Jen naivkové se domnívali, že druhou světovou válkou definitivně skočilo násilí člověka na člověku. Ale tak to samozřejmě nebylo.
Množství lokálních konfliktů, násilí, hladomory, rasismus a útlak všeho druhu – to vše provází lidstvo i nadále. Proto se těšně po válce (1947) sešlo několik fotografů pod vedením Roberta Capy, aby založili agenturu zcela nového druhu; měla stranit ne politickým a reklamním zájmům (jako vlastně všechna média), ale jednoznačně a pouze člověku. Podle šampaňského, které ten večer pili, se agentura nazývala Magnum. Autoři zúčastnění v tomto projektu měli cítit podporu kolektivu, ale zároveň měli mít co největší tvůrčí svobodu. První zveřejněnou prací této nové agentury byl cyklus “Všude žijí lidé”, jenž byl publikován v mnoha časopisech. Následovala celá řada dalších projektů.
Postupem času se i do humanistické fotografie dostaly prvky bezprostřední a nepřipravené reportáže, a to hlavně proto, aby byly zachovány přirozené podmínky a tím také morální apel a výpovědní hodnota. Ale narozdíl od reportáže se humanistická fotografie tolik neváže na konkrétní událost, spíše zachycuje obecné situace, které mají popsat lidský úděl na tomto světě. Ten může být popsán rozsáhlým seriálem, stejně tak ale i jedinou fotografií. Pro fotografa je tento druh snímků velice náročný – musí projevit svou lidskou účast a zároveň nadhled (jinak by mnohdy vůbec nemohl pracovat), musí trpělivě čekat na příhodnou chvíli, protože jakkoli aranžovat (a tím vlastně podvádět) nelze. Příhodný okamžik musí vyjadřovat jednak podstatu jevu, ale zároveň musí být divákovi alespoň částečně jasné, co předcházelo a co bude následovat.
Změnu v humanistické fotografii přinesla válka ve Vietnamu, kterou mnoho Američanů znalo jen z televizní obrazovky. Aby fotografie mohla emotivně působit, musela zdrsnět a zmenšit svůj odstup od smrti, jíž tak často zobrazovala. Postupem času se fotografie stává analýzou sociálních i jiných podmínek života lidí v různých koutech světa. Zkoumá nejen důsledky, ale stále častěji kritizuje také příčiny daných jevů.
Werner BISCHOF (1916 – 1954)
|
| Hladomor v Indii, Bihár 1951 |
Byl původem Švýcar, vystudoval malířství a na rozdíl od reportérů se nesnažil vystihnout konkrétní událost, ale spíše to, co trvá – tedy odraz dané události v lidech, v jejich tvářích. Scestoval snad celý svět a jeho snímky se často staly symbolem – jako kolekce snímků o hladomoru v Indii v roce 1951. Jeho snímky jsou totiž sice vázány na konkrétní čas a místo, ale zároveň symbolizují tak obecné “věci” jako hlad, mateřství, bída … Bischofovy fotografie nejsou nikdy dynamické, nezobrazují pohyb, ale o to víc a naléhavěji k divákům promlouvají. V roce 1949 se stal členem agentury Magnum a jedna z cest ho dovedla až do Peru, kde zahynul, když se auto s ním a řidičem zřítilo do propasti.
Bruce DAVIDSON (*1933)
|
| Východní stá, 1970 |
Pochází z Chicaga a fotografuje už od svých 10 let. Prý udělal více snímků než úkolů. Po spletité a přerušované studijní cestě se stal absolventem Yaleské univerzity v oboru filosofie, malířství a fotografie. Od roku 1959 je členem Magna. Jeho nejslavnější prací je cyklus fotografií z černošského ghetta v newyorské čtvrti Harlem. Celé dva roky fotografoval obyvatele jediného bloku na Východní sté ulici. Vytvořil tak vlastně sociologickou studii lidí, kteří jsou odsouzeni k živoření v mizerných podmínkách jen proto, že jsou černí. A tak Davidson fotografoval pochody za občanská práva stejně jako mladý černošský pár ve vzácné chvíli klidu… Pracoval s velkoformátovou kamerou. Vždycky se dotyčných ptal, jestli si je může vyfotografovat, aby prý mezi nimi bylo všechno jasné. Fotografie je podle Davidsona totiž hlavně spolupráce.
Donald McCULLIN (*1935)
|
| Albínek, Biafra 1970 |
Narodil se v chudé londýnské čtvrti East End. Za svůj talent pro kresby všeho druhu dostal ve třinácti letech stipendium, ale po dvou letech – když mu umřel otec – musel uměleckou školu opustit a vrátit se tam, odkud přišel – na ulici. Na vojně byl pomocníkem fotografa výzvědné čety a byl v Egyptě, ve východní Africe a na Kypru. Uvědomil si sílu fotografie a koupil si Rolleicord za 32 liber. Jeho snímky pak téměř náhodou otiskl deník The Observer. Čtenáři dalších novin a časopisů byli šokováni, protože McCullin snad pro každý svůj snímek riskoval život; byly autentické, syrové a neskutečně pravdivé. Jeho nejznámější kniha se jmenuje “Všimne si někdo něčeho?”; tato otázka je však přítomna ve všech McCullinových snímcích.
Tim PAGE (*1944)
|
| Vietnam, 1965 |
Domov v anglickém Kentu opustil v 17 letech a už ve 20 byl tento “bláznivý kluk”, jak se mu říkalo, známým reportérem, kterému vycházely snímky v časopisech Time či Life a fotografie dodával také mnoha tiskovým agenturám. Fotografoval ve Vietnamu, ale nechodil s novináři, nýbrž s Vietnamci. Poprvé ve Vietnamu strávil dva a půl roku, jednou dokonce dva týdny v nepřetržité bojové akci. Nic se mu nezdálo dost nebezpečné, byl několikrát raněn, a přesto se do války znovu vrátil. Fotografoval to, co chtěl on sám, na redakci ohled vůbec nebral. Když mu šrapnel pronikl do mozku, dokázal ještě dofotografovat celý film a v nemocnici, když se probral, diktoval doktorovi popisky ke snímkům. Nemůže dobře chodit, špatně drží rovnováhu a neslyší na levé ucho. Stejně by prý ale nic neměnil…
ABBAS (*1943)
|
| Škola v Somálsku, 1974 |
Od dětství chtěl být novinářem, ale později zjistil, že ho fotografie uspokojuje mnohem víc než psaní. Pochází z Íránu, ale je to spíše světoobčan. Zajímá se hlavně o země tzv. třetího světa, neboť rozumí tamním podmínkám i lidem. Řekl: “Lidé si myslí, že fotoreportéři mohou svými fotografiemi změnit svět. Jediné, co můžeme dělat, je ukázat, proč tento svět musí být změněn.” Fotografoval hladomory, války i revoluce a ze všech snímků je patrná jeho snaha ukazovat stav věcí v zájmu prostých lidí. Koncem 70. let pracoval hlavně v rodném Íránu a fotografoval revoluci, ale to, že byl Íránec, mu situaci spíše ztěžovalo. Lidé na obou stranách ho měli za zrádce, který celému světu vyzrazuje “domácí zálěžitosti”. Stejně jako Tim Page se sice angažuje v různých událostech, ale v okamžiku, kdy tiskne spoušť, musí být zcela klidný – jinak by podle jeho vlastních slov jeho fotografie neúčinkovaly…
Zpracováno podle knihy “Příběh fotografie” (Mrázková, D.; MF Praha 1985).
