motiv

Jak chutná sever - 5. část

V dnešním pokračování naleznete vše, co se nám vžilo jako typicky norské: Hluboké a daleko do pevniny zaříznuté fjordy, vodopády, hory s ledovci i dřevěné kostelíky evokující svou atmosférou vikingskou minulost.

Cesta orlů, Geirangerfjord, Dalsnibba

Norsko 5 - mapa
Geirangerfjord z Cesty orlů

Ze sedla Korsmyra spadá 600 m dolů k mořské hladině Geirangerfjordu v magických 11 serpentinách (viz Cesta trollů) tzv. Cesta orlů - Ørneveien - nazvána takto podle dech beroucích pohledů z ptačí perspektivy na konec Geirangerfjordu. Slunce svítící přímo do očí nám brání náležitě vychutnat pohled na snad nejznámější norský vodopád Sedm sester a příkré stěny fjordu z výšky několika set metrů. Naštěstí známý kouzelný diafilm Fuji Velvia v kombinaci s šedým přechodovým filtrem dobře odvádí svou práci, a tak si tento pohled naplno vychutnáme až doma u diaprojektoru..

Dalsnibba

Sjíždíme do Geirangeru, letoviska na konci stejnojmenného fjordu a po zjištění, že dnes už si plánovaný motorový člun nevypůjčíme, opět stoupáme do hor, tentokrát na vzdušnou čarou 6 km vzdálený a 1476 m vysoký vyhlídkový kopec Dalsnibba. Prudkou prašnou cestou se dá vystoupat až nahoru autem. Nahoře nám pohled na Geirangerfjord znovu skoro znemožňuje prudké protislunce, ale pohledy na okolní štíty jsou při dlouho zapadajícím slunci neméně úchvatné.

Táboření v sedle pod Dalsnibbou je opět nezapomenutelné. Vodopády stékající z blízkého ledovce burácejí a ještě o půlnoci se dá fotit, škoda spát. Ráno je stejně kouzelné jako večer. Vyjíždíme znovu na Dalsnibbu, abychom popatřili na poněkud zamlžený Geirangerfjord a Cestu orlů při ranním slunci.

V sedle pod Dalsnibbou Geirangerfjord z Dalsnibby Přistáváme pod vodopádem Sedm sester

A pak už zpátky dolů k fjordu, čeká nás projížďka v člunu. Na výletní lodi se sice dostanete dál, ale vlastní člun je vlastní člun. Platíme si 2 hodiny a nabíráme kurs Sedm sester. Přistáváme pod vodopádem, který má vzhledem k parnému létu minimum vody.

Ženich

To Ženich, vodopád na protější straně fjordu, je na tom o něco lépe. Plujeme ještě kousek dál a poté, co nás málem potápí velká vlna z projíždějící obří výletní lodi, raději otáčíme a vracíme se zpět.

Setkání s velrybou

Když už máme přístaviště na dohled, stává se nám neuvěřitelná věc. Po neúspěšném pátrání na panenských Lofotech se v nejrušnějším norském fjordu několik desítek metrů před námi objevuje obrovská hřbetní ploutev a po vzájemném ubezpečení, že ve studených mořích se lidožravý žralok bílý nevyskytuje, se vydáváme na lov pravděpodobně zbloudilé velryby. Ovšem ryba je obezřetná a když se jí vzdálenost od našeho člunu už zdá příliš malá, potápí se, aby se vynořila o kus dál. I tak je to pro nás zážitek a hodinky navíc, kterou platíme za člun, rozhodně nelitujeme. Vzdáváme čest velrybě, že nás nespolkla i se člunem, to bychom se při té norské drahotě nedoplatili, a rychle zase o kus dál.

Briksdalsbreen

Vodopád nad kempem
Ledovcová krása
Cestou ke splazu

Ještě tentýž den jako velrybu stíháme další norskou turistickou atrakci: nejdostupnější splaz největšího skandinávského a evropského pevninského ledovce Jostedalsbreen. Samotný ledovec se rozprostírá na 475 km2 a dosahuje mocnosti až 300 m. Briksdalsbreen je jeden z 24 ledovcových splazů, které Jostedalsbreen vysílá do okolních údolí. Stavíme stan v kempu na konci údolí u osady Briksdal přímo pod vodopády padajícími do údolí.

 

Briksdalbreen
Briksdalbreen a člověk

Nebýt davu turistů, místo trochu připomíná „Roklinku“ z Tolkienova Pána prstenů. Naštěstí je už dost pozdě a místní populární přibližovadla ke splazu - drožky tažené koníkem - už cválají na noc do blízké vesnice a s nimi mizí i největší houfy turistů. Ještě pár jedinců u nejfotografovanějšího místa v Norsku - mostu pod vodopádem vytékajícím ze splazu - a nahoře už jsme jen sami tři. Paráda. Zuzana s Honzou brzo mizí zpátky do kempu a já zůstávám až do pozdní světlé noci a nemohu se nabažit nevídané ledovcové krásy. (A tak zatímco se Standa kochal, my dva s Honzou jsme v kempu stavěli stan a dělali večeři, aby se nabažená hlava rodiny mohla po návratu v klidu nasytit a ulehnout do připraveného nocležiště - pozn. Zuzana).

Bodal

Loenvatn
Pod splazem Bodalsbreen
Počasí se rychle kazí
Téměř na náhorní plošině ledovce Jostedalsbreen

Ráno projíždíme městečkem Loen na konci Nordfjordu, které vstoupilo do dějin několika přírodními katastrofami, kdy se do jezera Loenvatn, ležícího nad ním, v minulosti zřítilo z příkrých skalních stěn hory Ramnefjell několik obřích skalních bloků a přílivová vlna vysoká až 75 m smetla vše, co jí stálo v cestě. Zahynulo přes 200 lidí. K poslednímu neštěstí došlo v roce 1950. Proplétáme se úzkou cestičkou kolem jezera Loenvatn a doufáme, že dnes žádné skály padat nebudou. Máme štěstí a tak brzy stoupáme z osady Bodal zatím nepříkřejší polní cestou na parkoviště vysoko v horách. Po zastávce u vodopádu těsně před parkovištěm nám sklon štěrkové cesty téměř znemožňuje rozjezd a jen díky rodince usazené na přední kapotě se mi daří dostat kombíka s přetíženým kufrem až nahoru. Nemáme pořádnou mapu a spíše hádáme, kudy vede doporučený trek, kterým se máme dostat až nahoru na ledovec Jostedalsbreen. Asi po hodince pohodové chůze se dostáváme k ledovcovému splazu Bodalsbreen. Pohled na téměř nehýbající se lidské tečky vysoko na ledovci, evidentně navázané, nás přesvědčuje, že tudy cesta nahoru bez průvodce asi nepovede. Vracíme se kousek zpět a zkoušíme druhou značenou cestu stoupající kolem dvou velkých vodopádů. Nad vodopády se rozprostírá nádherné, dalšími vodopády lemované údolí. Po několika hodinách stoupání se opravdu ocitáme téměř nahoře na náhorní plošině ledovce Jostedalsbreen. Počasí se ale rychle kazí a proto další krkolomný výstup raději vzdáváme. Oblohu zahalují černé mraky a překvapuje nás tma, které jsme tady na severu už skoro odvykli. Déšť a vítr nejsou příjemnými společníky a jsme rádi, když jsme konečně zpátky na parkovišti. Po nouzovém noclehu v autě na břehu Loenvatn se mlhavým a deštivým ránem vydáváme horskou silnici do městečka Lom.

Lom

Stavkirke

Městečko Lom sluje ukázkově zachovalým starým dřevěným kostelem z 12. století. Těmto kostelům zde v Norsku říkají stavkirke a dochovalo se jich už jen něco přes 20. Začaly vznikat v souvislosti se vzrůstajícím vlivem křesťanství v zemi. Někdy se taky označují jako sloupové kostely, protože jejich základem jsou kolmo postavené silné kmeny stromů, kolem nichž pak vznikala další stavba. V průběhu doby byly pak postupně rozšiřovány o další, stále modernější architektonické prvky. Při prohlížení lomského stavkirke vás okamžitě napadne, že ty dračí hlavy moc ke křesťanství nesedí. I zdejší kostelík je totiž typickou kombinací původních pohanských prvků se stále dominantnějšími prvky křesťanskými. Rovněž tmavý, tajemný interiér převážně ze 17. století má v sobě cosi šamanského.
Kručící žaludky nám hlásí, že potravu duchovní je třeba zase vystřídat tou skutečnou. V místním marketu nakupujeme vajíčka a na nejbližším odpočívadle kuchtíme smaženici z hub, kterých je všude kolem dost.

Jotunheimen, silnice č. 55

Vrcholové zaměřovadlo
Cestou z hor
Chata v horách
Sognefjord

A teď už zase zpátky do hor. Silnice č. 55 z Lomu k Sognefjordu protíná napříč nejvyšší norské pohoří a stejnojmenný národní park Jotunheimen, česky Domov obrů. Nejvyšší horu Galdhöpiggen, vysokou 2469 m, se sice tentokrát pokořit nechystáme, ale proč se alespoň „po americku“ neprojet po vyhlídkové silnici, která v bezprostřední blízkosti míjí nejvyšší vrcholy pohoří. Silnice dosahuje v nejvyšších bodech kolem 1500 m a nepřítomnost jinak celoročních několikametrových sněhových bariér dokazuje, že letošní norské léto je opravdu horké. Nejspíš jsme se zdejším obrům něčím znelíbili, neboť nás už od včerejšího pokusu zdolat Jostedalsbreen obdařují vydatným severským deštěm a mlhou. Alespoň si tedy dnes neviditelné dvoutisícovky zaměřujeme důmyslným vrcholovým zaměřovadlem s názvy všech okolních kopečků a zíráme do mlhy, jestli obři neodhalí aspoň kousíček ze svých domečků. Neodhalili, nemůžeme mít všechno a taky nakonec jaké by to bylo Norsko, kdyby nám neukázalo alespoň na chvilku svou nejtypičtější mokrou a mlhavou tvář. Koneckonců i pohledy do okolních údolí stojí za to. Sjíždíme dolů k Sognefjordu, trajekt nás vyplivuje na druhé straně a znovu stoupáme do hor. Do Bergenu už to dnes nestihneme a tak rozbíjíme tábor v pustině poblíž cesty, abychom se ráno probudili uprostřed stáda ovcí.

Použitá technika: Canon EOS 50E, objektivy Canon 20/2.8 USM, 28-135/3.5-5.6 IS USM, stativ Manfrotto 190B, filmy Kodak Elite II 100, Fuji Velvia 50

Bundes
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný
Diskuse k článku
Ziak Erik2.9.2003, 08:14odpověď
Troll2.9.2003, 11:12odpověď
Bundes2.9.2003, 14:26odpověď
Tobík4.9.2003, 09:01odpověď
Ivan Miksik4.9.2003, 14:16odpověď
Libor Dachs2.9.2003, 21:27odpověď
mach4.9.2003, 16:33odpověď
Bundes9.9.2003, 10:56odpověď
xxx9.9.2003, 11:51odpověď
Petr W9.9.2003, 13:22odpověď
Bundes9.9.2003, 14:25odpověď
jana9.9.2003, 14:16odpověď
Bundes9.9.2003, 14:58odpověď
Tomas Kaspar13.9.2003, 02:13odpověď
Jana9.9.2003, 16:22odpověď
Bundes9.9.2003, 17:42odpověď
Erik1.10.2003, 10:24odpověď
Bundes5.10.2003, 14:22odpověď

přidat příspěvekpříspěvky e-mailemzobrazit vše stromovězobrazit vše podle data

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace