V letech 1873 a 1883 byly zkuty starými mistry v dálném londýnském Dallmeyeru. Jeden zůstal ve své ostrovní domovině, druhý putoval na Apeninský poloostrov — oba si však našly cestu k mužům vybraných fotografických chutí. O stěží uvěřitelné půldruhé století později se pak shledaly v rukách muže stejně mlsného optického apetitu — a zahálka je rozhodně nečeká.
Nepravidelný seriál o velkoformátové fotografii přináší Jiří Zouhar z webu Negativ na cestách
V předešlém článku jsem hloubal a dumal mimojiné o tom, že jen nemnoho mých portrétních sklíček může momentálně vyzvat Hermagisího Portrejta a Rychlýho dělníka do ringu a nehodit tam rovnou ručník. Dallmeyer 3B se zdál být papírově vyrovnaným soupeřem — no a jak to dopadlo? Potvrdil Dallmeyer série Bé svůj kultovní status a zařadil se po bok Hermagisu a Hugo Meyera? Nebo zkazky přeháněly a místo rovnocenné portrétní triády se na piedestalu i nadále přetlačují jen dva šampioni? Ne tak hrr! Vezmeme to oklikou. Přes Londýn, Florencii a Kostelec nad Černými lesy.
Jak nastínil již perex výše, byl jsem postupně oblažen hned dvěma různě starými exempláři. Jeden byl prodán 25. října 1873 do Itálie Sig. Broschimu, druhého se v květnu roku 1883 ujal tajemný Mr. Alman (jestli tedy luštím rukopisný škrabopis správně).
O Siru Almanovi jsem nedohledal nic. Zkusmo jsem propátral i jiné varianty příjmení, kdyby se někdo přepsal — ale buď pánovo renomé lapila osidla času, nebo to mohl být překupník pro jiné fotografy, nebo poslíček, nebo špatně zapsané jméno, nebo… Stopa vychladla.
U Dona Broschiho je to zajímavější. Fotograf ani ateliér tohoto jména v daném období nefiguroval, nebo k němu bylo síto historie neúprosné. Nicméně býval běžný špatný přepis jména (často z odposlechu, tím spíše z jiných jazyků), nebo nečitelnost zápisu.
A teď do víru spekulací! Broschi mohl být klidně zkolomený Brogi — florentský capo di fotografia Giacomo Brogi, který spolu se synem Carlem provozoval společnost Edizioni Brogi Firenze, fungující až do roku 1950. Rok 1873 by tedy zapadal do nejplodnějšího výtvarného období Giacoma. A jak by řekl Horst Fuchs, “To stále není všechno!” Společnost zakládala ateliéry po celé Itálii a kromě masivní produkce fotografií se věnovala i koupi, přeprodeji a distribuci aparátů, objektivů a chemie různých značek a národností. Brogi se rovněž pravidelně účastnil světových fotografických výstav, jako byl třeba Esposizione Nazionale di Milano 1881 nebo Světová výstava 1873 ve Vídni, kde měl expozici i Dallmeyer. Takže není nesmyslné, že si odsud rovnou dovezl i tuhle trubku, popřípadě celý natěšený dorazil uřícený z Vídně domů a hned si jednu objednal přes internet telegraf. Datum prodeje objektivu (25. říjen) a termín trvání výstavy (1. května až 31. října) by tomu nahrával. Celá tahle teorie sice stojí na vodě, ale indicie do sebe zapadají pěkně. Na objektivu je i vidět, že byl totálně nasazenej a fest makal. Takže mám možná objektiv Giacoma Brogiho!
- Každopádně se tohle všechno samo nenašlo, musel jsem si vykasat rukávy a bez skrupulí se zanořit mj. do starobylých análů Dalmajeří fabriky. Na těchto webovkách jste po zevrubném noření a dloubání schopni vyčíst spoustu informací o Co, kdy, kde, kdo, jak a komu. Seznamy nejsou bohužel kompletní a webovky fungují tak jakoby po mrtvici, ale važme si toho že tu něco takového je, neboť to nebývá pravidlem — a tím nemyslím jen to, že archivy někdo zpracuje. Nejdříve se musí dochovat, přežít turbulentní časy. No a aby vůbec měly šanci to doklepat, musí je někdo vůbec vést a nebýt mañana. Ano, koukám se na tebe, švýcarský Sutere.
Oba objektivy následující dlouhé dekády strávily neznámo kde a jak. Opájím se naivně romantickou představou, jak celá ta léta bez ostychu a oddychu zavile zvěčňovaly lepé panny v korzetech a důstojné pány v cylindrech. Co všechno viděly, jakých zážitků byly svědky, koho fotily a jaké kouty navštívily — kéž by ty mosazné roury mohly vyprávět. Je však o mnoho pravděpodobnější, že strávily posledních XYZ let válením se v banánovce kdesi ve sklepě mezi vánoční výzdobou a mrtvou krysou. No a při úklidu jednou někdo zjistil, že se to dá asi střelit. Ale mě se víc líbí ta první verze.
No a kde se řada B vzala?
V Londýně. John Henry Dallmeyer před založením vlastní společnosti pracoval u Andrewa Rosse (a taky mu odvedl dceru k oltáři), jednoho z průkopníků výroby objektivů. Ty vyráběl již od roku 1840, stál tedy spolu s nemnohými u samého úsvitu fotografie. Pohled z okna v Le Gras tou dobou ještě schnul. No a konstrukce Dallmeyeru řady B je silně inspirovaná původní portrétní řadou A. Rosse. Holt co se v mládí naučíš, později jako když najdeš.
No a proč že je tak proslulá?
Je dílensky skvěle zpracovaná, výtečně opticky vypočítaná, má měnitelný soft-focus mechanismus (něco co Ross neměl) a hlavně, hlavně, světelnost f3. Jako chápu, dneska už s touhle hodnotou nikoho neohromíte, na každým bazaru se válí čínský sračky s f0.95 a podobně, jenže je tu háček. Hák. Velehák.
Jde o pokryv pole. Řepkového samozřejmě. Valná většina dnešních objektivů vám s jazykem na vestě pokryje APS-C čip, potažmo full-frame, což je 24x36mm, velikost kinofilmového políčka (aha, že jste přemýšleli kde se vzala takhle blbá hodnota, co?). Jenže tenhle Dallmeyer vám zvládne na nekonečno vykrýt bezmála velikost papíru A4.
Nebudu tady pitvat technikálie, ale fór je v tom, že s rostoucí velikostí formátu u stejně světelného objektivu klesá hloubka ostrosti. Když budete s f3 fotit na kinofilm, nikomu to dech nevyrazí, vyfotíte kupříkladu člověka a bude ostrý hala-bala celý. Jenže u takhle velkého formátu jako je 8×10″ je hloubka ostrosti (DoF) extrémně malá a ostrá jako břitva. Zaostříte na oči, pomodlíte se ke svatému Scheimpflugovi, něco se o milimetr dva pohne a voilà, máte zaostřeno na nos nebo na vlasy.
Něco takového zvedá nároky na fotografujícího i fotografovaného — minimální chyba se trestá neostrou fotkou. Jenže když se to povede, je hloubka ostrosti a 3D efekt jako z jiného světa. Pokud byste chtěli srovnání se současnou technikou, museli byste vyrobit objektiv na full-frame se světelností f0.4. Ještě jednou to zopakuju — f0.4. A to fyzikálně jednoduše nejde. A i kdyby šlo, bude to ohavný rozměklý bláto sužovaný snad všema optickýma nemocema co existujou.
- Popis je zjednodušený, pro pitavaly a cifršpiony doporučuji hledat termíny jako “ekvivalentní clona”, “obrazové pole”, “hloubka ostrosti” nebo “crop faktor.”
- Taková hodnota napomáhá nejen okulibosti výsledku, ale také fotografickým procesům poplatným tehdejší době. Společným jmenovatelem daguerrotypie, kolodiového procesu a dalších historických fotografických technik je malá citlivost materiálu — a světelnější objektivy napomáhaly zkracovat čas expozice. Z desítek sekund se začaly stávat desetiny. Revoluce.
Existovalo mnoho verzí a různých mezistupňů a kombinací — uvedu dvě nejvýznamnější iterace. Celkově jde však i přes značný počet vyrobených kusů o vzácný tovar v jakékoli verzi. Máte-li ho, střezte si ho.
- Prvotní byly mosazné, s rack & pinion mechanismem a systémem vkládacích waterhouse clon (můžete však narazit i na raritní verze s irisovou, lamelovou clonou). Soft-focus mechanismus se nacházel v zadní části a reguloval se otáčením členu. Byly zde zářezy s indikátorem a čím více jste vyšroubovali, tím měkčího efektu jste dosáhli. Maximum je cca. pět celých otáček. Nevýhoda je, že musíte při nastavování sundat objektiv z aparátu.
- Druhá verze již zavrhla posuv šasi a SF se nastavovalo otáčením přední části tubusu — odpadla tedy ta nebezpečná část zahrnující žonglování s objektivem. Stále se vyráběly z mosazi, již ale disponovaly standardní lamelovou clonou, byť ovládanou pro dnešní dobu neobvyklou páčkou.
No a teď dokousněme to načaté jablko — jak že to fotí? Já nerad testovací fotografie, takže jsem se rozhodl skočit rovnou do hluboké vody. Nechat ho projít zkouškou ohněm. No prostě a jednoduše ho vzít mezi lidi — a povedlo se mi to na ničem velkolepějším než skvělé letošní akci Umění nás spojuje v Kostelci nad Černými lesy (třeba se potkáme i napřesrok!). A tam jsem ulovil svolné lidské exempláře.
A fotí to… dechberoucně. Pravda, měl jsem štěstí na mimořádně disciplinované modely s téměř nadlidskou mírou sebekázně — nikdo se mi nekroutil a nebylo třeba opěrky ni chloroformu. No a koneckonců jsem si s tou svou almarou nehnul ani já, což se samo o sobě dá pokládat za menší zázrak. Výsledky se povalují tady kolem (voličem měkkýšovitosti sem si tentokrát nevrtěl, takže je to všechno na vrcholnou míru ostrobřitosti) a jistě se mnou budete souhlasit minimálně v tom, že plastičnosti, ostrosti a… já to řeknu zas — charakteru — je tady na přehazování vidlema. Takže: Hermagis, Hugo Meyer, nebo Dallmeyer? No, povězte?
A zase jeden parádní článek, tentokrát s téměř detektivní zápletkou. Děkujeme 🙂
A narodzíl od Agathy Christie u toho ani nikdo nemusel umřít. Až asi tedy na pana Broschiho a Almana. Každopádně díky!
Krasny clanek. Me zaujalo jeste to jmeno Krziwanek, asi se jedna o toto pana: https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Krziwanek jeho zivot byl urcite zajimavy, i kdyz konec clanku na Wikipeddi popisuje i jeho smutny konec: ‘V roce 1905 si Krziwanek zaregistroval patent u rakouského patentového úřadu pod číslem 18 208, „metodu pro napájení odběrných míst vzduchoplynového systému z centrálního bodu“ a ve stejném roce spáchal sebevraždu.’ Asi co objektiv, to osud… 🙂
Vy máte ale oko, to je pro mne celé novinka. Něco jsem si o něm početl a byť je to celé opět na vodě stejně jako s Broschim, dávalo by to smysl. Byl fotograf, časově by to tvorbě odpovídalo a navíc byl z Vídně, což by sedělo s tou výstavou, kde se Dallmeyer profiloval. Těžko pomyslet, že by se na této události neukázal – a odolat takovému pěknému britskému sklíčku? Určitě si nějaké stejně jako jeho italský souputník odvezl domů. 😀
Jo a děkuji za pochvalu! Kdoví co by jeden objevil za nečekané spojistosti a teorie, když by se do těch archivů a materiálů opravdu poctivě ponořil…
A mě zase padlo do oka to jméno Guttenburgh. To bude nepřesný anglický přepis z němčiny, to jméno na anglické wiki není. Pátrání odkazuje na původ z Guttenbergu a naše wiki mi nabízí jména Carl von Tauffkirchen-Guttenberg, což byl německý diplomat a politik (1826–1895). U něj se mi vazba na fotografii dohledat nedaří, i když by si aparát s pěknými skly jistě dovolit mohl. Zajímavá je odchylka u jména Joseph von Taufkirchen-Guttenburg (komorník, 1793–1861). Jestli e nebo u asi nebylo podstatné. Ale ani u něj není fotografická aktivita zdokumentovaná a nesedí letopočet.
Ale je tu Marcus Guttenberg (1828–1891) a na něj to sedí lokalitou v Anglii i letopočtem a přepis jména je zase s otazníkem. Je to významný raný fotograf a daguerreotypista. Patří mezi nejvýraznější osoby s příjmením Guttenberg ve vztahu k fotografii. Narodil se v Polsku, pracoval jako daguerreotypista v Maďarsku, Prusku, Polsku a Německu. – Od cca 1851 působil v Anglii a založil zde fotografické studio. Střídal množství ateliérů (24 různých studií), nakonec se usadil v Bristolu a později v Manchesteru. Jeho práce zahrnovala portrétní fotografii, daguerreotypii, kalotypii, později i kolodiové procesy. Měl také fotografické patenty – např. fotomechanický tisk (1878) a foto‑finishing (1890). – Do fotografického řemesla vstoupily i jeho děti, pokračující v rodinné tradici.
No koukám, že tahle králičí nora vede pořádně hluboko. A to je prosím jen jeden oříznutej screenshot jedný strany jedný záznamový knihy. Myslím že se u jeho pultu vystřídalo hodně zvučných a zajímavých jmen…
Ono by stálo za průzkum víc jmen ze seznamu. Přinejmenším tito pánové:
Edward Anthony (1819–1888)
William Ralston (1848–1911)
John Jefferson Gibson (1851–?)
Frank Mason Good (1839–1911) nebo Oscar G. Mason
Docela dobrá klientela toho pana Dallmeyera, že?
Jen aby to nevypadalo, ze pro same archivy zapominame na fotografii, ty fotky z tech objektivu jsou uzasne a na papiru v prislusne velikosti jiste jeste vice dechberouci. Pamatuji si, jak jsem se dival na sve stredoformatove diaky na podsvetlovacim pultu lupou a uz tam byl ten 3D efekt neuveritelny. Pri tehle melke hloube ostrosti u velkoformatu je to jeste lepsi. Me se ty clanky libi i kvuli tem fotkam. 😉
Díky moc. 🙂 No pravidelně si stýskám, že už nemám místo na temnou, udělat z tohoto kontaktní kopii by bylo super. No třeba zas někdy.
Ano, řekl jsem si, že budu psát články jen na věci, které jsem reálně ozkoušel. Jednomu to pak řekne o hodně víc, když vidí výstup, ten je na tom přeciž to hlavní. Minimálně je to zajímavější, než číst suchopárné výcucy z grafů a křivek. 🙂
Ještě je tam čitelné jméno King. Ten se dá dohledat asi jen jediný a měl to docela z ruky, tipuji, že si ten objektiv nejspíš koupil přes e-shop:
Henry King (1855–1923) byl anglicko-australský fotograf a působil především v Sydney. Proslul portréty Aboridžinců, cestovatelskými fotografiemi a krajinářskou tvorbou. Patří mezi významné rané australské fotografy druhé poloviny 19. století.