Isla Navarino

Povalený kmen, na kterém jsme seděl, byl vybělený sluncem, větrem a sněhem. Bylo však stále patrné, že příčinou jeho pádu nebyla vichřice ani lidská ruka. Na podmáčené louce kolem mne bylo takovýchto zbytků víc. Malé okrouhlé lístky, typické pro buk lenga, se tu a tam objevovaly na větvičkách vyrážejících z ohlodaných pařezů. Rozptýlené světlo zatažené večerní oblohy nevrhalo žádné stíny a hladina jezírka přede mnou byla klidná.

kanál Beagle
kanál Beagle

Najednou se ozvalo plesknutí, na vzdáleném konci se rozběhly po vodě kruhy a směrem ke mně se blížila ve vodní brázdě tmavá okrouhlá bobří hlava. Podíval jsem se na hodinky. Bylo osm hodin a doma, nějakých čtrnáct tisíc kilometrů odtud, začal právě nový rok.

Míst, kde by člověk mohl být sám v nedotčené přírodě, pomalu ubývá a hledači romantiky drsné přírody míří do stále odlehlejších koutů planety. Pokud budete na globusu hledat ten, o kterém je tohle vyprávění, pak na jihoamerickém kontinentu sledujte jeho horskou páteř až dolů na jih, kde je pohoří sevřeno obrovskými ledovci a než definitivně ztratí výšku nabídne úžasné (a bohužel příliš hojně navštěvované) štíty Torres del Paine, Cerro Torre a Cerro Fitzroy. Pokračujte přes pusté větrné pláně až tam, kde se klikatí stužka Magellanova průlivu a pevnina se drobí a ustupuje moři. Přelétněte tajemnou Ohňovou zemi s věčně bílými vrcholky Darwinova pohoří a jihozápadním pobřežím zbrázděným fjordy, překonejte kanál Beagle a najdete pás ostrůvků, z nichž největší nese název Navarino.

Ohňová země - zátoka Yendegaiavečerní Ohňová zeměkanál Beagle
Ohňová země – zátoka Yendegaia večerní Ohňová země kanál Beagle

Ostrov Navarino patří Chile a jeho severní pobřeží je trvale obydleno. Tři osady – Puerto Navarino, Puerto Williams a Puerto Toro – spojuje sedmdesát kilometrů úzké silnice, na které se jen několikrát denně objeví auto, většinou stroj, který má vrchol svých sil dávno za sebou a svou přítomnost ohlašuje již dlouho předem zoufalým kvílením motoru. Instinktivně uskočíte z cesty – a za pět minut se kolem vás přesune krokem rezatá dodávka s jedním reflektorem a chybějícím výfukem, mířící do největší z osad. Puerto Williams soutěží s argentinskou Ushuaiou, ležící za kanálem Beagle na jižním břehu Ohňové země, o titul nejjižnějího města světa. Puerto Williams je zjevně jižněji, Argentinci ale tvrdí, že to není město, ale jen vesnice. Zde je třeba podotknout, že vesnice přežívající hlavně díky vojenské posádce a podpoře chilské vlády. Puerto Williams má vlastní letiště a přístav a je strategickým bodem, jehož důležitost se potvrdila při hraničních sporech vedených s Argentinou o blízký ostrůvek Lennox. V době války o Malvíny byla Chile spojencem Velké Britanie a z letiště na Navarinu startovala britská letadla, aby se nad Malvínami střetla s argentinskými, starujícími z protější Ushuaie. Teď však panuje mír a stanoviště dělostřeleckých baterií na břehu kanálu Beagle mohou turisté navštívit.

v pozadí Dientes de Navarino
v pozadí Dientes de Navarino

Navarino měří zhruba sto na čtyřicet kilometrů a od východu k západu jej protíná skalnatý hřeben korunovaný rozeklanými vrcholky Cordón de los Dientes, sahajícími do výšky kolem tisíce metrů. Hřeben leží blíž k severnímu pobřeží a chrání jej před jižními větry, vanoucími přes Drakeův průliv od Antarktidy. Hory byly modelovány ledovcem, po kterém tu zůstala řada hlubokých jezer a morén. Jižní, neobydlená část ostrova, je rovinatější

bobry zdevastovaná krajina cestou k průsmyku Guerrico
bobry zdevastovaná krajina cestou k průsmyku Guerrico

a pokrývá ji subantarktická tundra s řadou mokřin a jezer. K podmáčení krajiny vydatně přispívá i činnost bobrů. Tito hlodavci sem byli nasazeni uměle v polovině dvacátého století a brzy se přemnožili. Jejich díla s hrázemi dlouhými i několik desítek metrů a tak bytelnými, že nepropouštějí vodu a dá se po nich chodit, vytvářejí v mnoha údolích neprůchodné podmáčené oblasti lemované zdevastovanou vegetací. Kromě bobrů se tu setkáte již jen s guanaky a několika druhy ptáků, jimž bezkonkurenčně kraluje kondor. To je všechno. Mezi porosty zakrslých buků lenga a coigűe, mechy a lišejníky žádné šelmy na poutníka nečíhají.

Východištěm pro cestu na Navarino je chilské město Punta Arenas na břehu Magellanova průlivu. Odtud startuje několikrát týdně pravidelná letecká linka a nepravidelně vyplouvají zásobovací lodě, které však pro nás byly jen hypotetickou možností přepravy. A tak jsme se jednoho prosincového dne ocitli u příslušné přepážky letiště v Punta Arenas.

Twin Otter na letišti Punta Arenas
Twin Otter na letišti Punta Arenas

Čekání na letišti bylo až příliš dlouhé, nakonec nás zřízenkyně přece jen svolá do houfu a odvede k malému letadélku vedle budovy. Zavazadla se nakládají do ocasu a mám dojem, že i pilotům pod nohy. Vevnitř si každý sedá, kde je místo, letadlo je plně obsazeno. Piloti sedí na dosah ruky, dveře k nim jsou otevřené a zůstanou tak po celou cestu. Dvě vrtule se roztočí, letadlo poskočí po startovací dráze, opíše oblouk nad letištěm a už jsou pod námi neklidné vlny průlivu a o chvíli později rovinatá krajina Ohňové země. Jak se blížíme k horám, přibývá mraků a viditelnost se zhoršuje. Letadlo poskakuje jako po výmolech, propadá se, houpe, ale piloti jsou v klidu a usmívají se, zdá se, že si vyprávějí vtipy. Když se mraky občas roztrhnou, vidíme pod sebou zasněžené vrcholky Cordillera Darwin. Nakonec letadlo začne klesat a letíme zase nad vodou. Tentokrát je to kanál Beagle. Vlevo od nás se na pobřeží objeví domky argentinského města Ushuaia, vpravo napřed ostrov Hostes a potom už Navarino. Západní část ostrova tvoří zvlněná pustina posetá jezírky a jak se blížíme k Puerto Williams, vlny se zvyšují a stávají se z nich hory, sporadicky tečkované zbytky sněhu.

Puerto Williams
Puerto Williams

Vítá nás oblačná obloha a Puerto Williams za zátokou se zdá být na dosah ruky, stejně jako hřeben Dientes, vypínající se vpravo za ním. Silnice do města ale zátoku dlouze obchází a tak s díky využíváme nabídku přepravy od řidiče dodávky. Místní náměstí je čtverhranné, domky jsou přízemní a podle místního zvyku pobité plechem. Obchod, telefonní stanice, úřadovna letecké společnosti. A lavičky, od kterých na nás mává zbytek naší výpravy, který sem dorazil před námi po dvoutýdenním toulání Ohňovou zemí. Směju se jejich připáleným, oloupaným nosům a netuším, že za několik málo dní budu vypadat stejně. Tady přece pořád prší a fouká vítr. Tankujeme benzin pro vařiče, doplňujeme poslední zásoby, kontrolujeme rezervaci zpátečního letu a pak přichází na řadu administrativa, registrace na policejní stanici. Vcházíme do důkladně vytopeného domku s chilskou vlajkou. Uniformovaný muž uvnitř z nás má radost, jsme pro něj zřejmě vítaným povyražením v nudné službě. Nadšeně objevuje, že je nás tolik a že jsme navíc všichni Češi. Pak už nezbývá než hodit na záda nesmyslně těžké batohy a zamířit do divočiny.

architektura Puerto Williamsjedna z hlavních ulicdůstojnické domky
architektura Puerto Williams jedna z hlavních ulic důstojnické domky

Dalším administrativním úkonem je registrace v místní policejní stanici. Jdeme asi třista metrů po široké ulici a potom a u náměstí objevujeme překvapivě použitelnou samoobsluhu. Sortiment je samozřejmě o něco chudší než v Punta Arenas.

vodovod pro Puerto Williamsnáměstísupermarket (ten menší)
vodovod pro Puerto Williams, v pozadí kanál Beagle a Ohňová země náměstísupermarket (ten menší)

Míjíme domky obyčejných obyvatel, všelijak záplatované a obité plechem. Před některými parkují auta, většinou amerického nebo korejského původu, všechna toho hodně pamatují a jejich rozbitá okna, zrezlé blatníky a upadlé výfuky vypovídají o podmínkách zdejšího provozu a možnostech údržby. Na konci města přicházíme ke vzorné výstavbě. Nové řadové domky, u každého přístěnek s obrovskými lahvemi na plyn a před každým zánovní americký terénní vůz. Zřejmě domovy důstojníků.

socha na rozcestí
socha na rozcestí

Silnice se zhoupne a za chvíli už přicházíme k rozcestí. Na loučce stojí přístřešek s třímetrovou sochou Panny Marie a před ním jsou lavice přírodní kaple. Naše cesta uhýbá doleva a začíná stoupat. Nejdeme ale daleko. Na příjemném prostranství mezi stromy stavíme stany a ukládáme se ke spánku. Z malé přehrady opodál vede tlustá roura pitnou vodu dolů do města. Z mnoha prorezlých dírek stříkají vodotrysky a na obzoru večerní slunce barví kopce Ohňové země.

Je ráno. Vylézám ze stanu a koukám na teploměr. Ukazuje šest nad nulou. Po snídani balíme a vydáváme se dál do hor. Cesta je zpočátku příjemná, pěšina vede lesem buků lenga po břehu potoka, napájejícího přehradu,

stoupání lesem na Cerro Banderacesta k laguně el Salto
stoupání lesem na Cerro Bandera cesta k laguně el Salto

potom se ale obrací doleva, do kopce, a začíná stoupat stále příkřeji. Zde se poprvé – ale zdaleka ne naposledy – setkáváme se specifikem chilského značení trasy. Průvodce v souvislosti s tímto úsekem hovoří o “switchbacks”, v praxi ale občasné červené pruhy ukazují nejkratší cestu přímo vzhůru. Pěšina, která nás vedla podle vody, je už také minulostí, a tak klopýtáme přes staré větve a pařezy, kloužeme a škrábeme se vzhůru každý podle svých sil svou cestou. Časem se objevuje názor, že “switchback” také může znamenat “otoč se a jdi zpátky”. Nevím, jak dlouho jsme takhle lezli, místy i po čtyřech, les ale najednou skončil a vystřídala ho kosodřevina, samozřejmě, že buková.

Opřel se do nás vítr. Ukrýváme hlavy v kapucách, přestože teploměr tvrdí, že je patnáct stupňů. To už jsme ale na vršku a rozhlížíme se po kraji. Na severu, skoro 600 metrů pod námi, je pobřeží Navarina, Puerto Williams a poloostrov s letištěm.

vrchol Cerro Bandera, v pozadí kanál Beagle a Ohňová zemělaguna el Saltoplanina nad lagunou el Salto
vrchol Cerro Bandera, v pozadí kanál Beagle a Ohňová země laguna el Salto planina nad lagunou el Salto

Za ním úzký kanál Beagle, pojmenovaný po lodi, kterou se tady v 19. století plavila výprava kapitána Fitzroye, které se tehdy účastnil i mladý Charles Darwin. A dál na severu je rozlehlá Ohňová země. Její vrcholky přímo proti nám jsou holé, dál na zapád, kde Cordillera Darwin nabývá na výšce, jsou pokryté sněhem. Za námi, na jihu, Cerro Banderra přechází do plochého kamenitého hřbetu vedoucího dál do nitra hor. Jak se blížíme k zubům Dientes, dno údolí vpravo pod námi stoupá, vegetaci nahrazuje suť a jezírka a nakonec je před námi Laguna El Salto, cíl naší dnešní etapy. Je ještě brzy a tak uvažujeme o možnosti neztrácet výšku a pokračovat až k Laguně de los Dientes. Travers přímo nad jezerem El Salto však není možný a tak nakonec absolvujeme nepříjemný sestup k jezeru a na vlhkém jižním břehu stavíme stany. Je tu závětří, voda a dostatek palivového dříví, takže večer sedíme u ohně a povídáme.

2 komentáře u „Isla Navarino“

  1. Pekna reportaz

    Pekna reportaz z konce sveta. Ale zda se, ze neco chybi. Nebo jen editor zapomnel poznamenat, ze to je prvni cast?

    Odpovědět
    • pekna reportaz

      Děkuji za komentář, článek skutečně bude mít ještě pokračování. Pokud vás tento kout světa zaujal, doporučuji stránky Radka Tezaura, kde kromě skvělých fotografií ze stejného výletu najdete i GPS souřadnice.

      Odpovědět

Napsat komentář