Úvod

Bude krátký a stručný – všichni známe poučku o potřebě přeexpozice při fotografování na sněhu, při převaze světlých částí ve snímku, atd. (Mám samozřejmě na mysli hlavně fotografování na diapozitivy.) Jenže realita je jiná a často zmiňovaná poučka je s moderními přístroji pro běžné fotografování spíše hloupostí. Zima je tu a článek na toto téma by pro řadu z vás mohl být více než aktuální.

Jak to všechno vzniklo

Vyvážený poměr světlých a tmavých ploch

Byli jsme na víkendovém výletu v Bedřichově v Jizerských horách. Obloha byla nádherně modrá, slunce řezalo krajinu v šikmém úhlu, sníh byl krásně strukturovaný a koukaly z něj špičky uschlé trávy. A já se v tom všem brodil, vědom si poučky o nutnosti přeexpozice na sněhu přidával, kde se dalo, a fotil, fotil, fotil. V tom odpoledni jsem udělal snímky na dva kinofilmové diafilmy a měl takový ten jasný pocit, že pár z nich bude naprosto super. V pondělí jsem se ráno stavil v labu, odpoledne vyzvedl film – a byl velmi, velmi smutný.

Diapozitivy byly jeden jako druhý, hezky přesvětlené a naprosto nepoužitelné. A tenhle okamžik mě přiměl k prohlédnutí všech starších filmů z hor a sněhu. A protože jsem dříve fotografoval jen na negativy, kterým naopak přeexpozice prospívá (nižší zrno, vyšší barevnost), nebylo nic poznat. U diapozitivů samozřejmě ano. A tak jsem jednou zcela cíleně na horách vyfotografoval pár snímků pro tenhle článek.

Realita měření expozice u zrcadlovek

Napřed malinkatý úkrok stranou. Většina textů o potřebě korekcí expozice pro sníh se šikovně (a nenapadnutělně) odvolává na TTL měření, tedy měření za objektivem, které je dnes u autofokusových zrcadlovek standardní. Tím se ovšem vyhýbá zcela zásadní otázce, jak ono měření probíhá: kolik má segmentů a co se dějě se získanými hodnotami. Tj. jestli probíhá výpočet s nějakou referenční databází hodnot nebo je to "jen" prosté změření s následným analogovým nastavením expozičních hodnot. Zamyslete se nad touto drobností, je důležitá. Jinak prosím pozor, další text se bude věnovat nejrozšířenějším, zpravidla autofokusovým zrcadlovkám s matrixovým měřením expozice v programových nebo kreativních režimech. Nikoliv mechanickým zrcadlovkám (Nikon, Olympus, Leica, atd.).

Bez korekcí, bez polarizačního filtru.

Ve chvíli, kdy rozvoj elektroniky umožnil do malého fotoaparátu instalovat plnohodnotný mikroprocesor spolu s patřičně obsažnou databází scén, mohlo vzniknout opravdu spolehlivé měření expozice. V počátku se pohybovalo v rozsahu tří až šesti segmentů snímku, později kynulo a kynulo až k současným pár desítkám měřicích bodů u analogových a pár stovkám u digitálních přístrojů. Spolu s tím se posouvaly hranice matematické statistiky a dalších záležitostí a tak dnes jsou nastavené hodnoty expozice výsledkem složitého výpočtu a porovnávání s databází příkladů. Nejsem matematik, takže více teorie ode mě nečekejte.

Uvedeným chci říci, že i obyčejný kompakt mju-I už uměl s pár segmenty měřit expozici na moři, sněhu nebo v horách správně. Takže naše zrcadlovky to hezkých pár let umí také, ale způsob se liší. Pokud nebudu preferovat nějakou značku, dnešní autofokusové zrcadlovky měří expozici následovně (zahrnuji sem běžné modely nižší třídy, ty střední a vyšší samozřejmě umožňují libovolné nastavení měření - matrix / středové / bodové, v tom případě mám na mysli standardní nastavení na matrix):

• V kreativních i programových režimech měření expozice (preference clony, času, automatický režim P, zelený režim, krajina, sport, atd.) se fotoaparát plně podřídí matrixovému měření s následným výpočtem a nastavení expozice je v 99,9 % případů naprosto správné. Včetně fotografování na sněhu, horách, atd.

• V plně manuálním režimu je měření řešeno jinak a tady doporučuji konzultaci s manuálem, většina zrcadlovek přechází na zvýhodněné středové měření.

• Dále se situace mění s blokováním (zámkem) expozice, pak se většinou v manuálním režimu měření přepne na zvýhodněný střed nebo jakési bodové (ale s cca 10 % plochy hledáčku u levnějších provedení zrcadlovek) a výsledná expozice pak například na sněhu korekce potřebuje!!!

Pokud si myslíte, že tomu tak není, vyzkoušejte následující postup. V několika automatických režimech změřte scénu – hodnoty expozice budou shodné, případně se budou nepatrně lišit. Pak přejděte na manuální režim (základní hodnoty můžete nastavit shodné, měla by být indikována správná expozice, ale nemusí - záleží na typu a značce) a stiskněte tlačítko blokování expozice a ejhle, najednou budou hodnoty úplně jiné. Teď se totiž bere v potaz jen střed, žádné pomocné měřicí body, databáze hodnot. Ne, holý výpočet expozice s jedním měřícím čidlem (zjednodušuji), takže bílý sníh teď bude šedý a je potřeba ho přeexponovat, aby zůstal bílý.

Nepoužil jsem žádný filtr, takže se samozřejmě projevil vliv oblohy, ale co chci naznačit je více než viditelné

Danou situaci naznačují uvedené příklady, jeden do snímku zahrnuje modrou oblohu, druhý jen čistě bílý sníh fotografovaný proti slunci. Víc není co dodat. Však jsem slíbil, že článek bude krátký. Měli byste si z něj zapamatovat, že moderní matrixové měření expozice měří i na sněhu správně a pokud ho budete korigovat, výsledek bude naopak špatně. Takže zapomeňte na rádobyodborné rady řady časopisů na trhu a spolehněte se na kvalitu elektroniky svého fotoaparátu. Minimálně vás to nebude stát dva zkažené filmy jako mě.

Při fotografování na diapozitivy doporučuji film podexponovat o 1/3 EV, tj. nastavit jeho citlivost o stupínek vyšší, než nastaví fotoaparát podle DX kódu. Získáte tak mnohem lépe prokreslené (tmavší) diapozitivy naprosto perfektní pro promítání, ovšem poněkud hůře skenovatelné na jednodušších skenerech. Není to můj nápad, tímto za něj děkuji F. Štaudovi a Dundeemu.

Jinak se k tomuto tématu váže ještě jedna má rada nebo spíše osobní názor. Pokud jste normální amatéři a fotografujete, protože vás to baví, a kouzla s expozici neprovádíte, zapomeňte na inteligentní rady typu „dobře můžete fotografovat jen s manuální zrcadlovkou, moderní elektronika je šrot“. Všem ortodoxním zastáncům této teorie bych v autosalónu přivedl osedlaného koně a chtěl vidět jejich „správnou“ volbu.

Příklady jsem fotografoval zrcadlovkou Canon EOS 500N, což je v dnešní rychlé době hodně fousatý model. Přesto jeho šest segmentů s příslušnou elektronikou dává překvapivě správné výsledky a zatím nezklamalo. Za všechny zkažené diapozitivy si můžu já sám. Hlavní podíl má moje neodpovědnost u scén s příliš velkými jasovými rozdíly a opakované, leč neopodstatněné konstatování typu „však ono to vyjde“.

PS: Omlouvám se radce za částečné zneužití nápadu s tetou Kateřinou, leč i já mám Saturnina rád.