motiv

Gradace, kontrast a citlivost černobílého fotografického papíru

Zatímco krabička fotopapírů nám vlídně sdělí kromě velikosti a povrchu také jednoduchým symbolem gradaci papíru, technické listy a návody se předhánějí a zavalují nás divnými zkratkami jako například ISO R a ISO P. O tom, co tyto údaje znamenají a že jsou to údaje veskrze užitečné, se dozvíte v teoreticky laděném článku.

V Radčině článku jste se mohli seznámit s charakteristickou křivkou černobílého fotopapíru. Dnes navážeme doplňujícím povídáním o některých parametrech fotopapírů, které se z této křivky odvozují a již si našly cestu do technických listů výrobců papírů, případně též do návodů přikládaným k papírům. Aby měl článek hlavu a patu, opakuji v něm některé věci, které už psala Radka. Přesto vám doporučuji, abyste si nejprve přečetli její článek.

Gradace

Pojem, se kterým nejčastěji pracujeme, je gradace. Pokud používáme papíry s proměnným kontrastem, použijeme filtraci pro určitou gradaci, pokud používáme papír s pevnou gradací, vybíráme je podle číselného nebo písmenného kódu, mluvíme o gradaci měkké, normální, tvrdé a podobně.

Tento pojem používáme jako synonymum pro kontrast ve smyslu převodu expozic na zčernání (ještě existuje kontrast výsledného obrazu, v takovém případě pak máme na mysli například poměr zčernání různých ploch či množství polotónů v obraze) a lze jej určit z charakteristické křivky (viz např. průměrná strmost v tomto článku). S tímto údajem však má označení na krabičce jen málo společného.

Proč se v českém jazyce ujalo slovo gradace i pro označení papíru, to nevím. Snad bylo převzato z anglického "grade", které v tomto případě ovšem znamená "stupeň". Koneckonců i Jaroslav Kulhánek se v Černobílé fotografii zmiňuje o gradačních stupních.

A tak zatímco platí (slovy pana Kulhánka), že "v gradaci papírů není dosud jednotného měřítka a označování", podívejme se na charakteristiky papíru, které už normalizovány jsou a které už výrobci pro své papíry také uvádějí.

Na obrázku č. 1 je senzitometrická charakteristika černobílého fotografického papíru. Na vodorovné ose je vynesena v logaritmické stupnici expozice, tedy součin intenzity světla, dopadající na papír, a expozičního času (jednotkou je luxsekunda). Pokud je expoziční čas pro celou plochu fotopapíru stejný, řídí se expozice jednotlivých míst jen intenzitou dopadajícího světla. No a protože ze zdroje světla vychází světlo co nejrovnoměrnější (předpokládejme dobře seřízený zvětšovací přístroj), závisí pouze na optické hustotě (zčernání) negativu, jaká bude intenzita světla dopadající na to či ono místo fotopapíru. Proto je pod vodorovnou osou ještě naznačeno zčernání negativu. Při expozici ovšem často nadržujeme či vykrýváme některá místa, takže i expoziční čas se v jednotlivých místech papíru liší.

Senzitometrická charakteristika čb. papíru
Obrázek č. 1

Na svislé ose je potom vynesena optická hustota - zčernání fotopapíru (jednotka je bezrozměrná). Je naznačeno kratším šedým klínem v pravé části obrázku. Vyšší klín pak připomíná, že maximální bílá a maximální černá fotopapíru nemusí dosahovat maximální bílé a maximální černé, kterou ve svém okolí nalezneme.

Využitelný rozsah expozic

Najděme si na charakteristické křivce dva body. První leží 0,04 nad hustotou podložky a závoje, je tedy jen nepatrně tmavší než vyvolaný neexponovaný papír. Druhý leží v bodě, ve kterém dosahuje zčernání 0,9 maximálního zčernání fotopapíru. Těmto bodům odpovídají expozice Ha a Hb, které ohraničují využitelný rozsah expozic. Pokud si představíme na fotografii dvě čáry, jejichž zčernání se jen nepatrně liší, tak pokud budou jejich obrazy kopírovány na fotopapír expozicí mimo uvedený interval, bude rozdíl jejich výsledného zčernání tak malý, že budou téměř nerozpoznatelné, případně se slijí do bílé či černé plochy.

Využitelný rozsah expozic je tedy interval expozic, které způsobí (při daném vyvolání) zčernání mezi 0,04 nad hustotu závoje a podložky a 0,9 maximálního zčernání papíru (0,9 x Dmax).

Lu = Hb - Ha

Z praktického hlediska je potom využitelný rozsah expozic interval expozic, které zajistí dostatečné rozlišení detailů.

Z výše uvedeného plyne, že pokud negativ správně exponujeme na papír, jehož využitelný rozsah expozic je roven rozdílu mezi optickou hustotou nejjasnějších světel a nejtmavších stínů negativu, potom dostaneme pozitiv s kresbou v nejtmavších i nejsvětlejších partiích.

Poznámka: Tato skutečnost vede často v literatuře k doporučení vybírat k negativu právě takto odpovídající papír. Tak se podaří získat plně prokreslený negativ bez nutnosti vykrývat či nadržovat ty části obrazu s kresbou, které by jinak zůstaly zcela černé či zcela bílé. S tímto doporučením osobně tak docela nesouhlasím. Výsledný obraz je sice plně prokreslený, ale v některých případech může mít celkově příliš nízký či příliš vysoký kontrast, takže nepůsobí dobře. Vhodným příkladem jsou snímky krajiny s bílými mraky nebo snímky místnosti s průhledem oknem ven. Proto je nutné volit papír především podle toho, aby výsledná fotografie měla kontrast odpovídající našemu záměru a některé partie vykrýt či nadržet.

Právě podle využitelného rozsahu expozic dělí norma ISO fotografické papíry do jednotlivých gradačních stupňů. Rozsah se vypočte podle vzorce:

R = 100 x (Hb - Ha)

Výsledek se přitom zaokrouhlí na desítky. Obvyklý využitelný rozsah expozic se u kvalitních fotopapírů pohybuje od zhruba ISO R 180 do 50.

Papíry pak dělí norma do skupin podle tabulky:

gradační
stupeň
slovní
označení
užitečný
rozsah
expozic
ISO R rozsah hustot vhodného negativu (zvětšovací přístroj
s difúzním zdrojem světla)
rozsah hustot vhodného negativu (zvětšovací přístroj
s kondenzorem)
0 velmi měkký 1,40 - 1,70 140 - 170 1,41 a více 1,06 a více
1 měkký 1,15 - 1,40 120 - 140 1,15 - 1,40 0,86 - 1,05
2 střední 0,95 - 1,14 100 - 110 0,95 - 1,14 0,71 - 0,85
3 tvrdý 0,80 - 0,94 80 - 90 0,80 - 0,94 0,60 - 0,70
4 velmi tvrdý 0,65 - 0,79 70 - 80 0,65 - 0,79 0,49 - 0,59
5 extra tvrdý 0,50 - 0,64 50 - 60 0,64 a méně 0,48 a méně

Sloupec hustot negativu při použítí zvětšovacího přístroje s kondenzorem obsahuje jiné hodnoty, ačkoliv logika napovídá, že má-li být expozice papíru v obou případech stejná, musí být (při rovnosti intenzity světla i expozičního času) stejná i optická hustota. Existují totiž tři způsoby, jak měřit optickou hustotu, proto rozeznáváme tři hustoty. Ovšem téměř všechny prodávané denzitometry měří rozptylnou (difúzní) hustotu, zatímco u negativů pro zvětšovací přístroje s kondenzorem bychom měli měřit projekční (směrovou) optickou hustotu. Při použití směrového světla totiž dochází k jeho rozptylu na zrnech stříbra, zvláště u vyšších hustot negativu, ovšem detailnější popis rozdílů bude lepší ponechat na samostatný článek. Neprojevuje se tedy u negativů, které po vyvolání neobsahují zrna stříbra, ale barviva, tj. u černobílých filmů vyvolávaných procesem C-41. Poměr mezi směrovou a rozptylnou hustotou se nazývá Callierův koeficient a pro klasické filmy je roven zhruba 1,3. Poslední sloupec tedy platí pro měření difúzním denzitometrem.

Je nutné si uvědomit jednu věc. Využitelný rozsah expozic se liší podle způsobu vyvolávání, které ovšem není normou určeno. Měl by být tedy vztažen k vyvolávání, které je uvedeno v návodu nebo technickém listu.

Průměrný gradient využitelného rozsahu expozic

Pokud chceme poměřovat papíry podle toho, jak kontrastní bude výsledný obraz, můžeme tak orientačně učinit pomocí průměrného gradientu mezi body vymezenými využitelným rozsahem expozic. Ne, neshánějte se po učebnicích, příručkách a normách. Najdete tam pouze průměrný gradient, protože jsem potřeboval pro snadné porovnání papírů takovou variantu určení gradientu, kterou je možné spočítat z publikovaných údajů. Je to tedy tangenta přímky vedoucí z toho bodu na senzitometrické charakteristice, který má optickou hustotu 0,04 nad hustotu podložky a závoje, do bodu o hustotě 0,9 Dmax. Na obrázku je tato přímka zobrazena zeleně. Nejedná se tedy o obvykle zmiňovanou a posuzovanou strmost.

Je zřejmé, že průměrný gradient využitelného rozsahu expozic spočteme ze vzorce:

G = (0,9 x Dmax - 0,04) / (log Hb - log Ha)

Po úpravě můžeme do vzorce dosadit běžně dostupné údaje - maximální hustotu Dmax a využitelný rozsah expozic ISO R:

G = (0,9 x Dmax - 0,04) x 100 / ISO R

Následující obrázek ilustruje, jaký rozdíl v kontrastu může být mezi papíry, které v duchu normy náleží ke stejnému gradačnímu stupni 2 (nejedná se o žádné dva konkrétní papíry). Každý z nich se ovšem nalézá na opačné hranici co do využitelného rozsahu expozic (ISO R = 114 a 95, čísla by správně měla být zaokrouhlena na desítky, pro ilustraci jsem je ponechal nezaokrouhlené) a každý z nich dosahuje jiného maximálního zčernání (1,8 a 2,25 - může se jednat o papíry s matným a lesklým povrchem). Můžete si sami spočítat, že tyto dva papíry mají gradientu využitelného rozsahu expozic 1,39 a 2,09.

Papíry gradace 2
Obrázek č. 2

Je tedy zřejmé, že chceme-li porovnávat papíry podle kontrastu, nestačí nám k tomu pouze znalost gradačního stupně a někdy ani využitelného rozsahu expozic, ale i jejich maximální zčernání. To je naštěstí obvykle stejné nejen pro rodinu papírů, tj. celou sadu gradačních stupňů papírů jedné značky, ale obvykle i pro papíry stejného druhu se stejným povrchem (klasické, RC, lesklé, matné), díky čemuž nám znalost ISO R či gradačního stupně nakonec přeci jenom stačí.

Citlivost

Při určení citlivosti vychází norma z expozice, která (pro daný způsob vyvolání) vytvoří zčernání o optické hustotě 0,6 (25% šedá) nad hustotu podložky a závoje. Na obrázku je představována bodem Hc.

Citlivost papíru se vypočte ze vzorce

S = 1000 / H

Norma při označení citlivosti používá označení ISO P. Výrobci papírů se snaží tuto citlivost udržet stejnou pro celou rodinu papírů, aby při změně kontrastu nebylo nutno měnit expozici. Citlivost fotopapírů se pohybuje velmi zhruba kolem 500.

Existuje však ještě jedno určení citlivosti a to citlivost ve stínech. Je to tedy podobné určení citlivosti jako u filmů, ale v tomto případě představují stíny maximální zčernání. Pro její stanovení se vychází z expozice, která způsobí (opět pro daný způsob vyvolání) zčernání o optické hustotě 0,9 x Dmax. Na obrázku je představována bodem Hb.

Citlivost ve stínech se vypočte ze vzorce

S = 10 000 / H

Poznámka: I pozitiv totiž můžeme exponovat na stíny. Já například exponuji některé kontakty a náhledy na měkký papír tak, aby při expozici přes průhledný okraj filmu dosáhl papír právě téměř úplného zčernání. Mám tak jistotu, že na fotografii nebude žádná kresba ve stínech utopena v černi. Citlivost ve stínech (která se neudává) by mi pomohla k určení expozice buď přímo (pokud bych měl luxmetr nebo dostatečně citlivý expozimetr) nebo alespoň relativně (při změně kontrastu nebo značky papíru).

To jsou základní údaje zjistitelné z technických listů a návodů, jejichž znalost je při zvětšování užitečná.

Použitá literatura

Stroebel L., Compton J., Current I., Zakia R., Basic Photographic Materials and Processes, Focal Press, 1990, ISBN 0-240-80026-5

Tobík
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace