Úvod

Poslední roky přinesly ve fotografické technice mnoho změn. Nástup digitálních aparátů postupně vytlačuje klasickou fotografii a černobílá technika je na okraji zájmu. Přesto se jí ale stále věnuje poměrně hodně lidí. Nicméně, nových a kvalitních publikací je v této oblasti jako šafránu a zřídkakdy přinesou něco nového. Proto nezbývá, než sáhnout do antikvariátu a vylovit například knihu Ludvíka Součka nazvanou Speciální fotografické techniky. Je určena fotografům, kteří již nějaký ten metr filmu vytočili a věnuje se z velké části kouzlení v temné komoře. Ačkoliv kniha vyšla v roce 1967, v předmluvě autor zmiňuje nemálo nectností, nad kterými fotografové různého stupně pokročilosti lamentují dodnes. Dejme mu tedy na chvíli slovo:

„Neračte se, prosím, zlobit; i když vyplýtváme nad fotografií celou nůši velkých slov a vychválíme ji jako nové, dnešku přiměřené umění třeba až na půdu, faktem přece jen zůstává, že pro největší část majitelů je fotografický přístroj pouhým reprezentačním předmětem nebo prostředkem k ukojení velmi pomíjivé choutky. Dalšími důvody ústupu fotografické konjunktury jsou stále zřetelnější úspěchy amatérského filmu, vděčícího za své rozšíření automatizaci, a v neposlední řadě přesycenost trhu snímky všeho druhu. Před sedmdesáti lety pasoval technicky podařený amatérský snímek svého autora na kouzelníka. Před padesáti sliboval přinést zisk uveřejněním v nenáročných a dobrých snímků chtivých novinách. Před třiceti byl vizitkou určité mimořádné zručnosti a zároveň i jisté zámožnosti, umožňující vlastnit nákladný fotografický přístroj. Před deseti léty dokumentoval, že autor jde s módou a jako kdekdo na světě také fotografuje. A dnes?“

I přes mírně pesimistický tón je vidět, že kniha je psána čtivě, pěknou češtinou a autor bez oklik míří přímo k jádru věci. Nedá mi to ale, a dovolím si odpovědět na nadnesenou otázku. I dnes je fotografie, při určité úrovni, koníčkem pro zámožné, nad některými snímky nás stále napadá, že autor musel být kouzelník a také nyní se pro ně najde uplatnění v dobrých novinách. Kvantita sice stále narůstá, ale kvalita se dosahuje stále stejně nesnadno. Nyní ale k vlastnímu obsahu knihy.

Obsah knížky

Začíná přímo symbolicky dírkovou komorou, od její historie postupuje až ke stavbě, včetně konkrétních pokynů, čísel a zajímavostí, například použité štěrbiny namísto dírky, které se vzhledem ke zkreslení hodí například ke karikování osob. Přes dírkový teleobjektiv postupuje autor k tvorbě improvizovaného teleobjektivu z jednoduché spojné brýlové čočky vložené do tubusu z libovolného materiálu, připevněného k fotoaparátu. Nezbytný je také oranžový filtr a slunný, jasný den a samozřejmě stativ, délka expozice se pohybuje kolem dvou sekund.

Od techniky se autor pozvolna přesouvá k technikám, a to již velmi zvláštním: elektrografii, Russelovo efektu, fotogramu a dalším. U prvně zmíněné techniky se osvitu dosahuje zapojením elektrofotografovaného předmětu, položeného na citlivý materiál do elektrického pole. Russelův efekt oproti tomu vzniká dlouhodobým (jeden týden trvajícím) přiložením vhodného předmětu na citlivý materiál. V knize se prezentuje klasický příklad motýlího křídla. Fotogram, přiložení libovolného předmětu na citlivý materiál a osvitnutí, je snad jednou z nejstarších technik, ovšem v šikovných rukou, nebo spíše s použitím šikovné hlavy dokáže produkovat působivé výsledky, jak ukazuje fascinující fotogram upínavých výrůstků obyčejného hrachu. Snímky, které Souček vybral do své knihy, jsou vynikající, poučné a samy o sobě by zasloužily samostatný článek. Pocházejí od mnoha světových i českých autorů známých jmen a ukazují možnosti téměř každé z popisovaných speciálních technik. Mimo to jsou tištěny na křídovém papíře, což jejich kvalitě rozhodně prospělo.

Autor se dále zabývá několika technickými záležitostmi, efektem velmi dlouhého a rozloženého osvitu snímku, afokalizací a rozličnými deformacemi na křivých plochách (a mimo jiné uvádí recept na velké a dlouho držící bubliny) a možnostmi fotomontáží. Kouzla v temné komoře začínají fundovaným popisem Sabatierova efektu, včetně optimálního rozložení osvitu a způsobu vyvolávání, pokračují například pseudoreliéfem či hrátkami se želatinou. Svoje místo mají samozřejmě techniky low-key a high-key. A zde opět malý úryvek z knihy, který ukazuje Součkovu odbornou fundovanost a schopnost názorně a čtivě psát: „Pokud snímek, který má být zpracován v tónině high-key (to už, promiňte, máte vědět předem!) fotografujeme při ateliérovém osvětlení, postaráme se především o dokonale bílé pozadí, řádně osvětlené a vzdálené od modelu tak, aby nebyla patrná jeho struktura a aby na ně nedopadaly stíny vržené modelem. Dále nastíníme model zcela rozptýleným světlem. Pokud nejsme – a to patrně opravdu nejsme – vybaveni celou baterií reflektorů s příslušnými doplňky pro dosažení měkkého světla a „vanami“ s mnoha žárovkami, namíříme náš skromný světelný park do stropu a na protější zdi. Při osvětlování bleskem použijeme metody tzv. „bounced – flash“, tj. blesku odpáleného s reflektorem namířeným do stropu nebo za záda, proti zdi.“

Celkem kniha popisuje, pokud jsem dobře počítal, zhruba padesát různých technik, rozvedených do dalších podoblastí. Tady si neodpustím jednu poznámku. Poměrně hodně stránek je věnováno dělení tónů, jehož cílem je dosažení kresby jak ve vysokých jasech, tak v hlubokých stínech. Osobně jsem velmi rád, že už nemusím nadvakrát svítit papíry napojené vývojkou, máčet je v dvojchromanu draselném nebo si vypomáhat maskovým diapozitivem. Moderní doba nám totiž naštěstí nadělila multigradační papíry.

Závěr

Co říci závěrem? Knížku starou zhruba čtyřicet let jsem v antikvariátě koupil před nějakým tím rokem za 80 korun českých. Až na poměrně malé množství informací ale zdaleka nezastarala a vřele ji doporučuji každému, kdo chce v „temnici“ (a nejen v ní) experimentovat. Než si vyzkoušíte všechny popsané postupy, proteče vám v miskách spousta vývojky.