Zdravím,
někde jsem četla článek o zvětšovacích exponometrech pro určení doby osvitu. U nás se vyráběl pod značkou Luxtron, dnes je údajně ještě na trhu přístroj Meosix a Meosix color.
Jelikož jsem v komoře začátečník, chtěla jsem se podrobněji zeptat na tyto přístroje a jejich praktické využití. A hlavně či se vyplatí do nich investovat či zda při určování doby osvitu raději nadále nezůstat u proužkové zkoušky. Jedná se mi hlavně o černobílou fotografii.
meosix a luxtron
adina
Odpověď redakce
Expozimetrů pro zvětšování je celá řada. Nejjednodušší jen porovnávají dopadající světelný tok s nějakou nakalibrovanou hodnotou, expozice se nastaví přivíráním a otevíráním clony při konstantním čase. Dále lze použít běžné expozimetry (někdy s nástavcem), případně dokonce i samotné tělo zrcadlovky položené na plochu. Speciální expozimetry pro zvětšování jsou především navrženy pro nižší hodnoty světelného toku a lze na nich určovat i potřebný kontrast fotopapíru. Nejvyšší formou je potom přístroj Heiland Splitgrade (pokud jsem po letech nepopletl název), který má modul expozimetru a osvitovou hlavu. Expozimetr určí expozici a kontrast, osvitová hlava pak exponuje papír s proměnným kontrastem žlutým a purpurovým světlem.
V zásadě se používají dvě metody. První spočívá v promítnutí negativu na průsvitnou rozptylnou desku a změření jejího jasu – jako expozimetry starších fotoaparátů. Druhá metoda je podobna zónovému systému pro expozici negativu. Zmeří se oblast jasů a oblast stínů, z toho se určí expoziční čas a z rozdílu jasů pak i potřebný kontrast fotopapíru. To umí i Meosix 1, já si ještě dovolím upozornit na expozimetr Ilford EM-10.
Expozice fotopapíru je stejná věda, jako expozice negativu, ba dokonce ještě větší, protože se jedná o výsledek určený k pozorování. Musíme určit nejen osvit jako takový, ale i kontrast fotopapíru a navíc i expozice a kontrasty detailů, tedy vykrývání a nadržování. Zvláště v jemném dokončování už nám expozimetr moc nepomůže, protože je výsledek potřeba posoudit očima.
Dobře provedenou proužkovou zkouškou lze určit základní expozici a kontrast většinou už na první pokus, někdy lze poznat i odchylky pro vykrývání a nadržování. Vyžaduje si ovšem spotřebu celého, nebo alespoň většího kusu papíru a poměrně dlouhý čas. Správná expoční zkouška totiž musí mít proužky odstupňované po násobcích 1,4, aby byla vypovídající. Dá se zjednodušit použitím optického klínu, který je vlastně sérií šedých filtrů.
Expozimetr vám tedy zhruba ušetří jeden papír a několik minut, u méně důležitých fotografií (třeba momentky z nějaké akce) se na něj s trochou praxe můžete spolehnout téměř stoprocentně. Musíte si tedy sama rozhodnout, zda se Vám ta investice vyplatí. Já jsem kdysi využíval svéráznou metodu – při ochranném osvětlení jsem promítnul negativ přes ochranný červený filtr a postupně clonil, až se obraz právě ztratil. V tu chvíli byl expoziční čas zhruba 20 vteřin. Ačkoliv to fungovalo poměrně spolehlivě, přeci jen jsem si později navrhl a postavil jednoduchý expozimetr. Dnes jsem dokumenty a momentky převedl na digitál, barvu fotografuji na diapozitivy a ke zvětšování mi pak zbývá už jen menší množství vybraných fotografií. Za těchto podmínek mě papír a pár minut navíc nevadí.
S pozdravem
Tomáš Cihelka