motiv

Citově zaujatý fotoreportér Werner Bischof

Po Robertu Capovi můžeme v pražském Obecním domě vidět obsáhlou výstavu dalšího významného fotoreportéra a člena agentury Magnum – Wernera Bischofa.

Řecko
Werner Bischof: Řecko, 1947. © Werner Bischof / Magnum Photos
Švýcarskému fotografovi Werneru Bischofovi (1916–1954) bylo sice dopřáno jen osmatřicet let života, ale i tak – nebo právě proto – po něm zůstalo obdivuhodné, kvalitou zcela mimořádné dílo. A to i přesto, že se dá rokem 1944 rozdělit na dvě v lecčem protichůdné etapy. Zatímco v první etapě šlo Bischofovi především o formální dokonalost fotografie, v druhé, poválečné etapě se zaměřil především na její lidský obsah. Zjednodušeně by se dalo říci, že když Werner Bischof v roce 1954 tragicky zemřel, zůstaly po něm dvě pečlivě přebrané hromádky fotografií: první z nich byla plná esteticky působivých ateliérových „cvičení“ na téma světlo, v nichž až na výjimky chyběli lidé, druhá pak neskutečně dojímavou a lidskou sérií fotografií lidí ze světa, který jako by po 2. světové válce zabředl do ještě většího chaosu a zmatku.

Werner Bischof se narodil v roce 1916 v Curychu. Odmala se chtěl stát malířem a tak se proti vůli svého otce hlásí na curyšskou Uměleckoprůmyslovou školu. Shodou okolností se dostává do nově otevřené fotografické třídy Hanse Finslera, fotografa, který měl na mladého Bischofa zcela zásadní vliv, protože mu pootevřel dveře do oblasti umělecké fotografie.

Czarda
Werner Bischof: Maďarsko, Czarda u Debrecenu, 1947. © Werner Bischof / Magnum Photos
Po ukončení školy a vojenské službě si Bischof v Curychu otevírá vlastní ateliér, v němž se věnuje především reklamní fotografii a užité grafice. V této víceméně komerční činnosti dosahuje pozoruhodných výsledků a mimořádné technické dokonalosti. Dobrým dokladem tohoto tvrzení je portfolio Bischofových reklamních a ateliérových fotografií nazvané 24 fotografií (24 Photos, Bern, 1946).

Bischof je však příliš hloubavý na to, aby ho úspěch v reklamě uspokojil a uchlácholil jeho zvídavého ducha. Začíná stále do větších podrobností zkoumat působení světla na citlivý materiál. Při fotografování světelných paprsků, stínů, geometrických obrazců i přírodních materiálů směřuje víc a víc k abstraktní fotografii a snaží se působit především formální dokonalostí. Do roku 1944 vůbec – s výjimkou několika reklamních zakázek – nefotografoval lidi. Styděl se, a tak se před nimi raději uzavíral do ateliéru.

V roce 1944 se však stává něco, co Bischof nečekal: časopis Du, s nímž již dříve spolupracoval, u něj objednává sérii reportáží. Bischof definitivně ukládá svou starou ateliérovou kameru Linhof 9x12 a začíná pracovat Rolleiflexem. I když nepatří k fotoreportérům, pro něž je zásadní rychlost a pohotovost, ale spíš soustředění a příprava, brzy dává přednost ještě lehčím a skladnějším kinofilmovým přístrojům, Contaxu a Leice. Ve zbývajících deseti letech života (1944–1954), kdy vznikají jeho zásadní a nesmrtelné záběry, je vlastně permanentně na cestách. První tři roky po válce cestuje především po Evropě a dokumentuje utrpení, které lidem největší konflikt v dějinách lidstva přinesl, později ho to táhne do dalekých a stále exotičtějších míst.

Hongkong
Werner Bischof: Hongkong, rybářská vesnice Aberdeen, 1952. © Werner Bischof / Magnum Photos
I když válka skončila a on zdokumentoval její následky, jak nejlépe mohl, do ateliéru už se vrátit nemůže. V roce 1948 píše otci: „Nechápeš, že se na tyto cesty nevydávám z touhy po senzaci, ale proto, že chci jako člověk projít celkovou proměnou. Nemohu už dál fotit krásné boty, luxusní látky, křišťálové sklenice a podobné věci… Vymanil jsem se z té svěrací kazajky sebeuspokojení a patřím teď lidem, ne jedinci, ale celému lidství.“ Možná tato slova znějí příliš pateticky, ale dobře dokládají proměnu, kterou Werner Bischof prošel: na počátku salónní fotograf, na konci fotograf, který chce svou fotografií bojovat za lepší svět. A kdesi uprostřed fotoreportér proslulé agentury Magnum a přispěvatel časopisů Du, Life, Observer a Picture Post, který nenávidí honbu za povrchní senzací a snaží se fotografovat především „srdcem“. Ze silného citového zaujetí vznikly jeho poválečné cykly Mrzáci a Uprchlíci, stejně jako řada pozdějších fotografií z Koreje, Islandu, Hongkongu, ale hlavně z Japonska a Indie. Zatímco knihu o Japonsku ještě osobně připravil a s pověstnou precizností dohlížel na její výrobu, fotografie z indického Biháru jsou již součástí jeho posmrtného Cestovního deníku. Právě jeho reportáž Hladomor v Indii, publikovaná v časopisu Life, mu přinesla mezinárodní ohlas i uznání odborníků.

Pištec
Werner Bischof: Chlapec hrající na flétnu u Cuzca, Peru, 1954. © Werner Bischof / Magnum Photos
Werner Bischof procestoval kus světa a pochopil, že svět je jiný, než se zdá být od kavárenského stolu. Postupem let se ho začaly silně dotýkat komerční tlaky vydavatelů časopisů a jejich nekonečná honba za senzací ho začala duševně vyčerpávat. Jeho cílem postupně přestala být „dobrá fotožurnalistika“. Toužil vytvářet obecně platnou výpověď o člověku. Říkal tomu jednoduše – dělat „dobré fotografie“.

V roce 1953 Bischof fotografuje pro časopis Life korunovaci britské královny Alžběty II. a na rok 1954 chystá velkou cestu napříč Střední a Jižní Amerikou. Na jaře 1954 projíždí Mexikem a dostává se do Peru, kde vzniká jeho patrně nejslavnější fotografie Chlapec hrající na flétnu u Cuzca, která bývá interpretována jako oslava věčného mládí a svobody navzdory nepříznivému osudu. Na čas se zastavuje v posvátném inckém Machu Picchu, které ho fascinuje a inspiruje k fotografování. Poté se vrací do Limy a vzápětí se s domorodým šoférem a přítelem geologem Alim de Szepessym opět vydávají na cestu. Chystají se překročit Andy, ale při dramatické cestě po těžko sjízdných horských cestách se 16. května 1954 jejich auto zřítí do propasti.

Výstava Werner Bischof (1916–1954) představuje ukázky ze všech významnějších autorových cyklů. Jsou tu k vidění nejen autorovy nejslavnější fotografie, ale i hrstka těch méně známých. Hloubavější návštěvník ocení textový doprovod k výstavě, i možnost si na počítači proklikat CD, které mapuje Bischofovu životní a tvůrčí pouť včetně jeho cest po celém světě.

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace