Nejmilejší fotografie Zdenka Bakšteina

Povídání o tom, že se nemají zahazovat ani první zkušební filmy.

“Řekl jsi mi, že si smím vzít s sebou, co je mi nejmilejší. Tys můj nejmilejší, tak jsem si tě vzala s sebou” vysvětluje Zdenička v pohádce Jana Wericha svému muži-králi, jak se ocitl v rybárně. Měla ve věci jasno a všechno dobře dopadlo. Obvykle volba tak jednoznačná není. Navíc to, co se může jeden den zdát být tím nejlepsím, jediným, nejmilejším, často byvá přes noc zavrženo, zapomenuto a vyměněno za něco nového. Vybrat ze všech věcí tu jedinou a prohlásit ji za nejmilejší také znamená ty ostatní odsunout do pozadí, udělat z nich něco druhořadého.

Fotek, které mám rád, je – jako u každého – samozřejmě víc. V některých jsou ukryty příběhy, přístupné a srozumitelné jen mně samému (nezastávám názor, že takové fotky se nemají dělat), jiné jsou svoji náladu a atmosféru schopné sdělit i někomu jinému a další se mi líbí i přesto, že neukrývají žádné poselství. Prostě se mi na ně jen dobře dívá.

Obrázek, který jsem se rozhodl vám předložit, patří už ke starším. Vznikl 5. prosince 1979 a od té doby se k němu stále vracím.

Studoval jsem tehdy na vysoké škole a focení jsem považoval vedle elektroniky a bigbítu za jednoho ze svých koníčků. Fotil jsem většinou na výletech po českých zemích a příbuzným a kamarádům se moje fotky docela líbily. Stařičkou Etaretu, utopenou při sjíždění Hronu, nahradila kapesní Čajka a po ní už dozrál čas pro “opravdový” foťák. Tím se měl stát Zenit EM, ale velmi brzy jsem zjistil, že tudy cesta nevede. Na podzim 1979 jsem ho prodal, přidal jsem něco našetřeného a něco vypůjčeného od babičky a stal jsem se šťastným majitelem Prakticy MTL3. Nedočkavě jsem ji vybalil v posluchárně a rušil jsem přednášku cvakáním naprázdno. Ne ale dlouho. Při zkoušení, zda to skutečně umí vteřinovou expozici, zůstalo zrcátko už natrvalo zvednuté a závěrka dokořán.

Hned druhý den jsem šel foťák reklamovat. Paní prodavačka ve Foto-kino na Václaváku (přece víte kde, u kina Blaník, hned vedle toho obchodu, co mívali tu dobrou banánovou zmrzlinu) se na mne podívala svrchu, se zvednutým nosem mě poučila, že to se přece nesmí, cvakat foťákem, když v něm není film, leč nakonec po delším monologu Prakticu vyměnila. Udělal jsem jí z vděčnosti obchod, koupil jsem si jeden Fomapan 21, a vydal jsem se po pražských ulicích pořídit zkušební snímky. Hned večer jsem naexponovaný film zalil řádně naředěnou orwáckou R09, ustálil Kyselým ustalovačem za tři koruny a pak už jsem se jen kochal výsledkem. Jeden obrázek jako druhý, celý film rovnoměrně exponovaný – a mezi snímky byl i ten, který doprovází tohle povídání. Je na něm Rybná ulice v Praze na Starém městě v pohledu od Dlouhé (z toho rohu, kde byla prodejna součástek Tesly, kde jste museli vždycky vystát hodinovou frontu, abyste se dověděli, že miniaturní odpory 4k7 prostě nemají).

Snímek jsem nijak nepřipravoval. Šel jsem Dlouhou k Revoluční, vykoukl jsem za roh a cvaknul. Dnes je to pro mne zcela jasná začátečnická klika. Později jsem chtěl nafotit celou serii ze stejného místa v různém počasí a různé roční době, kromě nic neříkající zimní verze však zůstalo jen u smělého plánu. Následující zimu jsem pořídil ještě několik fotek, které bych rád měl nazvětšované a důstojně uložené, abych se měl čím chlubit, většina negativů je však poničená hanebným zpracováním. Některé fotky z té doby jsem se později pokoušel přefotit znova, nikdy to ale už nebylo ono. Kamarádi fotoamatéři, kterým jsem si v tomto smyslu postěžoval, na mne pohlíželi jako na exota, protože “to je přece obecně známá skutečnost, že fotka přefotit nejde”.

Snímek Rybné ulice se u mne dočkal zvětšení na 50×60, visel nad mojí postelí v montážnické ubytovně, moje žena ho měla pověšený na odvrácené straně rýsovacího prkna, potom trávil léta na zdi u mne v kanceláři, až se častým ostřihováním roztřepených krajů stal jen torzem původního formátu. Jak fotky ubývalo, měnil se i její význam pro mne. Z prostého, prý povedeného, záznamu jednoho místa se stal symbol mého studentského fotografování, času objevování a pro mne nejšťastnějšího fotografického období, kdy jsem měl plnou hlavu fotek Ladislava Sitenského a po jeho vzoru jsem obracel objektiv proti slunci a věřil jsem, že jednou se na negativu konečně objeví TA fotka. Nevěděl jsem, že to byla ta na úplně prvním metru filmu z nové Prakticy.