Každý rok začátkem prázdnin se v serveroholandském vojenském přístavu Den Helder konají Nationaale Vlootdagen, česky bychom řekli dny otevřených dveří.
Celou akci organizuje Koninklijke Marine – Nizozemské námořnictvo a nese se asi v tomto duchu: vážení daňoví poplatníci, pojďte se podívat, co to vlastně za vaše peníze provádíme. Kromě toho má akce i jiný význam: zdejší ozbrojené síly jsou plně profesionální a nemohou se spoléhat na každoroční přiliv nových lidí. Je tedy nutné budovat přijatelný obraz ozbrojených sil v podvědomí veřejnosti.
Stejně jako loni jsem se do Den Helder vydal i já, přece jen něco takového se až tak často nevidí. Ovlivněn varováním na webu KN o nedostatku parkovišť apod., zanechal jsem auto na amsterdamském nádraží Sloterdijk a vyrazil vlakem. NS (zdejší železniční společnost) poskytuje v době konání NV slevu na zpáteční jízdenky do Den Helder (navíc k obvyklé slevě za každou zpáteční jízdenku). Pravda, jen do druhé třídy, takže já jsem si slevy příliš neužil, ale i tak je to od nich milé.
V Den Helder samozřejmě vše běží jako po drátku – kyvadlová doprava autobusy od nádraží až do Nieuw Haven (ja ja, znamená to “Nový přístav”, holandština je skutečně směsicí angličtiny a němčiny). Vlastní přístav trochu připomíná středověkou pevnost – od zbytku města ho odděluje široký vodní kanál se zvedacím mostem. Jako v loňském roce, i letos se varování ukazují jako zbytečná a místa na parkování je všude víc než dost.
Co je tu tedy k vidění?
Je toho dost: Před budovou Onderzeedienst (ponorkové velitelství) samozřejmě atrakce číslo jedna: ponorky. Poučeni tříhodinovými frontami z loňských NV přistavili letos pořadatelé ponorky dvě (resp. tři, ale návštěva z Řecka není veřejnosti přístupná). Upřímně řečeno, až tak moc to nepomohlo. Namísto jedné tříhodinové stojí na molu číslo 1 dvě fronty dvouhodinové.
Molo číslo 1
Přístupné ponorky jsou HNLMS Zeeleuwe a HNLMS Walrus (II). Všechny ponorky KN jsou útočné ponorky třídy Walrus II s klasickým dieselelektrickým pohonem. V oblasti nejaderných ponorek je nyní Holandsko světová špička a v podstatě nemá konkurenci. Tu donedávna představovali Britové, ale ti se zbavili svých ponorek třídy “U” (Ursula, Upholder, Unseen), čímž zcela vyklidili své pozice. V roce 1999 se dokonce HNLMS Walrus (II) podařilo při společném cvičení s US Navy simulovaným útokem “potopit” americkou letadlovou loď Theodore Roosevelt.
Molo číslo 2
Německý host, fregata Karlsruhe. Němci vědí, co to znamená PR. Na palubě si je možno koupit čepice, nášivky, propisovačky, pohlednice, volejbalový míč nebo třeba župan – vše pochopitelně s logem a siluetou Karlsruhe.
Na druhé straně tohoto mola kotví HNLMS Rotterdam. To je nizozemská výsadková loď (obdoba americké třídy Tarawa). V podstatě je to ohromný plovoucí bazén pro vyloďovací bárky, na jehož střeše je hangár pro více než deset vrtulníků. Celé monstrum pojme až 90 tanků M1 Abrahms (pochopitelně v nejnovější verzi), včetně posádek. Navíc je na lodi k dispozici vše (náhradní díly, munice apod.) až pro jeden celý měsíc bojových operací.
Molo číslo 3
Dvě fregaty třídy Karel Doorman, v současné době hlavní jednotka KN. HNLMS Van Ness na pravé straně mola je desítkami kabelů a lan spojen se zásobovací lodí, kotvící u mola č. 4 a ukazuje jak asi vypadá tankování a doplňování zásob na širém moři.
Na fregatách si samozřejmě musím vyfotografovat specialitu – protiletadlový systém Goalkeeper. V podstatě je to americký letecký 30mm kanón GAU 8A Avenger, známý především z bitevních letadel A10 Thunderboldt II. Kanón je velikostí a hmotností srovnatelný s osobním autem a jeho účinnost se k ničemu přirovnat nedá (Američané ji charakterizují takto: “postavte tank, přidejte pancíř, přidejte pancíř, přidejte pancíř – vykašlete se na to, GAU 8 vám to stejně prostřelí”). Tuto věc začali Holanďané montovat na svoje lodi, protože 20 mm kanón M61A Vulcan, který používá zbytek NATO (včetně USA na letadlových lodích) se jim prostě nezdál dost účinný.
Poslední molo
Za posledním molem je přes cestu natažena červenobílá páska – konec přístupného prostoru. Ale asi sto metrů za páskou je vidět ještě něco: ponorka, zcela vytažená z vody. To je skutečně neobvyklá podívaná a tak jsem se rozhodl pásku ignorovat a jít se podívat blíž. Dostal jsem se na asi 50 metrů od ponorky, před drátěný plot. Ten už se ignoruje hůř a tak jsem pořídil pár snímků přes něj. Na snímcích je dobře vidět základní rozlišovací znak holandských ponorek – kormidla na zádi nemají obvyklé vodorovné a svislé plochy, ale jsou uspořádána do “X”.
Při návratu k červenobílé pásce najednou problém. U pásky stojí voják. V duchu se loučím s filmem. “Co jste tam dělal?” ptá se voják holandsky. Zatvářím se nechápavě “I do not speak Dutch”. Voják přepíná na angličtinu (aby ne, anglicky tu mluví asi 85% populace, děti od 5 let v to počítaje). “Co jste tam dělal?” Nevinná odpověď: “Jen jsem si tamhle fotil ponorku, nemám dost dlouhý objektiv abych si ji vyfotil odsud.” Voják se jen usměje, pronese něco ve smyslu: “Aha, tak to je v pořádku” a můžu jít.
Vylodění
Blíží se čas praktických ukázek. Mezi moly 2 a 3 se bude předvádět vylodění námořní pěchoty a násilné obsazení podezřelé lodi. V tu chvíli už se nad přístavem v malé výšce prohání protiponorkový a hlídkový letoun P3 orion. Od HNLMS Rotterdam odráží konvoj bárek, provázený gumovými čluny. Za chvíli už na břeh vyjíždějí vyloďovací vozítka, vzhledem připomínající české vojenské sanitky, ovšem na pásech.
Holandské rybí speciality
Pomalu dostávám hlad. Všude kolem spousta stánků se vším možným, hlavně ryby a pizza. Samozřejmě je tu herink – holandská specialita. Je to slaneček, který se ovšem pojídá vcelku. Člověk zakloní hlavu, zvedne ruku a celého slanečka si najednou nasouká do pusy. Proti slanečkovi nic moc nemám, ale způsob pojídání jsem se dosud pořádně nenaučil. Takže radši nebudu bavit ostatní a vybírám si kibelingen, což jsou kousky ryby (bez kostí!), obalené v mouce, upražené a podávané s česnekovou omáčkou.
Ze skupiny stanů opodál se již nějakou dobu ozývala střelba. Přišel jsem blíž a málem jsem se musel začít smát. První co jsem uviděl byl totiž asi sedmiletý kluk s pancéřovkou Dragon na rameni. Dva mariňáci mu ji museli pomáhat držet, ale vystřelil si. Další stan: asi čtyřletá holčička s ohromnými sluchátky na uších se zoufale drží těžkého kulometu a střílí a střílí.
Co si můžete vyzkoušet?
Na velkém parkovišti před námořní nemocnicí se usadily další složky Nizozemských ozbrojených sil – armáda a letectvo. Armáda předvádí sbírku obrněné techniky. Chcete se svézt v transportéru, nebo si vyzkoušet práci s jeřábem na vyprošťovacím vozidle – žádný problém. K tomu opičí dráha, lanovka, cvičná stěna na lezení. V další řadě stanů je možno vidět ukázky výcviku speciálních jednotek pro boj v džungli (to se holt pozná koloniální velmoc) a ve vysokých horách (to je asi velmi potřebné, vzhledem k tomu, že nejvyšší bod Nizozemského království je nějakých 320 m. n. m.).
Jsou čtyři hodiny odpoledne, dofotil jsem třetí film a je čas myslet na návrat. Sedám na autobus a mířím zpátky na nádraží. Skvělá věc v Holandsku je to, že jízdní řády v podstatě nejsou potřeba. Ať už chcete někam jet autobusem nebo vlakem, prostě přijdete na zastávku či nádraží a tak do dvaceti minut něco pojede. Toto pravidlo platí i tady. Vlaky do Amsterdamu odjíždí každých 25 minut. Za necelou hodinku jsem zpátky na Sloterdijk a vyzvedávám si auto (z neplaceného parkoviště!, to se v Amsterdamu tak často nevidí), dalších čtyřicet minut po dálnici a jsem doma. A příští rok? Samozřejmě jedu do Den Helder opět. Pokud budete začátkem příštího července v Holandsku nebo někde poblíž, návštěvu Nationaale Vlootdagen můžu jen doporučit.
