Portrétní fotografie

Pod pojmem portrét si každý vybaví zejména lidskou tvář fotografovanou nebo malovanou ve velkém detailu.

Zmínka o malířství není samoúčelná ani náhodná – portrét je totiž právě tou oblastí, kde fotografie na malířství navazuje nejtěsněji. V minulosti byli portrétisté velmi vážení, protože dobrý portétista musí být především dobrým psychologem; samozřejmě, že to nestačí a musí být “vybaven” i nemalými schopnostmi výtvarnými …

Dobrý portrét by měl co nejvíce vypovídat o povaze a charakteristických vlastnostech portrétované osoby, což pro fotografa znamená, že musí co nejvíce vědět o dotyčném člověku, nebo si alespoň udělat jasný a vyhraněný názor, který se pak svým snímkem pokusí srozumitelně sdělit. Portrétní fotografie musí působit přirozeně. Ovšem většina lidí se před objektivem chová křečovitě a pro svou povahu netypicky; úkolem fotografa je portrétovaného této křečovitosti zbavit – pomocí rozhovoru, nějakého úkolu k přemýšlení, hudby apod. Fotografovanému také musí být zcela jasné, k čemu a proč je fotografován. Fotograf sám se musí po celou dobu chovat přirozeně a klidně, aby nepůsobil jako stresový faktor.

Technika & materiály

Pro fotografování portrétu nepotřebujeme nijak rozsáhlou výbavu. Stačí základní objektiv, i když – popravdě řečeno – snímky s portrétním objektivem bývají lepší, protože mění perspektivu a žádoucím způsobem rozostřují pozadí pomocí své zmenšené hloubky ostrosti. Takové objektivy mají pro kinofilmové přístroje ohniskovou vzdálenost v rozmezí 70 až 100 mm a tvoří jakýsi mezistupeň mezi základními objektivy a teleobjektivy. K tomuto účelu se také velice dobře hodí moderní zoomy, neboli objektivy s proměnnou ohniskovou vzdáleností. Mluvím zde výhradně o zrcadlovkách, protože kompaktem se povede dobrý portrét víceméně náhodou.

Zpravidla je lépe fotografovat na citlivější film, protože ten má schopnost (díky své menší obrysové ostrosti) zakrývat různé drobné vady pleti. Samozřejmě existují výjimky: budeme-li chtít portrétovat starého muže s vrásčitou tváří, bude lépe zvolit naopak velmi málo citlivý film, aby byly vrásky co nejlépe zachyceny a portrét aby vypovídal cosi o těžkém životě onoho starce. Máme-li v přístroji jemnozrnný (= málo citlivý) film a chceme pořídit méně kontrastní a celkově měkčeji působící snímek, můžeme si pomoci změkčovacím filtrem, který sníží obrysovou ostrost. Jak je vidět, druh filmu je závislý na konkrétních okolnostech. Průměrný amatérský kinofilm je schopen poměrně věrně zachytit rysy tváře a uspokojivě i její barvu. Velikého pokroku bylo v poslední době dosaženo zejména v oblasti barevného podání. Nejdále je v tomto směru asi firma Kodak se svou technologií HES (= Human Eye Sensitivity, neboli česky citlivost lidského oka), což je technologie, která propůjčuje filmu schopnost vnímat barvy stejně jako lidské oko, a tudíž jsou barevné tóny věrnější; platí to zejména o podání pleti, jejíž zcela věrná barva je pro běžné filmy často neřešitelným problémem. Tuto technologii využívají filmy Kodak ProFoto a Kodak Portra, které jsou schopny zachytit věrně téměř jakoukoli barvu, a proto jsou to filmy do jisté míry univerzální (zejména to platí o řadě ProFoto, jež je navíc velmi příznivá i cenově).

Portréty v exteriéru

Petra
Petra; Praktica B 100, objektiv Prakticar 50 mm f/1.8

Tato metoda je snazší a přístupnější, protože nevyžaduje žádné další vybavení ani speciální ateliér, který je pro mnohé fotografy opravdu jen nedostupným snem. Pro portréty v exteriéru samozřejmě platí zásada přirozeného dojmu z výsledné fotografie. Přirozeně musí působit i pozadí; těžko bude přirozeně působit portrét, kde éterické dívce trčí z hlavy žižkovský vysílač a za ní vykukuje maminka s kočárkem, která právě procházela kolem. Nejlépe působí snímky s rozostřeným pozadím, protože tak to jen barevně dokresluje celkovou náladu a diváka nenutí věnovat se nepodstatným detailům. Ovšem i barevnost pozadí musí být v souladu s barevnými tóny převládajícími ve tváři, oblečení či vlasy portrétované osoby. Budeme-li např. fotografovat blondýnu u světlé zdi, budou její vlasy splývat s pozadím a výsledkem bude nepříliš zdařilý snímek. Ladnost či kontrast jistých barevných kombinací je záležitost svrchovaně individuální a těžko předepisovat jakákoli pravidla, ale převládá mínění, že pozadí by mělo mít spíše jemné či pastelové tóny. Zpravidla se necloní více než na 5,6 až 8; pokud ale chceme pozadí záměrně využít k dokreslení povahy, můžeme clonit mnohem více a pozadí může být i velmi výrazné.

Pipi
Dita; Zenit EM, objektiv Jupiter 100 mm f/2.8

Nejlépe se mi při exteriérových portrétech osvědčuje metoda, kdy si společně zvolíme nějakou trasu či místo a vedeme neformální rozhovor. Ve vhodných okamžicích mačkám spoušť a snímky nijak zvlášť nearanžuji, abych nevyrobil umělou a nevěrohodnou pózu. Dobré je mít připraveno jakési základní a pro dané podmínky nejpravděpodobnější nastavení přístroje, abych příliš nezdržoval a zbytečně netrhal rozhovor. Drobné úpravy expozice a kompozice lze provádět velmi rychle a takřka nepozorovaně; předpokládá to ale dobrou
obeznámenost s konkrétním přístrojem.

Radka
Radka; Olympus OM PC, objektiv Zuiko 50 f/1.8

Není pravda, že portrét je jen obrázek lidské tváře; na snímku může být postava zachycena buď do půli těla, nebo třeba celá, pokud to podpoří výpovědní hodnotu fotografie. Fotografujeme-li osoby, jimž jsou vidět ruce, je třeba na tyto ruce dávat pozor, protože málokdo ví, co s nimi. Nejlepším řešením je dát portrétovaným něco do rukou, např. knihu, květinu, brýle, cigaretu atd., čímž napomůžeme i celkovému zklidnění modelu. Samozřejmě není nutným pravidlem portrétovat vždy jen jednu osobu, existují i skupinové portréty
– ty jsou však náročnější v tom směru, že fotograf musí vnímat mnohem více věcí než při portrétu individuálním. Skupinové portréty mají také větší sklon k vyumělkovanosti a strnulosti: komu z nás se nikdy nepodařil snímek typu “strýček, tetička a já na Karlštejně”?! Na takových snímcích stojí několik osob ve strnulém pozoru, tupě zírá a čeká, kdy už “vyletí ten ptáček”. Tak takové snímky nelze ani při zavření obou očí považovat za portréty, byť by byly pro autora či zúčastněné osoby sebedůležitější.

Není dobré fotografovat na přímém slunci, protože to vytváří příliš kontrastní osvětlení; pokud nemáme jinou možnost, musíme ostré stíny prosvětlit odraznou stěnou nebo bleskem. Pokud je to ale jen trochu možné, vyvarujme se přímého slunečního světla a pracujme raději při mírně zatažené obloze nebo alespoň ve stínu. Blesk používáme výjimečně a spíše na vyjasnění některých stínů apod.; bleskové světlo, pokud je jediným světelným zdrojem, zplošťuje tváře a působí příliš uměle.

Ateliérové resp. interiérové portréty

Tento typ portrétů je náročný na vybavení, protože se zkrátka nevyhneme nutnosti použít umělé osvětlení. Zaranžovat světla tak, aby nikde nebyly rušivé stíny ani přesvětlená místa, je téměř heroický čin. Navíc většinou jsou lidé z ateliérového prostředí a z interiéru vůbec poměrně dost nervózní a nelze tedy přijít, rozsvítit světla a fotografovat; naopak je třeba překonat nervozitu a dopřát modelu čas na adaptaci na nové a – přiznejme si to – nepříliš příjemné prostředí.

Zkušenosti z praxe mnohých fotografů se takřka shodují v obvyklém rozmístění světel – první světlo směrovat poněkud shora bočně od přístroje, druhé (slabší a měkčeji rozptýlené) z druhé strany asi z výšky přístroje, třetí namíříme zezadu (ze strany či přímo) na vlasy a poslední čtvrté světlo namíříme na pozadí, aby zmizely stíny. Toto je do jisté míry univerzální nastavení a časem si jistě každý vytvoří mnoho svých vlastních variant vyplývajících z tvůrčích záměrů konkrétních snímků. Pozor však na to, aby barevná teplota osvětlení odpovídala dennímu světlu; bude-li tomu jinak, je nutno použít speciální film pro žárovkové světlo, protože snímky na materiálu pro denní světlo by byly zabarveny do žluta až oranžova. U černobílého materiálu na barevné teplotě světla nezáleží, můžeme svítit i obyčejnými žárovkami, které ovšem musejí být dostatečně silné. Je třeba také dbát na to, aby nevznikaly žádné rušivé reflexy, např. na brýlích nebo na pleši; kvůli tomu je často nutno změnit rozmístění světel. Při práci tohoto druhu se pracuje většinou se stativem. Pokud chceme zhotovit pohybové snímky, je vhodné kombinovat reflektorové osvětlení s bleskem – zde se stativem zpravidla nepracujeme.

Lenka
Lenka; Praktica VLC 3, objektiv Pentacon 85 mm f/2.8

Ateliérové pozadí bývá zpravidla tvořeno jednolitou barevnou plochou, která by měla barevně ladit s modelem. Lze zakoupit profesionální textilní pozadí nebo se spolehnout na vlastní tvořivost. Poslední metodou je použití bílého či podobně světlého pozadí nasvíceného různými barevnými světly; toto je však už opravdu profesionální práce a vyžaduje zvláštní samostatné pojednání.

Budeme-li chtít fotografovat v běžném interiéru, nezbude než použít blesk. Je nicméně vhodné v co nejvyšší míře využít daného osvětlení, čehož dosáhneme nastavením delšího expozičního času (místo 1/125 např. 1/60); výsledkem bude prosvětlenější pozadí a na něm osvětlená tvář či postava. Při použití nejkratšího možného synchronizačního času bude na zcela černém pozadí fotografie velmi ostře osvětlená tvář či postava, která bude zdánlivě vystupovat odnikud a jen zcela výjimečně bude působit přirozeně.

Závěrem

Zatím jsem převážně psal o barevném portrétu. Ovšem právě v oblasti portrétní fotografie má obrovské využití i černobílý film. Kdy se tedy rozhodnout pro barvu a kdy pro černobílý portrét? Kdo by čekal nějakou jasnou a všeobecně platnou odpověď, bude zklamán. S volbou materiálu je to asi jako s volbou barevných tónů na pozadí – je to věc velmi individuální. Osobně tento problém řeším tak, že s sebou většinou beru dva přístroje, jeden s černobílým a jeden s barevným filmem a nechám se okamžitě inspirovat prostředím či náladou. Obecně lze tvrdit pouze tolik, že černobílý materiál se více hodí pro snímky, které chtějí sdělit maximum o fotografovaném modelu; tvář rozrytá vráskami nám o svém nositeli poví nejvíce, je-li zachycena co nejostřeji a nejkontrastněji – působí jako kronika celého života.

Snažte se o to, aby portrétované osoby strnule nezíraly přímo do objektivu, protože se často stane, že i inteligentní člověk v této pozici působí, jako by neuměl do pěti počítat. Lépe je směrovat pohled kamsi mírně mimo objektiv, asi do míst, jako by se model díval do místa vzdáleného cca 20 cm od objektivu. Pochopitelně i přímý pohled do objektivu má své uplatnění, musíme však pečlivě zvážit, zda se model tváří přirozeně či ne.

Portrét patří mezi nejrozšířenější fotografické žánry. Proto také na mnoha moderních přístrojích najdeme v rámci tzv. kreativních programů i režim pro portrét. Tento program je nastaven tak, aby vyhovoval co největšímu procentu portrétů – přístroj nastavuje co nejmenší clonu, aby pozadí bylo rozostřeno a nepůsobilo jako rušivý element. Osobně se domnívám, že pro portrétní fotografii se více hodí manuální přístroje; výjimkou jsou akční či pohybové portréty, kde je naopak autofokus a automatické nastavení expozice neocenitelným pomocníkem. Na portrétu se nemá šetřit filmem, je lépe exponovat více, vybírat a vyhazovat, protože daná situace se pravděpodobně nebude nikdy opakovat a navíc se s naším modelem už nemusíme setkat, abychom si mohli vše zopakovat… Na úplný závěr ještě zcela “klasickou” větu, kterou si ani tentokrát neopustím: síla a úroveň portrétu není v technice, pomocí níž byl snímek pořízen, ale hlavně v neotřelém pohledu autora snímku. Technika je krásná věc, ale není všemocná.

Napsat komentář