Kuba, 1. díl – jak se žije lidem na Kubě

O cestě do této exotické země jsem snil již mnoho let, ale teprve nyní se mi mohl tento sen splnit. Přesto jsem patrně nebyl dostatečně připraven, neboť očekávání bylo ve všech směrech překonáno. Na základě obecných znalostí, po přečtení turistického průvodce a shlédnutí filmů „Buena Vista Social Club“ se skvělou hudbou, filmu „Comandante,“ kde Fidel Castro vystupuje jako lidumil a hodný strýček a filmu „13 dní“ o karibské krizi, jsem si vytvořil sice určitou představu, ta však odpovídala skutečnosti jen vzdáleně.

Když není na benzín.

Taxíkářka.

Metrobus - představitel MHD.

Nyní si nemohu odpustit trochu historicko-politického přehledu, protože politika zde návštěvníka provází na každém kroku ať chce či nikoliv.

Teprve na místě jsem pochopil, že největším neštěstím země je její bohatství. To bylo vždy lákadlem pro cizí mocnosti. Boj za nezávislost na Španělsku v 19. století nakonec skončil závislostí na Spojených státech a krutými diktátory. Sociální poměry mezi 1. a 2. světovou válkou ilustruje skutečnost, že ačkoliv byl na Kubě největší příjem na hlavu z celé střední a jižní Ameriky, v zemi žilo 60% obyvatel pod hranicí bídy. Veškeré bohatství země, především příjmy z pěstování cukrové třtiny, vytvářelo pohádkové bohatství úzké skupiny producentů a obchodníků.

Veteráni v provozu.

Určitě pamatuje jiné časy.

Stopařka nebo prostitutka? Nevím.

V této situaci bylo poměrně snadné pro tlupu dobrodruhů zmocnit se země. Horší už bylo zemi udržet, a tak se Castrovi jevila jako jediná možnost udělat ze sebe marxistu a vkročit do otevřené náruče Sovětského svazu. Ten v odvetu za rozmístění jaderných zbraní v Turecku začal v říjnu 1962 instalovat jaderné zbraně na Kubě. Faktem je, že tato vcelku bezvýznamná zemička se jako hříčka zájmů mocností mohla stát příčinou nedozírné katastrofy – jaderné 3. světové války. Dnes si již neuvědomujeme, jak málo chybělo. Nezmínil bych se o této epizodě, nebýt jednoho faktu, majícího pro Kubu zásadní význam až do dnešních dnů. Kromě dohody, že SSSR stáhne jaderné zbraně z Kuby a USA jaderné zbraně z Turecka, zde byl závazek Spojených států, že nikdy vojensky Kubu nenapadnou.

Obchod pro Kubánce - prázdné regály.

Po rozpadu Sovětského svazu se tok několika miliard dolarů ročně ze socialistických zemí zastavil a Castrovi nezbylo nic jiného, než povolit trochu soukromého podnikání v turistických oblastech ve službách s padesátiprocentním zdaněním a povolit držení dolaru a placení dolarem (těsně po mém návratu z cesty bylo placení dolarem opět zrušeno). Dále se Castro snaží lákat cizince k turistice na Kubu, která dnes tvoří již 42% příjmů země. To vše pouze zvětšuje sociální rozdíly ve společnosti. Jestliže běžná společnost se dělí na chudé, střední vrstvu a bohaté, na Kubě se jedná spíše o vrstvy chudé, chudší a nejchudší.

Komerční stroj na dělání fotografií.

Sekání trávy mačetou. Kosa nebo dokonce sekačka jsou příliš drahé.

Potěmkinova vesnice - škola pro 2 žáky se solárními panely, televizorem, videem a počítačem.

Dnes je průměrný plat na Kubě okolo 15 USD měsíčně. Dělnice vyrábějící světoznámé doutníky si vydělají okolo 8 USD měsíčně. Bydlí zadarmo, zdravotnictví je zadarmo a plat jim vystačí na potraviny asi na 14 dnů. Zbytek dostanou zdarma formou přídělů na lístky. Spíše to připomíná otrokářský systém, kdy otrok dostal od pána stravu, oděv a přístřeší a musel pro něho pracovat. Poněkud lépe jsou na tom ti, kteří dostávají dolarovou výpomoc od příbuzných z Floridy nebo si vyžebrají dolary od turistů (všude se připomíná, jaké spropitné je třeba kde poskytnout). Kubánci, majitelé dolarů, mohou nakupovat v místních tuzexech za dolary (nyní zrušeno) nebo za tzv. „konvertibilní peseta“ – obdoba našich komunistických tuzexových poukázek - bonů. Nejvyšší vrstvou jsou pak státní úředníci a aparátčíci, z našeho pohledu spíše chudší, alespoň soudě podle sice honosných, ale neudržovaných oprýskaných vil, se kterými nemohou disponovat, neboť na Kubě platí zákaz prodeje nemovitostí. Ty se mohou pouze vyměňovat podobně jako u nás byty za komunistů. I tyto vrstvy, ač otrokáři na jedné straně, jsou ve skutečnosti otroky svých nadřízených či šéfa nejvyššího z nejvyšších.

Život na ulici.

Mimo hlavní třídu.

Nač chodit do muzea aut? Stačí se projít po ulici.

Tento systém samozřejmě vytváří ideální prostředí pro korupci a šedou ekonomiku. Uvedu konkrétní zkušenost. Každý turista si z Kuby odváží rum a doutníky. Krabice 25 doutníků Montechristo č. 2 u nás stojí mnoho tisíc korun, v oficiálním obchodě na Kubě je to asi o 1/3 méně. Já jsem je pořídil za méně než 1/4 ceny v Čechách. Nejdříve byla naší skupince nabídnuta možnost doutníky koupit. Pak jsme byli zavedeni do nevábného domu, do komůrky pod schodištěm, kde byl tropický vlhký vzduch velmi rychle vydýchán, ale neustále jsme byli upozorňováni, že dveře nesmíme otvírat. Po vybrání druhu a zaplacení byly krabice „úředně“ uzavřeny a přelepeny originálními ochrannými známkami. Při odchodu jsme si všimli, že celá ulice byla hlídána zainteresovanými mladíky a dívkami. Procházejícího policisty si nikdo nevšímal, zřejmě byl místní a tedy též zainteresován.

Pionýr žebrající o dolary.

Kuba je krásná země s písečnými plážemi, jako stvořená pro turistiku. Nenechme se však mýlit, je to země poměrně drahá se špatnými službami i v těch nejlepších zařízeních. Drahá je v tom, že vlastně turista musí vše platit dvakrát, jednou oficiálně a podruhé formou spropitného. Jsou to zdánlivě malé částky, ale je jich mnoho. U každého jídla je živá hudba (1 USD), pokojské 3 USD, nahlédnutí do domácnosti 1 USD, pár poskoků s indiánem 1 USD, poponesení kufru 1 USD, průvodce v botanické zahradě 1 USD, řidič a průvodce si řekl od každého 2 USD za den služeb (celkem vybrali 336 USD). Velice pikantní je však pionýr s rudým šátkem na krku, žebrající na ulici o dolar. V turistickém průvodci je napsáno, že Kubánci jsou hrdí a sebevědomí lidé. Já to nepopírám, ale setkal jsem se převážně s projevy, které mě přinejmenším uváděly do rozpaků.

Při budování socialismu není na nějakou ochranu přírody čas.

Kvalita služeb je bídná, i ve čtyřhvězdičkovém hotelu je chybou například položit kufr vedle ledničky, neboť tato periodicky vytéká následkem výpadků proudu. Zato z vodovodu občas voda neteče vůbec. V duchu i nahlas nadáváte, když se propocený vrátíte na pokoj, chcete se osprchovat a ono nic. Tak se jdete vykoupat do hotelového bazénu a když se vrátíte na pokoj, koupelna plave, protože jste jednak zapomněli otevřenou sprchu a jednak je kanálek v koupelně asi 1 cm nad úrovní podlahy. Pak zavoláte na recepci, aby to někdo přišel vytřít a připravujete si dolary. Přes slib stejně nikdo nepřijde, tak to vytřete sám. Jídlo vám bude chutnat asi tak první dva dny, pak zjistíte, že bez kvalitního koření to prostě nejde. V luxusním hotelu typu all inclusive by se asi nemělo stát, že špinavé nádobí leží na servírovacích stolcích nebo dokonce na jídelních stolech a turisté nemají do čeho dávat pokrmy ze švédských stolů, nalít nápoje nebo čím jíst, stojí ve frontě, poperou se o dva talíře, kterých se dovolají a sborově nadávají. Když pak zajdete do kuchyně, vidíte hromadu lidí, jak chaoticky pobíhají sem a tam a účinně si vzájemně překážejí.

Abych ale vše jen nekritizoval. Naprosto neobvyklý je na Kubě pocit bezpečí, ostatně tak už tomu v diktátorských režimech bývá. Procházka nočními městy po chabě osvětlených ulicích a nábřežích plných lidí je zcela bezpečná, neboť snad každých 100 metrů narazíte na policistu.

Kapela pro obědvající turisty v Hemingwayově hospodě.

Tanec je Kubáncům přirozeností.

Zákazník a top-prostitutka.(ISO 1600, 135mm, f5,6, 1/3s z ruky)

Hudba a tanec, kubánské rytmy. Nic není Kubáncům přirozenější. Salsu tancují už malé děti na ulici při hudbě, kterou je slyšet odkudsi z okna domu. Hraje a tancuje se v klubech, tancuje se pro turisty na improvizovaných pódiích, v drahých kabaretech. Obecně platí, že čím dražší je show, tím méně má společného s originální kubánskou hudbou. Vnímání rytmické hudby a pohled na tance se silným erotickým nádechem lze umocnit popíjením světoznámých koktejlů, zejména skvělého mojita nebo daiquiri, kterých údajně Hemingway vypil až 22 denně. Barmani kubánským rumem rozhodně při přípravě nápoje nešetří, a tak již po 5 skleničkách člověk alkohol cítí.

Houpací křeslo patří i do nejchudších příbytků.

Odpolední siesta.

Turisté na Varaderu.

Moje celkové doporučení pro návštěvu Kuby je asi toto: pokud sem někdo jede za poznáním nádherné přírody, úžasné koloniální architektury a připomenutím, jak to v komunismu vypadá, nechť neváhá. Kdo se jede na Kubu jen válet se k moři, pak nechť si uvědomí, že jednak prodlužuje svými dolary agónii nelidského režimu a jednak existuje mnoho jiných zemí, levnějších a s fungujícími službami.

Použitá technika: Pentax MZ5N s objektivem Sigma 17-35mm f/2,8-4 a filmy Kodak Professional Ektachrome E100GX; Canon 300D s objektivy Canon EF-S 18-55mm f/3.5-5.6 a Canon EF 28-135mm f/3.5-5.6 USM IS, 2 karty 512 MB a 1 GB, i-Tec Digital Databank FlashTrax 40 GB.