Pokud se vydáte říjnovou Prahou po stopách dobré fotografie, možná zjistíte, že svět je naruby. Zatímco výstavní síň s letitou tradicí představuje fotografii veskrze moderní, zcela nová galerie svou činnost zahajuje kolekcí fotografických aktů z minulého století.
Hrst tradičních fotografií: Mistři fotografického aktu
 |
| Foto Josef Větrovský. © Svaz českých fotografů. |
Výstava Akt – mistři černobílé fotografie přímo souvisí se znovuzrozením profesní organizace českých fotografů. Svaz českých fotografů (dále SČF) začal po delší dřímotě vyvíjet zajímavou činnost. Za pozornost stojí zejména jeho výstavní plán. SČF totiž má co nabídnout, protože disponuje zcela mimořádnou sbírkou fotografií, která nyní čítá celých 11 115 černobílých a barevných fotografií žijících i nežijících autorů, profesionálů i amatérů. Základ sbírky položil již před lety významný český fotograf a organizátor fotografického života Václav Jírů (1910–1980), o němž a jeho synovci Jiřím Jírů jsme na konci letošní zimy přinesli rozsáhlejší profilový článek.
 |
| Foto Václav Chochola. © Svaz českých fotografů. |
Akt – mistři černobílé fotografie je první z výstav, které veřejnosti postupně představí sbírku SČF. Pětadvacet léty prověřených černobílých fotografií je veřejnosti představeno v nových svazových prostorách v karlínské Kollárově ulici. Výstava drží jako celek pěkně pohromady, i když představuje fotografie vzniklé v rozmezí 30. až 80. let minulého století a nejrůznější autory, ať už spíše symbolického ražení (Ladislav Postupa), lyrického zaměření (Milan Borovička) nebo civilnějšího výrazu (Václav Chochola). Místo tu má samozřejmě i dynamičtější, pohybové pojetí aktu (Miloslav Stibor). Dvěma fotografiemi je tu zastoupen i autor, který by mohl směle nosit přídomek „nejlepší plagiátor v dějinách české fotografie“ – Josef Větrovský (1897–1944). Jeho nedávná obsáhlá výstava ve Špálově galerii v centru Prahy potvrdila nejen jeho beznadějnou závislost na Františku Drtikolovi, ale také nesmírnou vůli a chuť tvořit krásné obrazy krásného ženského těla. Větrovského fotografie, místy poznamenané určitým neumětelstvím a naivitou, však mají nejen svou historickou hodnotu, ale také určité kouzlo.
 |
| Foto Josef Ehm. © Svaz českých fotografů. |
Zatímco zastavení nad jednotlivými akty je velmi příjemným povznášejícím zážitkem, jako celek výstava působí přece jen trochu chladně a neživotně. K tomu nejvíce přispěla dobová estetika cudného, artistního a řemeslně dokonalého aktu. Fotografování aktů bylo pro mnohé autory únikem od reality kamsi do světa snů, k ideálu vznešené, abstraktní krásy. Škoda, že více prostoru nedostalo civilnější pojetí aktu. Vždyť vlastně jen zdařilá Ehmova Odpočívající modelka, téměř dokonale skrytá na nenápadném místě vzadu u okna výstavní síně, vnáší do kolekce trochu života.
Moje první návštěva nově otevřené karlínské výstavní síně Svazu českých fotografů měla nečekanou dohru. Jako všichni návštěvníci, kteří přišli v prvních dnech po vernisáži, jsem si v poličce proti vchodu mohl vybrat malý dárek. Sáhl jsem po prvním čísle nového časopisu, který se jmenuje stejně jako rubrika Paladixu, kterou právě čtete: Photo Art. Když jsem ambiciózní časopis, který se snaží představovat především zajímavé zahraniční fotografy, venku otevřel, vypadla mi z něj vkládaná příloha – pornografický miničasopis Česká milenka. Při jeho letmém prolistování jsem si uvědomil dvě věci. Zaprvé, krásu „bez závoje“ je opravdu lepší citlivě dávkovat, a za druhé, udělat skutečně dobrou fotografii nahého lidského těla není žádná legrace. Zlatí mistři českého fotografického aktu!
Na hranici fotografie: All The Best Jiřího Thýna
 |
| Foto Jiří Thýn. © Jiří Thýn. |
Jiří Thýn (1977) je v souvislosti se svou výstavou v Ateliéru Josefa Sudka představován jako „mladý autor, jehož práce se pohybují na hranici fotografie, videa, instalace a intervence do veřejného prostoru“. Zatímco první tři zmíněné pojmy (fotografie, video a instalace) jsou asi každému srozumitelné, pojem intervence do veřejného prostoru stojí za krátké zastavení. Pro Thýna je to totiž způsob, jak narušit tok svého sdělení a vtáhnout diváka do svého světa, v němž se bez ladu a skladu prolíná absurdita a smysluplnost, cílevědomost a nahodilost a vážnost s ironickým šklebem. Intervencí do veřejného prostoru výstavní síně je v případě současné výstavy růžová froté vlajka, umístěná ve fasádním držáku mezi jednotlivými fotografiemi. Ta nejenže Thýnovu výstavu rozbíjí a dává jí lehce absurdní nádech, ale nepřipraveného diváka také znejisťuje.
Jiří Thýn, absolvent Institutu tvůrčí fotografie v Opavě a student VŠUP v Praze, patří mezi autory, jimž běžná fotografie k sebevyjádření nestačí. Považují ji za překonanou formu, na níž už není co měnit a zlepšovat. Proto ji rádi znevažují a ještě raději utíkají k jiným způsobům vyjádření, například k videu. Thýn svět vnímá jako rozporuplnou směsici nejrůznějších, často protichůdných až nesmyslných vlivů, tlaků, dobových tanců a klišé. Není divu, že podobnou skladbu má i jeho současná výstava. Co vlastně v místě, kde tvořil Josef Sudek, najdeme? Vedle tradičně pojaté velkoformátové fotografie odkvétajících růží tu visí sentimentální fotokoláž s babičkou, dále jedno rozpité zátiší, zachycující všednodenní situaci bez zřetelného významu, a velkoformátová fotografie sedící dívčí postavy bez hlavy a části nohou, jejíž smysl je koncentrován do jediného gesta. Součástí Thýnovy hry s divákem je i fotografie aktu na pozvánce na výstavu. Tu však – stejně jako jakýkoli jiný akt – divák na výstavě hledá marně.
 |
| Foto Jiří Thýn. © Jiří Thýn. |
Jiří Thýn se svými fotografiemi nejspíš ptá: Co je v našem životě a v našem počínání vlastně podstatné? Co má ještě smysl ve světě, kterému se již ani nedá pořádně porozumět? Thýnovi bude brzy třicet let. Kurátor výstavy Ondřej Chrobák jeho výstavu pojímá jako výraz tohoto zcela konkrétního období v životě muže, období mezi dokončením vysoké školy a třicítkou, kterému se říká „soutěska rané dospělosti“. Komu již třicet let bylo, pak asi ví, že je řeč o období, kdy muže poprvé zamrazí z pocitu stárnutí, a o době další ztráty iluzí a mladistvého optimismu. Nepochybujme však o tom, že i Chrobákův text má v sobě jistou dávku mystifikační recese.
Výstava Jiřího Thýna má jistě větší ambici, než jen zobrazit pocity muže, který se dostal do „soutěsky rané dospělosti“. Thýn má naštěstí dar ironického nadhledu, který mu brání v přílišném sebepitvání. Proto dokáže diváka pobavit i vyzvat k zamyšlení. A samozřejmě dokáže také popudit zastánce tradičního fotografování obrázků, jednoznačně ukotvených v realitě našich dnů.
