Irák – 1. díl.

Současná situace země očima turisty.

Mnozí z nás jistě trávili mnoho času ve svém mladším věku nad čtivými knihami Zamarovského o sedmi divech světa, o Gilgamešovi, o Sumeru. A kdo by nezatoužil podívat se do míst mezi řekami Tigris a Eufrat, kde vznikla naše civilizace, neboť počátek historie lidstva se počítá od prvních písemných záznamů, které ve své ikonografické a později klínopisné podobě vznikly právě zde.

Navštívit však tuto zemi nebylo a není stále jednoduché. Získat vízum pro individuální cestu je prakticky nemožné a cestovní kanceláře, které zájezd nabízí, jej zpravidla nenaplní. I číslo mého víza ukazovalo, že letos navštívilo Irák jen pár desítek Čechů. Navíc jsem měl zálohu na zájezd zaplacenu již dříve a pak jsem jen s obavami pozoroval prudce narůstající protiiráckou kampaň. Stejně jako v Sýrii a Libanonu zde platí, že v pase nesmí být vízum do USA nebo vstupní razítko do Izraele. Naštěstí naše úřady jsou ochotny vydat jedné osobě pasů více.

Obraz  Saddám Husajna, hrdiny národního osvobození, musí viset na každém veřejném místě.
Obraz Saddám Husajna, hrdiny národního osvobození, musí viset na každém veřejném místě.
I vojáci hýří optimismem před event. konfliktem.
Vojáci hýří optimismem před event. konfliktem.
V zemi vládne Saddám Husajn a islám.
V zemi vládne Saddám Husajn a islám.

Analyzovat nynější situaci v Iráku si rozhodně netroufám, jednak nejsem odborník na iráckou problematiku a jednak můj pobyt zde byl krátký a omezený zejména na kulturní památky země. Pokusím se tedy uvést jen pár postřehů a kde to bylo možné, ukázat pár zachycených okamžiků.

Současná historie Iráku začíná revolucí 17. června 1968, kdy se k moci dostala Arabská socialistická strana Baas. Ta podle oficiálního tvrzení „osvobodila Irák od všech forem podřízenosti, zejména mezinárodním ropným monopolům“. Dnešní politika se jeví jako kombinace absolutního kultu osobnosti Saddáma Husajna, soběstačného plánovaného hospodářství a značného vlivu islámu. Orientace na Sovětský svaz je již pochopitelně minulostí, i když jsem napočítal nedaleko Samary asi 50 protijedoucích úplně nových nákladních aut Kamaz řízených vojáky a mnozí státní úředníci dokonale ovládají ruštinu.

Ktesiphonský oblouk, všimněte si trička u chlapce zcela vpravo!
Ktesiphonský oblouk, všimněte si trička u chlapce zcela vpravo!
Policista ve večerním Mosulu.
Policista ve večerním Mosulu.
Prezidentský palác v těsné blízkosti starověkého Babylonu.
Prezidentský palác v těsné blízkosti starověkého Babylonu.

Celkem jsme během 14 dnů projeli po Iráku asi 7000 km, viděli řadu měst a archeologických nalezišť. Domluvit se s Iráčany nebylo velkým problémem, protože jsme jednak měli s sebou arabsky mluvícího průvodce, mnozí uměli anglicky nebo rusky a jiní dokonce česky, protože dříve studovali v bývalém Československu.

Bylo vcelku zbytečné ptát se na Saddáma Husajna. Pokud by proti němu něco měli, asi by se to báli vyjádřit, nicméně z řady příznaků se nám jevil obdiv Iráčanů ke svému vůdci jako upřímný. To, že byl jeho portrét k vidění na všech možných i nemožných místech v nejrůznějších převlecích, bylo samozřejmě dílem oficiální propagandy, ale viděli jsme jeho portréty i v osobních automobilech a krámcích, kde se vyjímaly spíše jako svaté obrázky. I někteří chlapci měli trička s portrétem prezidenta. Marně jsem však sháněl takové tričko, abych jej dovezl jako suvenýr. Dokonce, když jsem jednou fotografoval malou holčičku, postrčila ji její matka před portrét velkého vůdce.

Vojenská posádka uprostřed malého městečka.
Vojenská posádka uprostřed malého městečka.
Irácká mládež oslavuje příchod ramadánu. Věří ve vítězství v případné válce.
Irácká mládež oslavuje příchod Ramadánu. Věří ve vítězství v případné válce.
Děvčátko z Iráku.
Děvčátko z Iráku.

Několikrát jsme se obyvatel ptali, zda se obávají války. Odpovědí nám byl hrdý posměch. Nejlépe to vyjádřil obchodník ze Samary: „Takových válek už jsme zažili, jen ať si Amerika zkusí sáhnout nám na naši ropu.“ Rozhodně jsme nikde necítili obavy, strach nebo úzkost. Spíše naopak, zejména před zahájením Ramadánu, kdy bylo cítit zvláštní slavnostní atmosféru, se mladí lidé radovali a tancovali při hudbě z magnetofonů, aniž by k tomu potřebovali kapku alkoholu. Styl propagandy byl patrný zejména na dvou (někde třech) televizních programech – neustále se opakující záběry velkého vůdce, jak tu pohladí děvčátko, tam vykoná modlitbu, tu přijme hosta, tam vystřelí z pušky na vojenské přehlídce. Jiné záběry ukazují rozjásané tančící davy s portréty Saddáma a v pokračující melodii se kamera plynule přenáší na pějící školní dítka, tančící mladé muže či krojované dívky. Nejkrásnější ovšem byla procítěná recitace upoceného umělce, kdy, i když nebylo rozumět textu, bylo nad slunce jasné, že báseň oslavovala muže, bez jehož svolení by se snad i Země přestala točit. Pak se náhle jako kontrast objeví střelba v Hebronu a naříkající matka nad palestinským chlapcem zastřeleným izraelskými vojáky a mezitím karikatura Sochy Svobody.

Pokud bych měl pár slovy charakterizovat dnešní Irák, pak bych musel použít slov: počátek civilizace, nekonečné pouště a vojenské základny. Ty jsou prakticky všude. Na okrajích i v centrech měst, v pouštích, ale i v těsné blízkosti nejcennějších kulturních památek – jako např. vojenské letiště nedaleko starověkého Uru, presidentský palác pár set metrů od Babylonu, radarová stanice u archeologických nalezišť Ninive, velitelství v bezprostředním sousedství Abásovského paláce v Bagdádu. Tato skutečnost mi činila velké potíže při fotografování, neboť jsme vždy dostali přesné instrukce jak a z které strany smíme památku fotografovat, aby se strategický objekt nedostal do záběru, což mnohdy nebylo vhodné kvůli světelným a kompozičním podmínkám. Na druhé straně jsme takto byli nechtíc upozorněni na řadu zajímavých objektů (a uhlídat se vše prostě nedá). V době satelitů, které dokáží fotografovat na zemi cokoliv s rozlišovací schopností přečtení poznávacího čísla automobilu se ovšem jevila snaha zakazovat fotografování strategických objektů jako velmi směšná.

Babylonský lev - symbol Iráku a školní výlet.
Babylonský lev – symbol Iráku a školní výlet.
Ve Zlaté mešitě v Bagdádu.
Ve Zlaté mešitě v Bagdádu.
Beduínky.
Beduínky.

Funkci našeho hlídače, který nám byl na hranicích přidělen kromě iráckého průvodce, zastával vcelku sympatický a pohledný muž, kterého jsme důvěrně nazývali Očko. Teprve asi pátý den, když jsme v autobuse česky diskutovali o jakémsi politickém problému Iráku, k nám bezelstně prohodil: „Ja panimáju vas!“ (pro ty co už neměli ruštinu ve škole – „já vám rozumím“). Jen jednou se nám snažil vysvětlit, že USA jsou strůjci všeho zla na celém světě a jejich touhou je tento svět ovládnout. Při našich pohledech vyjadřujících dílem nesouhlas a dílem nezájem však svou řeč brzy ukončil.

Diskuse s naším druhým průvodcem však byla někdy velmi zajímavá. Na můj dotaz ohledně věřících v Iráku nám sdělil, že před Druhou světovou válkou žilo v Iráku asi 5 milionů křesťanů a dnes sotva 200 000. Pokles je dán místními zvyklostmi. Je-li otec muslim a žena křesťanka, je dítě automaticky muslim. Naopak muž musí nejprve přestoupit z křesťanství na Islám, aby si mohl vzít muslimku. Do rozpaků jsem našeho průvodce přivedl dotazem, kolik je v Iráku ateistů. Nejdříve prohlásil, že v Iráku nikdo takový není a pak nevěřícně kroutil hlavou, že by něco takového mohlo existovat.

Večerní siesta starců pod hradbami Ninive.
Večerní siesta starců pod hradbami Ninive.
Praní prádla na vesnici.
Praní prádla na vesnici.

Pokud se týká sociální situace obyvatel, všimli jsme si několika zajímavých skutečností. Při výměně peněz jsem za čtyřicet dolarů dostal pěticentimetrový balík bankovek po 250 iráckých dinárech (1 UDS = 2150 ID), přičemž litr nafty stál asi 100 ID, 2l Pepsicoly 2000 ID, 1 kg cukroví 2000 ID (údaje z listopadu 2002, inflace 100%). Plat začínajícího učitele je asi 30 USD, lékaře 50, s atestací 300 USD měsíčně. Dělník dostává 3 USD, umělec až 15 USD denně, ale je zpravidla najímán jen na několik dní v měsíci. Každý obyvatel má nárok na určité množství potravin měsíčně zdarma včetně čaje, cukru, fazolí, rýže, oleje. Důchody v zemi zavedeny nejsou, o staré a nemocné se starají rodiny s velkým počtem dětí. Známky embarga jsou na ekonomické úrovni země dosti patrné. Zdálo se nám, že jím trpěli zejména obyčejní lidé. Zřejmě ti, co spolupracují s režimem, mají životní úroveň výrazně vyšší. Majitel irácké cestovní kanceláře, která nás měla na starost, nám ukázal svůj dům, který si staví. Odhaduji, že tento spíše palác měl alespoň 20 pokojů. Embargo a zevní izolace Iráku určitě spíše vyhovuje diktátorskému režimu. Jakékoliv ekonomické neúspěchy lze pak snadno vysvětlit.

Nevěsta v hotelu Babylon v Bagdádu.
Nevěsta v hotelu Babylon v Bagdádu.
Hornatý severní Irák.
Hornatý severní Irák

Jestliže kdy dojde k útoku na Irák, nedovedu si představit, že by se obešel bez obrovských materiálních a lidských obětí stejně jako bez zkázy řady nejcennějších archeologických nalezišť z úsvitu dějin lidstva. Nabyl jsem dojmu, že Iráčané jsou ochotni za svou zemi bojovat bez ohledu na jakékoliv oběti. Je to dáno jednak tím, že lidský život zde má malou hodnotu, jednak masivní propagandou a zejména představou boje proti nevěřícím.

Použitá fotografická technika: 2 těla Pentax MZ5N, v jednom negativní film Kodak Supra 400, ve druhém diapozitivní Kodak Ektachrome E100SW, objektivy: Sigma 2,8/70-200 a Sigma 2,8-4/17-35, SMC Pentax 1,4/50, dále digitální kompakt Olympus C-3040

14 komentářů u „Irák – 1. díl.“

    • RE: Očka

      Fotka “devcatko z iraku” mi pripomina slavnou fotku devcete z Afganistanu z National Geographic. Jeji oci jsou uplne nezkutecne. Super!!

      Odpovědět
  1. Krásná ,smutná reportáž

    Dobrá práce.Zároveň je to k breku,co se tý zemi přihodilo a ještě přihodit může,kvůli jednomu chorýmu idiotovi.A že už takovejch zemí po světě bylo a stále je(Bělorusko…ap).Moc je nemoc.

    Odpovědět
    • RE: Krásná ,smutná reportáž

      Neni mi uplne jasne ktereho choreho idiota mas na mysli. Pokud vim, Bush je zdravy a nikdo jiny o valku nestoji.

      Odpovědět
      • RE: RE: Krásná ,smutná reportáž

        Pánové, pánové, na politické diskuze jsou jiné servery. Svou reportáží jsem chtěl ukázat jen to, co jsem na vlastní oči viděl a vlastní uši slyšel. Nic víc a nic míň.

        Odpovědět
    • RE: Prima

      Nebylo nic snažšího, než navázat kontakt s Iráčany. Jednak jsme mezi nimi svou barvou kůže působili dosti exoticky, což samo o sobě vzbuzovalo zájem, jednak jsou Iráčané velice přátelští a pohostinní a jednak Irák měl po řadu let úzkou spolupráci s Československem. V Iráku pracovalo mnoho československých expertů a mnoho Iráčanů v Československu studovalo.

      Odpovědět
  2. Díky za skvělou reportáž

    Informací pro vytvoření vlastního jakž tak objektivního názoru na věc bohužel nebude nikdy dost. A tak díky moc za nezaujatou reportáž. Přikládam ještě pro zajímavost link na trochu svérazný, ale zajímavý článek o Iráku z pondělního NP.

    Odpovědět
  3. nyní lituju

    Děkuju za zajímavou reportáž a tiše skřípu zubama… Tak dlouho jsem se do Iráku chystala, tak dlouho jsem se okolím nechala umlouvat, že to není k tomu, až jsem nikam nejela… Teď lituju, asi se tam hned tak nepodívám. (Ještě že mi zbyly zážitky z Jemenu…) Můžu se zeptat s jakou cestovkou jste tam byl? Ta “moje” také chystala zájezd na podzim 02, ale velmi záhy ztratila odvahu (a patrně nenašla zájemce…)

    Odpovědět
  4. krasa Iraku

    Hned na zaciatku by som sa chcela podakovat za krasne zabery. V iraku som stravila tri roky a velmi blizko poznam uvedene zabery, ktore su mi blizke. Rada by som este uviedla ze nie som vydata za araba, ale mala som stastie tam byt pracovne /uvadzam to len kvoli niektorym netolerantnym ludom, ktori by mohli odklonit debatu inym smerom/. Je mi jasne ze z mesta Bagdad nemate vela zaberov, lebo skoro vsade su umiestnene tabulky ze sa nesmie fotit. Nepovsimla som si v akom rocnom odbobi ste absolvovali cestu. Ked sa nestazujete na teplo tak asi od novembra do marca-aprila. Predpokladam. Uvadzate ze ste navstivili Ninive na severe krajiny, neviem ci ste sa cestou zastavili v Hatre, kde su taktiez krasne archeologicke nalezy. Irak ma este stale vela neprebadanych nalezisk. Je pravda ze stala hrozba vojny tomu nenapomaha. Ale to je uz o inom.
    S radostou cakam na pokracovanie a poklona za vasu odvahu pri cestovani. Prechod hranic som absolvovala niekolkokrat, ale viackrat hranicu Jordansko-Irak. Takze pre buducich cestovatelov len jedna rada do cesty a to je bozska trpezlivost. Vela zdaru do buducej prace.

    Odpovědět
    • RE: krasa Iraku

      Děkuji za Váš příspěvek. Z Bagdádu mám poměrně dosti zaběrů, z nichž některé uvádím ve druhém díle seriálu: http://www.paladix.cz/rs/clanek.php?aid=10688 Více jich není možné do článku zařadit. Jinak je pravdou, že fotografování je značně omezeno a nás hlídali naši průvodci. Cestu jsme absolvovali v listopadu 2002 a počasí bylo velice příjemné. O Ninive a Hatře se zmíním v posledním, 4. dílu cestopisu.
      Můj článek rozhodně nebyl napsán s úmyslem přispívat nebo dokonce rozvíjet diskuze o oprávněnosti zákroku. Chtěl jenom ukázat zemi, lidi a úžasné památky, které možná za pár měsíců nebudou existovat.

      Odpovědět
  5. Já zírám …

    Teda Luky, já zírám. Ne ani tak kvůli tomu že jsi se vydal do Iráku v současné situaci, ale spíš kvůli fotkám – totiž spíš kvůli tomu jak v současné době vypadají místa která jsem ve své značné mladosti navštívil v letech 1983 až 1985. Některá místa téměř nepoznávám – například v Babylonu nebyly v té době postavené rekonstruované hradby a město bylo pouze rozvalinami. Jediné co tam tehdy již bylo vybudováno byla Ištařina brána avšak ještě nebyla obložená glazovanými cihlami. Za “mých časů” vypadaly vykopávky skutečně jako vykopávky – většinou jen kopce hlíny a prachu, tu a tam nějaká stěna a především spousta úlomků různých artefaktů všude po zemi. Neměl bych to tady tak říkat, ale mám docela slušnou sbírku těchto věcí – v pravdě archeologických nálezů. Že se dalo obtížně fotografovat chápu, pamatuji si že v Uru byl uvržen do vězení jeden z Čechů když fotografoval, a to kvůli přítomnosti nedalekého vojenského letiště které je tam jak na dlani. Vláda nakonec zakázala vstup na zikkurrat v Uru aby nemohl někdo provádět špionáž. No, teď mám chřipku ale někdy hodíme řeč na fotopivu nebo Open Airu.

    Berry.

    Odpovědět
    • RE: Já zírám …

      Ano, na většině archeologických nalezišť se staví ostošest, zejména v Nimrudu, v Hatře i v Bagdádu a človět už neví, co je původní a co dostavěné. Jedním z důvodů je asi to, že hliněné stavby by se po odkrytí za pár desítek let úplně rozpadly.
      Jinak o Iráku si vždycky rád popovídám.

      Odpovědět

Napsat komentář