem zagůglil a nějaké recenze můžete najít tady, tady a tady. Ta poslední - od Josefa Chuchmy - je vůči Kishonovi dosti nevlídná pro generalizaci, s jakou se autor do moderního umění pouští. Myslím, že s J.Ch. lze z velké části souhlasit, nicméně pocit, že se tu z nás někdo snaží dělat blbce, mívám velmi často. A nejen ve známém případě, zmíněném i v knize, kdy se renomovaný kritik a ředitel Kunsthalle rozplývali nad malbami afrických umělců, což byli ve skutečnosti dva šimpanzi. Anebo například zde, bez komentáře. Kapitolou samo o sobě jsou tzv. "kunsthistorické kecy", kdy autor či kritik popisuje dílo větami, které i když podrobíte zevrubné analýze, dávají stejný smysl, jako po prvním poslechu či přečtení. Tedy blábol.
Vzpomínám si, jak jsem se kdysi, když jsem bydlel na severu Čech, s kamarády zúčastnil vytváření konceptu. Spočívalo to zhruba v tom, že byla sepsána celkem promyšlená idea konceptu, načrtnut pečlivý nákres, načež se přistoupilo k realizaci. Šlo o to objet autem Meziboří (městečko kousek nad Litvínovem, kde jsem žil), čímž toto bude uzavřeno do zóny, která... už nevím, jaká byla idea, jenom si vzpomínám, že to byla pěkná ptákovina, náramně jsme se pobavili a skončilo to opicí. Mám podezření, že podobným způsobem občas vznikají současná "díla". Nezůstane ale u zmiňované opice, ale původně ptákovina je "manažerskými prášky" vyšroubována někam jinam a pak už si začíná žít svým životem.
Manažerské prášky zjevně stojí i za fenoménem Miroslav Tichý. Možná jsem obětí i já. Jenže - vzrušených debat kolem M. Tichého jsem si nevšímal, šlo to mimo mě. Až jsem se loni dostal do Paříže, mimo jiné jsem se šel podívat i do Centre Pompidou a když tam ten Tichý zrovna byl, tak jsem ho šel shlédnout. A ono mě to namouduši zaujalo, nemůžu si pomoct. Že by zapůsobilo "Ó jé, ono to visí tady v tom slavném tomhle, tak to teda musí být něco."? Nemyslím si to, ale kdo ví...
Na závěr odkaz k filmu Matrix, hlavně jeho první části: podle mě geniální podobenství našeho současného světa. Vždyť my už často ani nevíme, kde končí realita a začíná virtuální realita. To platí i pro umění, včetně umění moderního, fotografii nevyjímaje.
