Čert věř náhodám! (rozhovor s fotografkou Sárou Saudkovou)

Po řadě výstav zahraničních fotografů se Pražský dům fotografie vrátil domů, do Čech: na přelomu roku tady vystavuje Sára Saudková. Řekněme rovnou, že to nemá lehké. Už od doby kdy vzala do ruky fotoaparát, čelí kritickým výtkám, že „vykrádá“ svého učitele Jana Saudka.

Současná výstava nazvaná lapidárně Fotografie tyto názory zároveň potvrzuje i vyvrací. Je totiž malou retrospektivou její dosavadní tvorby, v níž mají místo starší i novější „věci“. Svět viděný fotoaparátem Sáry Saudkové se však přece jen proměňuje. Snad pod vlivem mateřství, snad pod vlivem jiných lidí a jiných prožitků z jejích fotografií postupně mizí výrazová expresivita i dekadentní nádech charakteristický pro Jana Saudka. Fotografie Sáry Saudkové se výrazově zklidňují, jsou čím dál víc civilnější, ženštější a snad i – opravdovější. Stačí se podívat na Zlatou rybku, Televizní estrádu, Milostné dopisy, Vzpomínku na Japonsko nebo Žabky

Ostatně tomu, kdo četl bizarní životopis Jana Saudka Svobodný, ženatý, rozvedený, vdovec, musí být jasné, že východiska a životní zkušenosti obou umělců jsou nesrovnatelné. Na jedné straně „rebel s příčinou“ Jan Saudek, na druhé romantická a zranitelná (nebo zdání klame?) ženská bytost. Současná výstava fotografií Sáry Saudkové (a také obsáhlý katalog její dosavadní tvorby) každopádně dokládá přinejmenším to, že již udělala první krok ze stínu svého učitele.

Zlatá rybka
Sára Saudková: Zlatá rybka

Paní Saudková, doufám, že se neurazíte, když řeknu, že jsem si na zahájení výstavy vašich fotografií připadal tak trochu jako v dámském klubu: žena, která fotografuje především ženy, průvodní slovo k výstavě napsala žena, fotografie vybírala žena. Je to náhoda – nebo jste chtěly dokázat, že to jde i bez nás, ješitných mužů?

Čert věř náhodám! Jistě v tom byl nějaký skrytý úmysl, snad ukázat, jak ženské vidí ženská – a to jistě uznáte, že muž by působil rušivě. Muž je totiž požehnaný a obdivuhodně rušivý element – zkrátka vy muži jste jiný živočišný druh, který vnímá všechno kolem sebe jinak, ne špatně, to ne, ale po mužsku.

Pokud se nemýlím, fotografujete na střední formát a fotografie si v temné komoře zvětšujete sama. Ano, práce v temné komoře je jistě dobrodružnější než vysedávání u počítače, ale digitální fotoaparát je velmi dobrý pomocník. Můžete si třeba udělat desítky studií a teprve pak fotografovat na film… Proč se tomu tak bráníte?

Slyším tě
Sára Saudková: Slyším tě

Jsem staromil a věk mě k tomu pohříchu opravňuje, chichi… Prošla jsem poctivě výukou fotografického řemesla a nedám dopustit na klasickou fotografii. Je prosta všech možných kejklů, musíte něco umět – nepomáháte si vychytrale moderní technikou. Uznávám, že digitální fotoaparáty mají velkou budoucnost a že už dnes nabízejí víc než „staré vercajky“.
Jenže v těch výsledných obrázcích chybí lidský dotek a lidské chyby. Je to jako když vám maminka vaří kulajdu. Je s tím hodně práce, ale už napořád si budete vybavovat tu nezaměnitelnou chuť a vůni a atmosféru u stolu, kde se sešla celá rodina – to je stará dobrá fotografie. A pak je tu průmyslový výrobek – instantní polévka v pytlíku, pěkně podle norem a předpisů, pokaždé stejné chuti, jenže jí něco chybí: nemá šmak, zapomenete na ni. A to je digitální mašinka.

Věčné srovnávání s vaším učitelem Janem Saudkem už Vám musí jít na nervy. Dokážete se při práci oprostit od myšlenek na to, co je více a co méně „saudkovské“?

Dokážu. Nemyslím na to. Nehlídám se – že bych si v duchu říkala, tak takhle ne, to by bylo moc á la Jan Saudek, raději takto… Ten vývoj „jinam“ přichází přirozeně a nemusím se do něj nutit. Jako když učíte malé dítě chodit. Nejdřív se vás pevně drží a zkouší první vratké krůčky, pak už kráčí jistěji a jistěji a chytá se jen když zavrávorá. A nakonec se rozběhne samo a pomocné ruce nepotřebuje. A já už umím chodit…

Fotografujete především lidi, které dobře znáte, dokonce říkáte, že fotografujete „obrázky ze svého života“. Na druhé straně je řada vašich fotografií dost pečlivě inscenovaných. Zajímalo by mě, do jaké míry své fotografie předem promýšlíte – až do úplných detailů? Vznikla některá z vystavených fotografií naprosto spontánně?

Vzpomínka na Japonsko
Sára Saudková: Vzpomínka na Japonsko

Netroufla bych si nikdy předstoupit před model s rozpačitým drbáním se za uchem a slovy: „Ech, no tak já nevím, něco zkusíme, nenapadá tě něco? Třeba takto nebo snad toto?“. Když už si někoho pozvu, vím proč právě jeho a vím co chci fotografovat. Kreslím si náčrty – polovina z těch kreseb se ukáže být nesmysl, protože to co si nakreslím je buď neproveditelné nebo to vypadá na fotce pitomě. A druhá polovina je přesně to, co je pak na fotkách. Mnoho obrázků ale vzniklo jaksi náhodou, protože mě zrovna něco napadlo – fotit živé bytosti je totiž velmi inspirativní. Obzvlášť když si zvu lidi, které znám – vím, co unesou, jaký příběh mohu do nich vložit, co z nich vysaju – jsem vlastně takový upír lidských duší.

Mezi vystavené fotografie jste zařadila i snímky tlusté ženy, dobře známé od Jana Saudka. Tvrdíte, že každý člověk je krásný. Mně to tak nepřipadá. Už jste zkoušela fotografovat třeba hodně tlusté nahé muže?

Krásný je každý člověk, pokud jste ochotný tu krásu v něm vidět. Pokud nepodléháte nebezpečnému diktátu krásy, který nám nařizuje, jak má vypadat krása, pěkně naklonovaná, sevřená do slabomyslných měřítek, vah, tvarů, barev. Podle této filosofie by totiž byl krásný jen ten, kdo vypadá jako neduživá a ve Photoshopu vyretušovaná manekýna. A takhle lidi nevypadají, to mi věřte. A ve skutečnosti ani ta nešťastnice z titulní stránky módního magazínu. Nebo snad myslíte, že Rubens byl blbec, který necítil krásu? A jaké urostlé krasavice maloval! Vždyť jen to bohatství tvarů, záhybů. Ta radost pracovat s takovými modely. A fotit macaté muže? Proč ne? Jenže muži jsou tak cudní až hanba. O žádném takovém nevím. Ale ráda bych.

Z vystavené kolekce se mi nejvíce líbí fotografie Zlatá rybka a TV estráda: jsou civilnější, méně manýristické. Podle mého to není na škodu. Máte ve vystavené kolekci nějakou svou oblíbenou fotografii, o níž si říkáte „to je přesně ono“?

Děkuji za pochvalu. I já je mám ráda, o to více, že to jsou nové fotografie. Pro mě zůstávají favoritem Žabky (jak muž háže kamínky do řeky), Polibek (fotografovaný „zespoda“) a Žižkov (milenci pozorovaní domovnicí). Jsou to pokaždé inscenované fotografie, které ale vypadají, jako bych jen šla kolem… Tak bych si přála pokračovat.

Děkuji za rozhovor a do nového roku Vám přeji hodně povedených fotografií.

A já Vám i všem čtenářům Paladixu přeji vlídné dny a mnoho radosti.

10 komentářů u „Čert věř náhodám! (rozhovor s fotografkou Sárou Saudkovou)“

  1. Výstava

    Byl jsem tam, výstavu jsem viděl – rozsah výstavy není příliš velký, byl jsem však zklamaný z prezentací fotograií – skla byla na některých fotografiích velmi znečištěná, nechápu, jak takhle někdo může své fotografie prezentovat. Nebo je to záměr?

    Odpovědět
  2. Sára moc neumí fotit

    No, řekněme to stručně. Komentáře Sáry k jejím fotografiím jsou tak o 2 třídy lepší než její fotky. Je to velmi inteligentní žena a neměla by podléhat tomu, že náhodou v životě potkala fotografa. Jenže je to pohodlné, proslavit se Janovým jménem a jít v jeho šlepějích. Jenže blbé je, že když vykročí z jeho originálního stylu, zjistí se, že nemá vlastní fotografické nápady, leda průměrné. Prostě je Janův upír, co se týče slávy a popularity, to je vše. Kdyby se ale vydala nějakým jiným, ne fotografickým směrem, mohla by udělat něco dobrého – co takhle psát? Ale to by nebylo mnoho let v záři refletorů. Mimochodem výstava nedokumentuje to, že Sára jde vlastní cestou, protože je úmyslným výběrem jejích nesaudkovských fotek. Takhle nesaudkovsky zatím fotí jen výjimečně. Ale např. šéfová Pražského domu fotografie paní Hodek ji tlačí od Saudka, protože jak říká, je Saudek kýčař. V tom má pravdu, ale Jan je zase originální. Kdyby tak někdo Sáru tlačil mimo fotografii, udělal by dobře. Stejně neblahý osud má Peter Nagy. Jeho fotky mají úspěch díky jeho jménu a on si, chudák, myslí, že umí fotit.

    Odpovědět
    • RE: Sára moc neumí fotit

      Musím reagovat už jenom pro to, že se mi fotografie Jana i Sáry skutečně líbí. Musím však s Vámi souhlasit, že Sára je Janovým dítětem a rozhodně v sobě nezapře svého učitele. To, že jsou fotky Jana Saudka kýčem, je rozhodně věcí názoru. Tento autor je natolik sporný a nenáviděný a zároveň milovaný a obdivovaný, že ho to staví do pozice skutečného génia, který, když už tedy podle Vás nic, je ale mistrem ve svém řemesle, za což si obdiv zaslouží. A stejně tak Sára, která v jeho tradici pokračuje a to příkladně, což je podle mě skvělé, protože by mi Saudekovic klasická řemeslná fotografie na nejen české scéně hodně chyběla, ač Váš názor může být jakýkoliv, stejně jak můj.

      Odpovědět
      • RE: RE: Sára moc neumí fotit

        No, mi se moc líbila tak čtrtina Saudkových fotek. Nelíbí se mi ty jeho nechutnosti. Ale originální je velmi, i když není moc estetický (až na výjimky). Rozhodně necítím, že je Saudek kýčar, i když to tak asi tak trochu je. To, že je kýčař, říkají jiní, dle mého přejemnělí (asi jsem taky trochu kýčař :-)). Vyčítám mu, že neumí spojit svoji originalitu s estetikou – a tím nemyslím se stylem “voskových” panen z módních žurnálů. Neumí udělat vlastní originální estetiku, která by se alespoň někomu líbila. Proto si ani nemyslím, že je génius. Ale je dobrý a mistrem fotografie je. Chtělo by to originální estetiku (ani Bitesnich ještě není ono) a nápady. Musím uznat, že Vaše představa Saudkovy školy po vzoru středověkých malířů má něco do sebe. Ale Sára není dostatečný žák (i když dodávat fotkám atmosféru textem je taky cesta). Chtělo by to další a lepší, který by Saudka překonali. – (Kdyby tak Sára kometovala Janovy fotky! I když podle toho, co Saudek fotí v poslední době, se obávám, že Saudek je už umělecky mrtev. Ty jeho poslední odalisky a Nargilé postrádají nápad a mnohdy i barevnost.)

        Odpovědět
    • RE: Sára moc neumí fotit

      Bylo by naivní si myslet, že Sára nebude, byť nevědomky napodobovat svého učitele. Je to zcela přirozené. Každý z nás se chvíli ubíral cestou, kterou mu někdo předestřelnebo jej naučil po ní chodit. Jistě, že cestička ke slávě byla ušlapána poněkud více než u jiných autorů, ale máme ji zatratit jenom proto, že se od Jana něco naučila a že jí Jan pomáhá prosadit se? Vždyť každý z nás by byl rád, kdyby takovou pomoc dostal a hlavně, kdyby měl takového učitele. Obdivuji je oba. Sářino Peříčko bylo naprosto vynikající byl to krásně lechtivý pořad, kde bylo co domýšlet.Dnešní pornopořad se stejným názvem je póvl. Ale póvl nejvyšší kvality. To jen mimochodem. Sára se naučila fotografické řemeslo a její fotky jsou perfektní kvality i plné nápadů. Jan je skvěl nekonvenční a nezaměnitelný. Jak skvělé v dnešní uniformitě. Sám bych rád uměl alespoň desetinu z toho co umí oni. Jsou prostě jiní a nezaměnitelní. Nejsou však stejní. A Sára ? Ta již má svou cestu. Bude záležet jenom na ní jak si dále povede. Přeji jim oběma mnoho a mnoho krásných fotek. Je to zištné přání, protože se budu moci koukat na krásné fotky.

      Odpovědět
  3. Sára

    Já osobně si myslím, že Sára je velmi zvláštní žena, její pohled na ženu, jako celek, je úžasný, podle Sáry je každá žena krásná, jedinečná potřebná. To se také objevuje v jejich fotografiích, ketré jsou úžasné, stejně tak jako, Jana Saudka.

    Odpovědět

Napsat komentář