Jak chutná sever – 5. část

V dnešním pokračování naleznete vše, co se nám vžilo jako typicky norské: Hluboké a daleko do pevniny zaříznuté fjordy, vodopády, hory s ledovci i dřevěné kostelíky evokující svou atmosférou vikingskou minulost.

Cesta orlů, Geirangerfjord, Dalsnibba

Norsko 5 - mapa

Geirangerfjordz Cesty orlů

Ze sedla Korsmyra spadá 600 m dolů k mořské hladině Geirangerfjordu v
magických 11 serpentinách (viz Cesta trollů) tzv. Cesta orlů – Ørneveien
– nazvána takto podle dech beroucích pohledů z ptačí perspektivy na konec
Geirangerfjordu. Slunce svítící přímo do očí nám brání náležitě vychutnat
pohled na snad nejznámější norský vodopád Sedm sester a příkré stěny fjordu
z výšky několika set metrů. Naštěstí známý kouzelný diafilm Fuji Velvia
v kombinaci s šedým přechodovým filtrem dobře odvádí svou práci, a tak
si tento pohled naplno vychutnáme až doma u diaprojektoru..

Dalsnibba

Sjíždíme do Geirangeru, letoviska na konci stejnojmenného fjordu a po
zjištění, že dnes už si plánovaný motorový člun nevypůjčíme, opět stoupáme
do hor, tentokrát na vzdušnou čarou 6 km vzdálený a 1476 m vysoký vyhlídkový
kopec Dalsnibba. Prudkou prašnou cestou se dá vystoupat až nahoru autem.
Nahoře nám pohled na Geirangerfjord znovu skoro znemožňuje prudké protislunce,
ale pohledy na okolní štíty jsou při dlouho zapadajícím slunci neméně
úchvatné.

Táboření v sedle pod Dalsnibbou je opět nezapomenutelné. Vodopády stékající
z blízkého ledovce burácejí a ještě o půlnoci se dá fotit, škoda spát.
Ráno je stejně kouzelné jako večer. Vyjíždíme znovu na Dalsnibbu, abychom
popatřili na poněkud zamlžený Geirangerfjord a Cestu orlů při ranním slunci.

V sedle pod DalsnibbouGeirangerfjord z DalsnibbyPřistáváme pod vodopádemSedm sester

A pak už zpátky dolů k fjordu, čeká nás projížďka v člunu. Na výletní
lodi se sice dostanete dál, ale vlastní člun je vlastní člun. Platíme
si 2 hodiny a nabíráme kurs Sedm sester. Přistáváme pod vodopádem, který
má vzhledem k parnému létu minimum vody.

Ženich

To Ženich, vodopád na protější straně fjordu, je na tom o něco lépe.
Plujeme ještě kousek dál a poté, co nás málem potápí velká vlna z projíždějící
obří výletní lodi, raději otáčíme a vracíme se zpět.

Setkání s velrybou

Když už máme přístaviště na dohled, stává se nám neuvěřitelná věc. Po
neúspěšném pátrání na panenských Lofotech se v nejrušnějším norském fjordu
několik desítek metrů před námi objevuje obrovská hřbetní ploutev a po
vzájemném ubezpečení, že ve studených mořích se lidožravý žralok bílý
nevyskytuje, se vydáváme na lov pravděpodobně zbloudilé velryby. Ovšem
ryba je obezřetná a když se jí vzdálenost od našeho člunu už zdá příliš
malá, potápí se, aby se vynořila o kus dál. I tak je to pro nás zážitek
a hodinky navíc, kterou platíme za člun, rozhodně nelitujeme. Vzdáváme
čest velrybě, že nás nespolkla i se člunem, to bychom se při té norské
drahotě nedoplatili, a rychle zase o kus dál.

Briksdalsbreen

Vodopád nad kempem
Ledovcová krása
Cestou ke splazu

Ještě tentýž den jako velrybu stíháme další norskou turistickou atrakci:
nejdostupnější splaz největšího skandinávského a evropského pevninského
ledovce Jostedalsbreen. Samotný ledovec se rozprostírá na 475 km2 a dosahuje
mocnosti až 300 m. Briksdalsbreen je jeden z 24 ledovcových splazů, které
Jostedalsbreen vysílá do okolních údolí. Stavíme stan v kempu na konci
údolí u osady Briksdal přímo pod vodopády padajícími do údolí.

Briksdalbreen
Briksdalbreen a člověk

Nebýt davu turistů, místo trochu připomíná „Roklinku“ z Tolkienova Pána
prstenů. Naštěstí je už dost pozdě a místní populární přibližovadla ke
splazu – drožky tažené koníkem – už cválají na noc do blízké vesnice a s
nimi mizí i největší houfy turistů. Ještě pár jedinců u nejfotografovanějšího
místa v Norsku – mostu pod vodopádem vytékajícím ze splazu – a nahoře už
jsme jen sami tři. Paráda. Zuzana s Honzou brzo mizí zpátky do kempu a
já zůstávám až do pozdní světlé noci a nemohu se nabažit nevídané ledovcové
krásy. (A tak zatímco se Standa kochal, my dva s Honzou jsme v kempu stavěli
stan a dělali večeři, aby se nabažená hlava rodiny mohla po návratu v
klidu nasytit a ulehnout do připraveného nocležiště – pozn. Zuzana).

Bodal

Loenvatn
Pod splazem Bodalsbreen
Počasí se rychle kazí
Téměř na náhorní plošině
ledovce Jostedalsbreen

Ráno projíždíme městečkem Loen na konci Nordfjordu, které vstoupilo do
dějin několika přírodními katastrofami, kdy se do jezera Loenvatn, ležícího
nad ním, v minulosti zřítilo z příkrých skalních stěn hory Ramnefjell
několik obřích skalních bloků a přílivová vlna vysoká až 75 m smetla vše,
co jí stálo v cestě. Zahynulo přes 200 lidí. K poslednímu neštěstí došlo
v roce 1950. Proplétáme se úzkou cestičkou kolem jezera Loenvatn a doufáme,
že dnes žádné skály padat nebudou. Máme štěstí a tak brzy stoupáme z
osady Bodal zatím nepříkřejší polní cestou na parkoviště vysoko v horách.
Po zastávce u vodopádu těsně před parkovištěm nám sklon štěrkové cesty
téměř znemožňuje rozjezd a jen díky rodince usazené na přední kapotě se
mi daří dostat kombíka s přetíženým kufrem až nahoru. Nemáme pořádnou
mapu a spíše hádáme, kudy vede doporučený trek, kterým se máme dostat
až nahoru na ledovec Jostedalsbreen. Asi po hodince pohodové chůze se
dostáváme k ledovcovému splazu Bodalsbreen. Pohled na téměř nehýbající
se lidské tečky vysoko na ledovci, evidentně navázané, nás přesvědčuje,
že tudy cesta nahoru bez průvodce asi nepovede. Vracíme se kousek zpět
a zkoušíme druhou značenou cestu stoupající kolem dvou velkých vodopádů.
Nad vodopády se rozprostírá nádherné, dalšími vodopády lemované údolí.
Po několika hodinách stoupání se opravdu ocitáme téměř nahoře na náhorní
plošině ledovce Jostedalsbreen. Počasí se ale rychle kazí a proto další
krkolomný výstup raději vzdáváme. Oblohu zahalují černé mraky a překvapuje
nás tma, které jsme tady na severu už skoro odvykli. Déšť a vítr nejsou
příjemnými společníky a jsme rádi, když jsme konečně zpátky na parkovišti.
Po nouzovém noclehu v autě na břehu Loenvatn se mlhavým a deštivým ránem
vydáváme horskou silnici do městečka Lom.

Lom

Stavkirke

Městečko Lom sluje ukázkově zachovalým starým dřevěným kostelem z 12.
století. Těmto kostelům zde v Norsku říkají stavkirke a dochovalo se jich
už jen něco přes 20. Začaly vznikat v souvislosti se vzrůstajícím vlivem
křesťanství v zemi. Někdy se taky označují jako sloupové kostely, protože
jejich základem jsou kolmo postavené silné kmeny stromů, kolem nichž pak
vznikala další stavba. V průběhu doby byly pak postupně rozšiřovány o
další, stále modernější architektonické prvky. Při prohlížení lomského
stavkirke vás okamžitě napadne, že ty dračí hlavy moc ke křesťanství nesedí.
I zdejší kostelík je totiž typickou kombinací původních pohanských prvků
se stále dominantnějšími prvky křesťanskými. Rovněž tmavý, tajemný interiér
převážně ze 17. století má v sobě cosi šamanského.
Kručící žaludky nám hlásí, že potravu duchovní je třeba zase vystřídat
tou skutečnou. V místním marketu nakupujeme vajíčka a na nejbližším odpočívadle
kuchtíme smaženici z hub, kterých je všude kolem dost.

Jotunheimen, silnice č. 55

Vrcholové zaměřovadlo
Cestou z hor
Chata v horách
Sognefjord

A teď už zase zpátky do hor. Silnice č. 55 z Lomu k Sognefjordu protíná
napříč nejvyšší norské pohoří a stejnojmenný národní park Jotunheimen,
česky Domov obrů. Nejvyšší horu Galdhöpiggen, vysokou 2469 m, se
sice tentokrát pokořit nechystáme, ale proč se alespoň „po americku“ neprojet
po vyhlídkové silnici, která v bezprostřední blízkosti míjí nejvyšší vrcholy
pohoří. Silnice dosahuje v nejvyšších bodech kolem 1500 m a nepřítomnost
jinak celoročních několikametrových sněhových bariér dokazuje, že letošní
norské léto je opravdu horké. Nejspíš jsme se zdejším obrům něčím znelíbili,
neboť nás už od včerejšího pokusu zdolat Jostedalsbreen obdařují vydatným
severským deštěm a mlhou. Alespoň si tedy dnes neviditelné dvoutisícovky
zaměřujeme důmyslným vrcholovým zaměřovadlem s názvy všech okolních kopečků
a zíráme do mlhy, jestli obři neodhalí aspoň kousíček ze svých domečků.
Neodhalili, nemůžeme mít všechno a taky nakonec jaké by to bylo Norsko,
kdyby nám neukázalo alespoň na chvilku svou nejtypičtější mokrou a mlhavou
tvář. Koneckonců i pohledy do okolních údolí stojí za to. Sjíždíme dolů
k Sognefjordu, trajekt nás vyplivuje na druhé straně a znovu stoupáme
do hor. Do Bergenu už to dnes nestihneme a tak rozbíjíme tábor v pustině
poblíž cesty, abychom se ráno probudili uprostřed stáda ovcí.

Použitá technika: Canon EOS 50E, objektivy Canon 20/2.8
USM, 28-135/3.5-5.6 IS USM, stativ Manfrotto 190B, filmy Kodak Elite II
100, Fuji Velvia 50

18 komentářů u „Jak chutná sever – 5. část“

  1. Velmi pekne…

    Cela tato seria nema chybu, moc pekne zabery. Gratulujem! Dufam, ze taketo clanky este budu… 🙂

    Odpovědět
    • RE: Velmi pekne…

      Naprosto souhlasim. Nebal bych se tvrdit, ze tohle je nejlepsi clanek (resp. serie clanku) o Norsku, co jsem kdy na webu cetl… A ze ja mam Norsko rad!
      Byl jsem tam uz 2x a kdyz tu vidim a ctu o tech krasnych mistech, kde jsem take byl… Proste neni zbyti, pristi rok tam MUSIM ZNOVU!🙂

      Odpovědět
    • RE: Fotky, které se nevešly

      Už jsem myslel, že mi bude odepřeno vědět, který ten most je teda nejfotografovanější 🙂

      Odpovědět
  2. Pochvala

    Také se musím připojit s pochvalným komentářem, články jsou velmi dobré a fotky naprosto luxusní. Sám jsem také spáchal cestopis – http://www.volny.cz/skan_vyprava, takže mám zhruba představu kolik je za tím schováno práce. Těším se na další pokračování …

    Odpovědět
  3. Je neuvěřitelné,

    že se Ti povedlo tolik nádherných fotografií i přesto, že jsi byl na některých místech třeba jen pár minut. Já to nedokážu – to jsem si už ověřil.

    Odpovědět
    • RE: Je neuvěřitelné,

      Pánové, nepřehánějte to s tou chválou nebo si ještě začnu myslet, že fakt umím fotit 😉 Kritické připomínky jak k textu, tak i k fotkam jsou samozrejmě též vítány.

      Odpovědět
      • RE: RE: Je neuvěřitelné,

        “Kritické připomínky jak k textu, tak i k fotkam jsou samozrejmě též vítány.”

        Aha, tak ten článek, jakož i celý seriál, je absolutně nezajímavý, škoda času tam jezdit a plýtvat filmem, a ještě pak o tom psát. Ty fotky jsou celý podexponovaný a přeexponovaný, nezajímavé záběry, špatná kompozice… :-)))

        Odpovědět
  4. Kritika

    Myslím, že fantasticky vyšly záběry s použitím šedého přechodového. Zato Briksdalbreen se mi jeví příliš do modra, což ale může být dobou, kdy to bylo foceno. Já tam fotil kolem deváté večer, kdy slunce bylo těsně před zapadnutím za horský hřeben, no a zabarvení je pochopitelně úplně jiné.

    Odpovědět
    • RE: Kritika

      Ledovcová modrá je v rámci možností stejná jako na diácích. Je pravda, ze Kodak Elite jde do modra více a jinak než Velvia, zvláště pak při menším množství světla.
      V mém případě bylo velice zvláštní rozptýlené světlo, slunce už bylo někde těsně za obzorem a na obloze byla směska tmavých i bílých mraků. Okolní vrcholy svítily jako nasvícené obřími odraznými deskami. Mám pocit, že množství modré jak ji vidím u sebe přibližně odpovídá tomu co jsem viděl v reálu. Každopádně právě ta výrazná modrá v kontrastu s šedým okolím mi na celé scenérii přišla nejzajímavější. Tahle fotka jiného splazu je v odpoledním světle při zatažené obloze a barevnost je úplně jiná. Při nasvětlení ledovce přímým sluncem budou barvy zase úplně někde jinde.

      Odpovědět
  5. stativ

    Perfektní fotky. Jak moc jich bylo foceno ze stativu? Pokud fotíte z ruky, používáte vždy obrazový stabilizátor nebo ho pro krátké časy a krátké ohnisko vypínáte? Fotky mi přijdou nádherně ostré, zejména, když uvážím kombinaci počasí a použité ISO filmu.

    Odpovědět
    • RE: stativ

      Řekl bych, že je to tak půl na půl. Pokud bylo dost času fotil jsem se stativem, nejen kvuli časům, ale i kvuli tomu, že se stativem člověk přece jen trochu víc uvažuje o tom co vlastně fotí. Jinak při focení z ruky stabilizátor u obj. 28-135 nikdy nevypínám a musím říct, že při časech od 1/15 nejsem schopen poznat ani při skenech v rozlišení 4000 DPI co bylo bez stativu a co se stativem. Někdy může být paradoxně i stativ na škodu, například při velkém větru, focení z otřásajícího se mostu apod. V těchto případech se radši spoléhám na stabilizátor.

      Odpovědět
      • RE: RE: stativ

        Vyborny clanek a dost dobre fotografie,a nekdo kdo konecne vidi kladnou stranku pouzivani stabilizatoru a ne jenom penize. Diky za dobry tip na vylet.

        Odpovědět
  6. přechodový filtr

    Jakého šedého přechodového filtru používate? Cokin? Chci právě něco koupit a četla jsem, že přechodové filtry Cokin způsobují barevný posun. Co doporučíte. Děkuji za radu.

    Odpovědět
    • RE: přechodový filtr

      Mám dva šedé přechodové filtry Cokin – G2 full a G2 soft (má pozvolnější přechod). Častěji používám spíše ten první. O tom barevném posunu se to říká, ale nezdá se mi to až tak dramatické. Řekl bych dokonce, že jsem to zatím ani nezaregistroval ;-). Já je používám spíše v extrémních světelných podmínkách, většinou se sluncem v záběru a tam ty barvy jsou stejně vždycky někam posunuty i bez filtru. Jinak dávám pro ztmavení oblohy spíše přednost polarizáku. Nicméně jiné přechoďáky jsem nezkoušel, takže nemám srovnání. Říká se že kvalitnější jsou například filtry Singh-Ray, ale taky jsou o hodně dražší. Nějaké diskuse o přechoďácích jsou k nalezeni na Fotoprůvodci. Např. tady

      Odpovědět
  7. najlepsia fotka celej serie.

    Fotka toho domku na svahu “chata v horach” je podla mna najlepsie z celej serie krasnych fotiek.

    to je ona (dufam ze to pojde)

    To by som si dal ihned zvacsit minimalne na 20×30, ale kludne aj viac. 🙂

    Odpovědět
    • RE: najlepsia fotka celej serie.

      Tuhle fotku mám taky rád. Norové jsou velcí chataři a takovéto jednoduché chatky všude v přírodě převažují, i když v někde jsou k vidění i honosnější sídla.

      Odpovědět

Napsat komentář