motiv

Krkonoše, z Pomezních bud na Sněžku

Méně známý pohled na Sněžku z druhé strany, pár povzdechů nad dnešními horami a trocha povídání kolem toho všeho.
Kde:  Malá Úpa, těsně u hranic s Polskem, Krkonoše
Kdy:  mimo zimního období kdykoliv
Trvání:  cca 1 den, poměrně dlouhý pěší výlet, cca 25 - 33 km
Co sebou: dle chuti, určitě ne tašku přes rameno

Mapa - Krkonoše
Mapa, z důvodů čitelnosti nešla stáhnout pod 250 kB

Nepůjdeme ani na zvláštní místo, ani za skrytými půvaby přírody, prostě se projdeme vrcholovými partiemi Krkonoš. Jen nepůjdeme typickou cestou většiny návštěvníků: Pec pod Sněžkou – Sněžka nebo Velká Úpa – Růžohorky – Sněžka. Současně si dovolím pár povzdechů nad naším rádoby turistickým průmyslem.

Opravdu malinko historie - Sněžka

Původně poutní místo, nejstarší stavbou na vrcholu je kaple svatého Vavřince, vysvěcená v roce 1681. Přes vzdálenost místa se tady několikrát ročně konaly bohoslužby pro velké množství poutníků. Kaple prošla trnitou cestou, byla hospodou, útulkem, skladištěm, jednou zrušena, poté obnovena, několikrát vyhořela. Od roku 1868 zde stojí Česká bouda, její stav je dnes značně zoufalý. Naopak, moderní polskou boudu máme jednoznačně spojenou se siluetou naší nejvyšší hory.

Vrchol je přístupný lanovou dráhou z Pece pod Sněžkou, postavenou v roce 1947 až 1949, v podstatě je v původní podobě v provozu dodnes. Z polské strany je hora přístupná po silnici, která vede až na vrchol. Toť vše z historie.

Dolní / Horní Malá Úpa – Pomezní boudy – Jelenka – Sněžka a zpět

Horská krajina
Výhled do krajiny

Správný název tohoto téměř dvanáctikilometrového „jezevčíka“ by měl být Dlouhá Úpa, od první cedule až ke konci vesnice u hranic se pěkně projedete. Auto je možné nechat na prvním velkém parkovišti na levé straně silnice a vyrazit pak naproti němu doprava do kopce úzkou silničkou přes Dolní Malou Úpu na Pomezní boudy nebo dojet přes Horní Malou Úpu na Pomezní boudy a jít až odtamtud. Ta první varianta má jednu výhodu – v penzionu U kostela výborně vaří, a tak - až půjdete zpátky - si lze před odjezdem dát vynikající večeři. Nevýhodou je výrazně delší cesta, proto je vhodné vyrazit brzy ráno, abyste ji v pohodě stíhali.

Černá hora
Vzdálený a zamodralý pohled na vysílač na Černé hoře (objektiv 300 mm)

Každopádně, ať už začnete kdekoliv, já začnu na onom prvním parkovišti. Odsud se dáte po úzké silničce nahoru do kopce po modré turistické značce (nebo delší cestou po žluté), cesta jde prudce nahoru až k souboru budov s malým hřbitovem, kostelíkem a restaurací U kostela spojenou s penzionem. Je to soubor vzhledově shodných horských chat, které vytvářejí pěknou malou osadu bez rušivých prvků. Pokud máte štěstí na počasí, za vašimi zády je výhled na Černou horu s vrcholovým vysílačem. A před vámi, pokud ujdete po cestě od kostela dalších pár set metrů, perfektní pohled na Sněžku. V letních měsících odsud uvidíte slunce zapadající přesně za jejím vrcholem. Pokládal jsem to za reklamní trik, ale po letošní letní dovolené tamtéž mohu potvrdit, že je tomu opravdu tak.

U kostela
Celkový pohled na kostel se souborem okolních chat

Odsud se můžete vydat dál na Pomezní boudy spodní cestou přes les po žluté nebo horní cestou po červené. Značka jdoucí lesem neposkytuje tak pěkné výhledy, ale pohybujete se z valné části lesní cestou v pěkné přírodě, druhá je kompletně po asfaltu s pěknými výhledy zpátky na Úpu, Sněžku a hřebeny hor.

Malá Úpa
Horní Mala Úpa

Ať už se vydáte kteroukoli cestou, skončíte na Pomezních boudách. Najdete tu několik velkých horských chat staršího data, které mají pro hory poměrně pěkný vzhled. A také několik moderních, architektonicky zcela zoufalých stavení, kde si o nějaké, alespoň částečné podobnosti a estetičnosti můžete nechat zdát. Osada končí hranou hřebenu, kudy vede česko-polská hranice a je tam také postaven malý hraniční přechod. A těsně před ním vede doleva do kopce žlutá značka, která nás dovede po hřebenových partiích přes chatu Jelenku na Sněžku. I tady je dvojí možnost, jít po cestě Česko-polského přátelství po červené nebo po žluté úbočím lesního hřebenu. Červená je hezčí, žlutá je taková klasická sváteční – dojdete na Jelenku a konec.

Cesta
Před chvílí byl sluneční den, teď přišly mraky

Zkusme jít po červené. Počáteční partie je asfaltová, po pár kilometrech se změní na mnohem příjemnější kamennou, v závěru v pěknou pěšinku mezi stromy. Cesta vede od své půlky přesně po hraniční čáře. Pokud se dostanete na pomezí spodní hranice mraků, budete před sebou mít celou škálu lesních zátiší s pozadím ztrácejícím se v mlze. Já měl to štěstí, že během dne se několikrát změnilo počasí. Napřed visely těsně nad vrcholky hor mraky, pak zářilo slunce, vzápětí padla mlha s mžením a den končil opět sluncem. Místy je vidět na polskou stranu, kde jsou stále znatelné obrovské úseky mrtvého lesa.

Pavučina
Drobná překvapení v kleči

Mezi Pomezními boudami a Sněžkou najdete jediné záchytné místo - chatu s jménem Jelenka. Na rozdíl od ostatních horských bud, kterých je místy v Krkonoších až neskutečně husto, je poměrně osamocenou menší stavbou těsně pod hřebenem. I proto je při pohledu na hřeben z dálky snadno zapamatovatelná. Na cestě mezi Horní Malou Úpou a Pomezními boudami jste se na ni určitě dívali. V létě byla ve velké přestavbě, takže kdo sem došel za vidinou nějakého občerstvení, měl smůlu. Předpokládám, že během zimní sezóny už bude v provozu a příští rok rovněž.

Sněžka z hřebene
Pohled z hřebenové cesty na Sněžku

Od Jelenky dál vedou dvě cesty, jedna úbočím (zelená značka), ta bude zpáteční, a druhá (červená značka) nahoru horním krajem lesa do porostu kleče. Já volím červenou, jde po hřebenu mezi klečí. Není to klasická horská kamenná pěšina, nesmyslná daň turismu ji přetvořila na obrovské kamenné schodiště. A občas mezi desítkami schodů naleznete lavičku pro odpočinek.

Není to příliš frekventované místo a porost kleče je poměrně nepoškozený a neupravovaný. Můžete zkusit nalézt orosené pavučiny, osamocené pařezy, vyčnívající suché klacky. Celou dobu je už viditelný vrchol Sněžky, i když z této strany vypadá poměrně nezvykle. Po chvíli se po Obřím hřebenu dostanete do sedla pod Sněžku. V něm je oblast, kde zima vytváří společně se zmrzlou vodou zvláštní kamenná seskupení. Bohužel, v dnešní době zde turisté stavějí mužiky a celá planina je tak zcela zničená. Teď už jen zbývá vyšlapat dalším obřím schodištěm až nahoru.

Na Sněžce
Pohled z vrcholu Sněžky

Sněžka - nejznámější a nejvyšší česká hora s nadmořskou výškou 1602 metrů. V současné době turisticky profláklé místo s neuvěřitelnými okamžiky. Dámy ve vysokých podpatcích nejsou výjimkou, mladí borci na cyklokrosových motorkách také ne. K tomu v letních vedrech všudypřítomný zápach z kanalizace. V mnoha situacích nesouhlasím s přemrštěnými požadavky „ochránců“ přírody, v tomto případě udělám výjimku. Naší nejvyšší hoře by jen prospělo, kdyby lanovka skončila svůj provoz a nebyla nahrazena novou. Zrovna tak by měla polská strana uzavřít přístup pro motorkáře a auta, která nemají nic společného s provozem vrcholových budov jako takových. Tohle místo je tvrdě přetížené, snaha o přizpůsobení obrovskému náporu lidí šla na naší straně natolik daleko, že obě české cesty nahoru jsou změněny na obrovská schodiště s vysokými a širokými stupni. Nejen, že se po nich neskutečně špatně jde (krok vychází na stále stejnou nohu), ale do okolní přírody ani moc nezapadají. Kde jsou doby decentních horských chodníčků...!

Torzo v kleči
Torzo skryté v zeleni

Až se vynadíváte, zamiřte po žluté pod lanovkou dolů z vrcholu. V sedle z ní doleva odbočuje zelená značka s uzoulinkou pěšinkou úbočím mezi klečí. Je to jedna z nádherných cest, z kleče pokračuje travnatými loukami s kamennými políčky, pak skoro pralesem až k Jelence. A protože je už náročnější, je tu míň lidí a také vyžaduje slušné boty. Z Jelenky pak půjdete stejnou (nebo taky ne) cestou na Pomezní boudy a pak přes již zmíněný kostel zpátky k autu. Vzhledem k tomu, že putování mezi dvěma body našeho výletu má vždy dvě varianty, můžete prostě použít tu druhou možnou cestu.

Závěrem

Nerad bych působil dojmem, že nemám Krkonoše rád. Opak je pravdou. Ale ony v dnešní době prostě takhle vypadají. A všichni budeme muset řešit dilema, jestli chceme potkávat v horách lidi oblečené do měst (vysoké podpatky či kravata nejsou výjimkou), kteří se tam dostanou díky jednoduché dopravě nebo bychom raději méně člověčiny, ale zato více ohleduplnosti. Ony totiž lavičky či schody v hřebenových partiích jsou úsměvné, ale pokud hory ukáží svou pravou tvář, stávají se tyto turistické doplňky nesmyslnými a nepoužitelnými objekty. O turistech, překvapených a naprosto nepřipravených na základní rozmary počasí ani nemluvě.

Mimochodem, v porovnání výše uvedeného mi vychází mnohem lépe Jeseníky. Pokud je cesta náročná, na začátku je to uvedeno a sváteční turisty tam nenajdete. Schody také ne a místo laviček jsou po horách rozseté dřevěné přístřešky chránící před nepohodou.

Jan Hlinák
http://www.fotoamater.cz
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný

Možná by vás mohlo zajímat


aktuální akce


 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace