O rozdílech ve vidění, vnímání a hodnocení fotografií

“Kteří věří, měří peří”, řekl by božský Lumír, zatímco teta Kateřina by okolí oblažovala rčením, že “Více děr, více syslů, více hlav, více smyslů,”, případně “Komu není rady, tomu není pomoci.” Pravdu mají oba.

Občas vyhlašujeme nějakou tu fotosoutěž a občas se tedy stane, že “někdo” musí “nějak” vámi zaslané fotografie ohodnotit. Obvykle se tohoto úkolu ujmeme my, tj. redaktoři, a ryze subjektivně fotografie ohodnotíme podle toho, jak na nás působí. A občas se také stane, že se naše hodnocení někomu nezdá spravedlivé nebo objektivní. Co s tím?

Prozradím teď jedno tajemství, snad se na mne nebudou ti “od fochu” příliš zlobit, když tak učiním:

Fotografie není objektivní a ani její hodnocení objektivní být nemůže.

Proč?

Ke vzniku konkrétní fotografie fotografa vede nějaký záměr – líbí se mu dané místo, situace nebo nálada, chce fotografií ostatním něco sdělit. Tedy vyhledá správný úhel záběru, správné světlo, vybere nejlepší objektiv a ohniskovou vzdálenost a nakonec stiskne spoušť (čtrnáctkrát, pro jistotu).

Řeknete si – jistě, fotografie je teď přece obrazem reality, je tedy objektivní.

Není.

Ze záběru nesálá horké letní slunce, nešumí tam moře, nevoní opojně květena a i ta dáma z vedlejšího pokoje, co vám pořád vykukovala do záběru, nyní neexistuje, je kdesi za hranicí obrazového pole a odsunuta do nebytí. O tohle všechno je divák při vnímání fotografie ochuzen. Tak kde že tedy je nějaká objektivita?

Hodnocení fotografií
Fotografická realita

(Netuším, kde objektiv přišel ke svému jménu, když správně by se měl nazývat subjektivem. Někteří výrobci na to už zřejmě také přišli.)

Fotograf takovou fotografii v klidu domova otevře v editoru, tu pokroutí čudlítky, tam zatahá za tahátka, tady zase odretušuje drzého racka – a pak ji odešle do soutěže a čeká, jak se k hodnocení jeho záběru porotci postaví.

A teď nastává ten problém.

Problém je, že porotci netuší, že bylo vedro, až se od podrážek kouřilo, ti pitomí ptáci pořád lítali, kam se jim zachtělo (kompozičních pravidel nedbaje), že ze šumění moře a příšerného smradu kytek fotografa rozbolela hlava už ráno a že tu babu odvedle musel umlátit stativem, aby furt nelezla, kam nemá. Ne, vidí jen finální snímek, kde nic z toho není. Pokřivený výřez reality.

Hodnocení fotografií
Fotografická realita z pohledu osobní zkušenosti fotografa

Pokud si fotograf uvědomí včas, že fotografie je jen pouhým zkresleným odrazem, může se snažit všechny faktory, které ovlivnily jeho vlastní vnímání, přenést divákovi tak, aby i on pochopil a z náznaků si domyslel celé prostředí. Fotografie tak pracuje s divákovou fantazií a schopností si scénu domyslet i za okrajem obrazového pole (pokud se tedy nejedná o fotodokumentaci výroby zápustného šroubu šroubu M5x35 s čočkovitou hlavou, avšak k mé velké lítosti se takové fotografie v soutěžích prakticky nevyskytují).

Fotograf si při pohledu na konkrétní záběr okamžitě vybaví propocené triko, písek v botách, čištění fotovýbavy od náletu opeřenců i vysvětlování policistovi, že zrovna tuhle paní nikdy neviděl. To vše má s tou konkrétní fotografií spojené (často třeba jen podvědomě) a záběr pro něj tak získává zcela jinou hodnotu, než pro náhodného diváka nebo porotce.

Každý člověk má samozřejmě jinou míru imaginace, někomu stačí pohled na dva listy papíru nebo několik kousků drátu a už se mu rozbíhají kola myšlenek, někdo potřebuje číslo zákona, aby byl schopen náležité představivosti a někdo jiný zase často potřebuje mít k fotografii alespoň název, aby pochopil, co tím autor vlastně mohl sledovat.

Hodnocení fotografií
Fotografická realita z pohledu imaginace porotce

To je normální, lidé jsou různí a jedni, v některých oblastech třeba i mírně retardovaní, bývají často přírodou odměněni v oblastech jiných (byť je jim tedy při hodnocení fotografií celkem k ničemu, že si pamatují sedmadvacáté desetinné místo Ludolfova čísla nebo dokáží upaličkovat vambereckou krajku se zavázanýma očima). Jiní zase dokonale porozumí fotografii už na první pohled a umí se vcítit do mysli fotografa, ale zase se nikdy nenaučili ani zavazovat tkaničky; k velké škodě všech soutěžících se ale tento typ v naší redakci nevyskytuje. (Podle neověřených zpráv tito excelentní kritici fotografie už dávno zemřeli. Oba.)

My, redaktoři, jsme tedy navzdory všem našim nemalým kladům stále jen obyčejní lidé a tkaničky si vesměs zavazovat umíme (a někteří ještě i můžeme, i když jen s mezidechem). Proto vycházíme při hodnocení vašich děl především z toho, co na nich vidíme, co nám sdělují a co si s naším lidsky omezeným rozhledem jsme schopni představit či domyslet. A je tedy zřejmé, že mezi hodnocením našima a autorovýma očima dochází k neshodám, a to i velmi značným. Často dokonce dochází k diametrálním rozdílům v hodnocení i v rámci této myšlenkově neukázněné redakce.

Proto jsme rádi, když se najde tvrdý a neúprosný kritik našich rozhodnutí, ideálně takový, který nám naznačí, kde a především proč jsme se dopustili chyby a jak bychom ji měli napravit (tedy pokud to právě nebude slovy “Vaše chyba byla, že jste nevybrali mojí fotku, protože jste úplně pitomí. A napravit to můžete jedině tak, že tu cenu dáte mně a uveřejníte tiskovou omluvu ve všech fotografických periodikách na území EU. Jinak se sejdeme ve Štrasburku a uvidíte!”) a posune nás a naše vnímání žádoucím směrem. (Tímto zdravím našeho dlouholetého příznivce mk, který nás občas posunuje opravdu daleko 🙂

Proto se tedy nebojte a posílejte fotografie. V našem hodnocení předpokládáme, že když už do soutěže nějaké fotky posíláte, tak nějaké hodnocení pravděpodobně očekáváte (nebo jste smířeni s tím, že by nějaké mohlo přijít). Pokud tedy nějakou nehezkou náhodou nevybereme právě ten váš záběr mezi vítězné a ještě se o něm vyjádříme nelichotivě, vzpomeňte na slova o retardaci, uvědomte si, že život občas bolí a konstruktivně naše rozhodnutí zkritizujte.

Debatám o fotografiích se nebráníme, naopak, uvítáme je jak pod příslušnými články, tak i na FOTOpivech, v jejichž průběhu obsluha restaurace občas nechápe, jak je možné, že dvacet lidí za poslední hodinu nevypilo ani jedno pivo, ale jen tam tak stojí, mávají fotografiemi a velmi nahlas a velmi zaníceně … žvaní.

(A nebojte, ten stativ mi zabavili a uložili jako předmět doličný.)

3 komentáře u „O rozdílech ve vidění, vnímání a hodnocení fotografií“

  1. objektiv vs. subjektiv

    On ten pojem objektiv nepochází od slova objektivní, ale od slova objekt – tedy od toho, na co míří. Pokud by fotograf (fotografující subjekt), otočil fotoaparát objektivem k soběm, byl by z objektivu najednou subjektiv (ale zároveň vlastně i objektiv, protože fotograf by byl najednou i objektem fotografie).

    V důsledku se dá dovodit, že pokud otočí fotograf aparát čočkou k sobě, tak hrozí, že jeho objektivo-subjektiv skončí v péči psychiatrů s problémem vlastní identity.

    Odpovědět
  2. Dopnění

    Dovolil bych si ještě citát od tety Kateřiny, byť ne příslovního typu. “Tož tak, talent by tu byl, jde jen o to hmotné zabezpečení”. … Bezva článek.

    Odpovědět
  3. Super didaktická pomůcka

    Článek je super, ale trojice obrázků představující reálnou fotografii/fotografii v očích porotců/fotografii v očích fotografa považuju za naprosto vynikající. Je dobré si to před každou vytvořenou fotografií připomenout – aby výsledná fotografie nebyla jen pouhopouhým obrázkem, ale aby dokázala zachytit atmosféru, okamžik, napětí.

    Odpovědět

Napsat komentář