Tak jsem opět jednou vyrazil do pohoří Bukk (to jsou MAĎARSKÉ HORY! – už to spojení zní divně). Vyrazil jsem v pět ráno, byl jsem pod prvním kopcem cca v sedm třicet a v osm třicet už jsem byl nahoře.
Jsou to vápencové hory, typicky krasová oblast, takže převýšení je opravdu těžko zvládnutelné – do svahu jsem se občas doslova drápal po všech čtyřech a ještě se zarážel o svah stativem jako cepínem, abych nejel po bradě až dolů. No a když jsem vylezl nahoru, napůl obalený blátem, napůl listím a větvemi, zatáhla se obloha a přišly těžké ocelové mraky.
Chvíli jsem tam čekal, a pak jsem se znovu rozhlédl. V dálce jsem viděl, že na ostatním uzemí (v nížinách) je nádherně, ovšem když jsem se podíval proti směru pohybu mraků, dělalo se mi špatně. Zase jsem tedy slezl dolů – trvalo to díky občasnému “uklouznutí”, při kterém jsem se ocitl rázem o pár metrů níže, jen půl hodiny. Cestou se ovšem zase z nepochopitelných důvodů rozjasnilo, a tak jsem zase vylezl nahoru. Udělal jsem pár fotek v polojasném počasí a šel k autu, že radši pojedu jinam. Vyjel jsem z původní polohy auta (cca 300 m.n.m.) do výšky 930 m.n.m., a i když bylo jen polojasno, vyrazil jsem ještě o pár metrů výš (na nejvyšší bod, cca 1000 m.n.m.).
Cesta byla celkem pohodová – tedy alespoň pro mě. Viděl jsem dva mladé lidi, kteří si vyšlápli stejnou cestou jen tak bez báglu, bez zátěže, jak po padesáti metrech s funěním otáčejí a vracejí se. Když jsem se dostal nahoru, zjistil jsem že tam není nic moc hezkého (jen nějaký vojenský objekt, takže jsem raději nefotil) a tak jsem se vydal mírně dolů (skoro po vrstevnicích kolem kopce na druhou stranu). Tam byla krásná krajina i nádherné pohledy do dalekého kraje, ale bohužel se mezitím zatáhlo a zavládla strašlivá zima. Ke všemu začalo SNĚŽIT!!!
Rozhodl jsem se tedy vrátit, sešel jsem přes les a přes nízký porost (žádná značená cesta) až do údolí, které bylo o dobrých dvě stě metrů níž, cestou udělal pár fotek “ze zoufalství” a vracel se zase nahoru k autu. Téměř přesně když jsem byl nahoře, jako když utne a v mracích se objevila dostatečně veliká díra, aby (kdybych tam byl ovšem zůstal) slunce osvítilo celou tu nádheru. Protože jsem ale byl už zhruba dvacet metrů od auta (jak horizontálně tak vertikálně), a také proto že už bylo půl čtvrté odpoledne a stíny se sakra prodlužovaly, nehodlal jsem se už vracet a řekl jsem si “snad někdy příště”.
Když jsem sundal bágl ze zad, kouřilo se z něj (jak jsem byl spocenej a zezadu jsem ho zahříval), no a pak jsem si teprve všiml že v láhvi kterou jsem měl v báglu jen tak v síťce byla slabá ledová krusta. Když jsem se podíval na chatu, která stála poblíž, ukazoval tam teploměr mínus dva stupně a mě to bylo hned jasný. Sedl jsem tedy do auta a vyrazil domů. Cestou jsem viděl jeden z nejúžasnějších západů slunce co jsem tady v Maďarsku zažil a když jsem přijel domů (cca 170 km), byla úplně jasná obloha a teplota celých deset stupňů.
