Objektivy s ostrým podáním se dají přehazovat vidlema, hezký bokeh načrtnou taktéž ledasjaká sklíčka. Najít charakterní kousek — ať už to znamená cokoli — může být sice oříšek, ale jde to. Co však exemplář sdružující všechny tyto vlastnosti naráz a ještě navíc s hodně krutopřísným názvem? Nuže, přistupte blíže — a zřete Raptar!
Nepravidelný seriál o velkoformátové fotografii přináší Jiří Zouhar z webu Negativ na cestách
Co jsou to tydlencty piktorialismy a že se nemažou na chleba jsme se dověděli v mém předchozím článku tady. Mezi vší tou změtí o kolenních meniscích, tím že to mám rád měkce a kde všude se dá použít vazelína by však jeden postrádal onu zcela zásadní informaci; cože je ten prvotní impuls, kdože je ten úhelný kámen, kolkolem kterého se již drahná léta staví chrám mojí fotografické vyměklosti. Inu, je to Kodak, je to on — srdce mého šampion.
Konstrukčně jde o nepříliš obvyklý typ — v zadní části je meniskový optický člen (viz dále), před kterým se nachází clona a pak prd. Neznalému by se tedy mohl objektiv jevit jaksi nekompletní, bez přední soustavy. Nevýhoda je, že jsou lamely, choulostivé to plechové plíšky, mechanicky nechráněny před krutým světem okolo (což je tedy stejné i u skla no, od toho ale máme krytky a filtry). Výhodou je, že šasi objektivu a i samotné lamely fungují jako sluneční clona zadnímu členu a není třeba tam už nic montovat.
Spolu s barellovou verzí (verze bez závěrky) jsou k vidění i Kodaky v závěrce (Ilex Universal No. 5 Synchro), jež jsou kvůli velikosti závěrky omezeny na trochu pomalejší clonu f4.8. K vidění je i vzácnější delší sourozenec, Kodak Portrait 405mm f4.5. Ten se vyskytoval pouze ve verzi bez závěrky.
Stejným tandemem sklo-clona disponuje jen nemnoho objektivů, pro příklad třeba Pinkham & Smith, Wollaston, Spencer, Kalosat či ultramegavzácný a nedosažitelný Struss. Dlouhé večery se blíží, strávit je můžete třeba tímto skvělým třídílným eposem o SF sklech tu, tu a tu. A bonus tu. Noot noot.
- Meniskový objektiv je tvořen jednoduchou čočkou, maximálně dvěma tmelenými členy. Jednodušší už je fakt jen dírková komora. Základní přehled můžete získat třeba zde. Tato konstrukce je používána k různým účelům v různých odvětvích — mikroskopii, astronomii, senzorech či lékařské optice. Ve fotografii jsou však tyto objektivy velmi často známy svými uvolněnými fotografickými mravy, z něchž by členům skupiny f/64 zkysla vývojka.
- Pokud už takové objektivy disponují clonou, jejím použitím se reguluje míra měkkosti a proostřenosti obrazu. Cloněním nicméně chadnokrevně vraždíte charakter objektivu a stává se lhostejným, který používáte. Více o různých typech korekce tu. Tento typ stavby objektivu byl populární hlavně u starých krajinářských objektivů či prvních soft-focus schémat, která ale často dosahovala efektu (ať už chtěně nebo ne) skrze chromatickou aberaci (to je to méně chtěné aberační dítko) nebo v tandemu se sférickou aberací.
S měkkými výstupy jsem koketoval již předtím, kdy jsem zběsile točil zadními členy Dallmaeru a pokoušel se rozchodit svůj ultramegavzácný Crown (ha, nic o něm nenajdete! Možná přijde i kouzel… článek. Už přišel). Oproti Kodaku jsou to však stále velmi sofťákově umírněná skla i na maximální míru SF. To až Kodak mi ukázal, zač je piktorialismu loket a o co všechno jsem svou nadutostí přicházel. Ano, měl jsem i temné (ostré?) období, kdy jsem nad měkkými fotkami opovržlivě vyfukoval nosem jako nad „blbě zaostřenejma fotkama, u nichž měl fotograf voko jak z Kašparovy krávy“. Nu což, nechť mi slouží ku cti aspoň to, že hledím s despektem na své mladší já.
Tuhle koKodák dosahuje kýženého efektu skrze tu vznešenější odrůdu aberace — sférickou. To je sice pořád optická vada; chyba čočky — paprsky světla procházejí různými částmi čočky zaostřeny v rozdílných bodech. Sférický tvar čočky ohýbá paprsky procházející okraji jinak než ty, co si to maršujou středem. Ale! Ve světě kde je všechno sen a měkký, je to naopak výhoda, kterou můžete viděl na fotkách kolem — kouzlo, kde hrany zůstávají ostrý, ale kolem nich se rozlévá světelná aura měkká jako máslo v srpnu. Oproti chromatické aberaci je navíc ta sférická monochromatická, takže neotravuje život barvama. Ale o tomhle zas jindy.
Objektiv má velmi divoké podání v protisvětle; plné bublinek a se správným pozadím i swirl efektu. Velmi dobře zvládá přesvícenost scény, kontrasty mezi světlem a stínem a protisvětlo (tyto podmínky zvýrazní malou hloubku ostrosti a zesílí fantaskní efekt). Jinak je vše éterické, krémové, přesvícené — skutečný vlajkonoš své branže. Objektiv pohodlně vykryje formát 8×10″ (405mm verze o řád výše), nicméně ke krajům citelně klesá ostrost a pospolitost obrazu — v případě, že vám toto není po chuti (hambáři!!), doporučuji umisťovat objekt zájmu spíše vprostřed scény, či použít objektiv na formát 5×7″ (a 405mm na 8×10″). Toto se hodí při portrétování stylem hlava-ramena, kde můžete využít delšího ohniska.
Portrét je, pokud byste to z názvu náhodou neodtušili, vůbec mocnou stránkou Kodaku. Ne nadarmo šlo o jeden z oblíbených portrétních objektivů starého Hollywoodu, kde hebké podání vyhlazovalo vrásky a dělalo mladší krásky. Avšak bacha, zde je záhodno volit spíše subtilní, jemné nasvícení.
Ale co, hlavně na sebe buďte tvrdí a foťte měkce. Jen opatrně — třeba zjistíte, že se vám to líbí a už nebude cesty zpět. Protože jeden Kodak vládne všem, jeden jim všem káže; jeden všechny vyfotí, do měkkoty sváže!
